Robert Heinlein - Friday

Uznala jsem to. Pokračoval: „Marjo, my všichni tě máme o to víc rádi, že se tak málo vídáme. Pokaždé, když přijedeš domů, jsme strašně šťastni a fakticky z toho máme radost. Ale protože jsi většinu času pryč, nechápeš, proč se my ostatní snažíme udržet Anitu v klidu.“

„Dobrá. Ne, to teda pořád nechápu. To by se přeci dalo zařídit nějak jinak.“

„Pokud jde o zákon je ohromný rozdíl mezi Je a Mělo by být. Žiju s Annou nejdéle ze všech. Naučil jsem se s ní žít. Ale určitě víš, že právě ona drží rodinu pohromadě.“

„Jak to, Briane?“

„Za tou její starostlivostí se skrývá moře práce. Jako manažer rodinných peněz a obchodu není dost dobře nahraditelná. Možná, že by to mohl dělat někdo z nás. Ale nikdo o tuhle práci nestojí a jsem pevně přesvědčen, že nikdo by nedosáhl jejích výsledků. Ale i když nejde o peníze, je přísná a důrazná. Ať už řeší hádku mezi dětmi nebo rozhoduje jakýkoliv problém související s chodem velké domácnosti. Anita si svůj názor vždycky prosadí a uvede věci do pohybu. Skupinová rodina jako ta naše musí mít silného, schopného vůdce.“

Silného, schopného tyrana, řekla jsem si potichu.

„Tak to tedy je, Marjo, holčičko, můžeš chvilku počkat a poskytnout tak starému Brianovi čas? Věříš, že má rád Ellen stejně jako ty?“

Stiskla jsem mu ruku. „Drahoušku, určitě.“ (Ale napořád to nebude!)

„Až se teď dostaneme domů, najdeš Vickie a řekneš jí, že jsi jen tak žertovala a že se jí za ten výstup omlouváš. Prosím tě o to, drahoušku.“

Ale, ale! Tak moc jsem myslela na Ellen, že jsem úplně zapomněla, čím jsme vlastně náš rozhovor začali. „Okamžíček, Briane. Počkám a nebudu obtěžovat Anitu, protože to podle tebe není nutné. Ale nehodlám poslouchat nějaké předsudky Vickie.“

„To už nebudeš. Ne každý z naší rodiny má na věc stejný názor. Já s tebou souhlasím a uvidíš, že Liz taky. Vickie je něco jiného. Chce najít za každou cenu možnost, jak dostat Ellen zpátky do rodiny, ale teď, když jsem se s ní o tom bavil, je ochotna připustit, že Tongané jsou stejní jako Maorové a že je to pro ni určitá zkouška. Ale to byly doopravdy divné fóry, co jsi na ní zkoušela.“

„Hele, Briane, jednou jsi mi vyprávěl, že než jsi přestoupil na práva, tak jsi skoro vystudoval biologii.“

„Ano, skoro jo. Skoro, protože to bylo dost těžké.“

„Potom víš, že umělí lidé jsou biologicky neodlišitelní od normálních. To, že nemají duši, není vidět.“

„Co? Já jsem v naší církvi jen starší sboru. Duše, to je pro teology. Ale jistě přece není těžké odhalit živý artefakt.“

„Neříkala bych živý artefakt. Tohle slovo se hodí spíš pro mluvící psy jako je Lord Nelson. Ale umělý člověk vypadá přesně jako člověk. Tak jak je chceš odlišit? Tuhle hloupost říkala taky Vickie. Prý by mohla odhalit umělé lidi kdykoliv.

Vezmi si například mě, Briane. Znáš moje tělo docela důkladně a jsem ráda, že to takhle můžu říct. Jsem normální lidská bytost? Nebo umělý člověk?“

Brian se usmála olízl si rty. „Miláčku, u kteréhokoliv soudu na světě dosvědčím, že jsi z 90 procent člověk. Na těch zbývajících deseti procentech jsi anděl. Mám to upřesnit?“

„Protože znám tvůj vkus, tak to není nutné. Ale i tak ti mockrát děkuju. Ale teď vážně. Zkus jenom tak předpokládat, že jsem umělý člověk. Cožpak by mohl říct nějaký muž, co byl se mnou v posteli tak jako ty včera a další jiné noci, že jsem umělá?“

„Marjo, přestaň s tím. To už není legrace.“

Někdy mě lidé tak naštvou, že se neudržím. Rychle jsem vyhrkla: „Jsem umělý člověk.“

„Marjo!“

„Nevěříš mně? Musím ti to dokázat?“

„Už nech té legrace! Okamžitě toho nech. Nebo až budeme doma, tak ti nafackuju. Marjo, nikdy jsem neudeřil tebe, ani žádnou svou manželku. Ale ty si zasloužíš naplácat na zadek.“

„Co? Koukni se na ten kousek zákusku na tvém talíři, co nám zbyl. Vezmu si ho. Sepni nad talířem obě ruce a zkus mi v tom zabránit.“

„Neblbni.“

„Udělej to. Nebudeš tak rychlý, abys mi v tom mohl zabránit.“

Dívali jsme se z očí do očí. Náhle sepnul ruce dohromady. Přešla jsem na automatické řízení, zvedla vidličku, nabodla ten kousek koláče, zastavila porci mezi jeho sevřenýma rukama a než jsem si ji dala do úst, vypla jsem automatické řízení.

Ta vidlička z umělé hmoty v dětském domově mě vůbec nediskriminovala, ale naopak chránila. Když jsem poprvé jedla vidličkou, bodla jsem se do rtu, protože jsem ještě neuměla zpomalit své pohyby.

Slovy se nedá vylíčit, jak se Brian tvářil.

Zeptala jsem se ho: „Stačí ti to? Asi ne. Drahoušku, chytni mě oběma rukama.“

Napřáhla jsem k němu pravou ruku.

Zaváhal, ale pak mě za ni vzal. Nechala jsem ho, aby kontroloval sevření, a pak začala pomaloučku tlačit směrem dolů.

„Drahoušku, ať se neporaníš,“ upozornila jsem ho. „Nech na mě, kdy to skončíme.“

Brian není žádný drobeček a něco vydrží. Už jsem se skoro chystala, že povolím, abych mu nezlámala kosti, když náhle řekl: „Dost!“

Okamžitě jsem povolila sevření a začala mu oběma rukama jemně masírovat ruku. „Nechtěla jsem tě poranit, drahoušku, ale musela jsem ti ukázat, že mluvím pravdu. Obvykle jsem opatrná a zdokonalené reflexy a neobvyklou sílu neukazuji. Ale pro svou práci je potřebuji. Už několikrát mně zachránily život. Nejvíc opatrná jsem na to, abych je nepoužívala ani z donucucí. Chceš teď ještě nějaký jiný důkaz, že jsem skutečně to, co jsem o sobě tvrdila? Mám ještě další vlastnosti, dokonalejší než lidé. Ale rychlost a síla se dají nejsnadněji předvést.“

„Už je čas jet domů,“ odpověděl.

Při zpáteční cestě jsme toho moc nenamluvili. Strašně zbožňuju ten přepych jezdit na koních nebo terénních vozidlech. Ale ten den bych byla radši, kdybychom raději použili něco hlučného a mechanického… Ale rychlého!

Několik dalších dnů se mně Brian vyhýbal. Vídávala jsem ho jenom u večeře. Jednoho rána mně Anita řekla: „Marjo, pojedu dolů do města vyřídit pár věcí. Miláčku, pojedeš se mnou a pomůžeš mi?“

Samozřejmě jsem řekla, že ano. Jako obvykle jsme se několikrát zastavily v okolí Gloucester Street a Durnhamu. Anna nepotřebovala s ničím pomoct, takže jsem si domyslela, že jen tak chce, abych ji doprovázela. To mě docela potěšila. Anita byla tak hrozně milá, že jsem ji nepoznávala. Nakonec jsme šly procházkou dolů z Cambridge Terrace po břehu Avony a do Hagley Parku a botanických zahrad. Vybrala pěkné místo, kde jsme mohly pozorovat ptáky, a začala plést. Chvilku jsme klábosily o ničem a potom jen tak seděly.

Už jsme tam byly asi půl hodiny, když v tom zabzučel její telefon. Vyndala ho z tašky na pletení a přiložila sluchátko k uchu: „Ano?“ Potom dodala: „Děkuji. Vypínám.“ A položila telefon, aniž by mi řekla, kdo jí volal. To bylo jedno z jejích privilegií.

Začala o tom nepřímo: „Řekni mně, Marjo, cítila jsi někdy něco jako lítost? Nebo jsi někdy měla pocit viny?“

„Proč? Několikrát. To bych jako měla? Z čeho?“

Pátrala jsem v paměti, protože jsem byla schválně nezvykle opatrná, abych Anitu nenaštvala.

„Z toho, jak nás podvádíš a klameš.“

„Cože?“

„Nedělej ze sebe neviňátko. Do této chvíle jsem v životě neměla nikdy co do činění se zrůdou, která není podle Zákona Božího. Proto jsem si nebyla jistá, jestli umíš cítit lítost a vinu. Myslím, že teď ti úplně spadla maska. Rodina požaduje okamžité zrušení smlouvy. Brian dnes navštíví Jeho ctihodnost soudce Ridgleye.“