Robert Heinlein - Friday

Vyskočila jsem. „Na základě čeho? Ničím jsem se neprovinila!“

„Ovšem že ne. Jenom jsi zapomněla, že podle našich zákonů může uzavřít manželskou smlouvu s lidmi zase jenom lidská bytost.“

Za hodinu jsem už byla na palubě lodí do Aucklandu a měla čas uvažovat o tom, jak jsem byla naivní.

Skoro celé tři měsíce od oné noci, kdy jsem mluvila se Šéfem, jsem se cítila jako člověk. Řekl mi přece, že jsem člověk stejně jako pramáti Eva a že mohu komukoliv říci bez obav, že jsem umělá, protože mi to nikdo neuvěří.

Šéf měl skoro pravdu. Ale nepočítal s tím, že se budu usilovně snažit dokázat, že podle novozélandského zákona člověk nejsem.

Nejdřív jsem požádala o slyšení před celou rodinnou radou. Jenže jsem zjistila, že můj případ už předem rozhodli v mé nepřítomnosti a hlasování pro mně vyznělo nepříznivě — šest ku nule.

Ani jsem nemusela jet domů. Ten telefonát pro Anitu, když jsme byly v botanické zahradě, oznamoval, že mé osobní věci už zabalili a odeslali je do úschovny zavazadel v přístavu.

Ještě pořád bych mohla trvat na slyšení a nespoléhat se jen na Anninu přeci jen neoficiální zprávu, ale k čemu by to bylo? Abych je uhádala nebo přesvědčila, že mám pravdu?. Nebo jen proto, abych je rozčílila? Trvalo to dalších pět vteřin, než mi došlo, o co nejcennějšího jsem přišla. To, že jsem někam patřila, splasklo teď jako mýdlová bublina. Děti už nebyly moje a už jsem s nimi nikdy nemohla válet sudy po podlaze.

Myslela jsem na to bez pláče a skoro jsem zapomněla, že Anita byla ke mně „velkomyslná“. Ve smlouvě, co jsem podepsala s rodinným podnikem, bylo uvedeno, že celá částka musí být vyplacena ihned, pokud bych porušila smlouvu. Může umělý člověk něco porušit? Dokonce i když bych nesplatila splátku. Takže na jednu stranu, když se rozhodli mě vyloučit z rodiny, měla bych dostat přinejmenším osmnáct tisíc novozélandských dolarů. Na druhou stranu nejenže by mně propadla zaplacená část podílu, ale ještě jim budu dvakrát tolik dlužit.

Ale oni byli „velkomyslní“'. Když budu zticha a rychle se vypařím; už po mně nebudou chtít splatit dluh. Když se ale naštvu a vyvolám veřejný skandál, všechno by to vzalo za své.

Vypařila jsem se.

Nepotřebovala jsem psychiatra, aby mně řekl, co se se mnou děje. Celou tu skutečnost jsem si uvědomila v okamžiku, když mi Anita řekla svoje stanovisko. Mnohem důležitější pro mě byla otázka: Proč jsem to udělala?

Ellen jsem vůbec nepomohla a už vůbec se nedalo pomýšlet na to, že by se to nějak napravilo. Naopak, díky své pošetilosti jsem jí nemohla prospět už vůbec nijak.

Proč jsem to udělala? Ze vzteku.

Lepší odpověď jsem nebyla schopná najít. Měla jsem vztek na celou lidskou rasu proto, že rozhodla, že nejsme lidé a že nemáme právo na stejné zacházení. Vždyť přece už od prvního dne, co existujete, musíte mít odpor k tomu, že „normální“ děti mají určitá privilegia do vínku jenom proto, že se narodily. A vy víte, že je mít nikdy nebudete, protože nejste člověk.

Samozřejmě, že jen lidé bez vyšších mravních principů a silných charakterů přecházejí na stranu privilegií. Samozřejmě, že to vyvolává nekonečný odpor proti systému. Určitě jednou přijde den, kdy bude pro mě důležitější zjistit, zda mě moje adoptivní rodina přijme takovou, jaká jsem doopravdy, než to, abych za každou cenu zachránila svoje rodinné štěstí.

Prokoukla jsem to. Žádný z nich se mě nezastal… Stejně jako se předtím nikdo nezastal Ellen. Měla jsem přece vědět, že mě zavrhnou hned, jakmile jsem přišla na to, že ubližují Ellen. Ale už jsem byla tak vyčerpaná, že jsem se ve svých myšlenkách sama dobře nevyznala. Šéf říká, že v mém skutečném myšlení existuje nějaká černá díra. Dostala jsem se do Aucklandu příliš pozdě na to, abych stihla odjezd semibalistické rakety do Winnipegu. Potom, co jsem si rezervovala lůžko na trajekt dalšího dne a vyměnila si skoro všechny věci kromě svého námořnického pytle, jsem se rozhodovala, co s následujícími dvaadvaceti hodinami. Najednou jsem si vzpomněla na svého kudrnatého nápadníka, kapitána Iana. Podle toho, co mi sám řekl, měla jsem šanci tak asi 1:1, že bude ve městě. A jeho byt, pokud ho samozřejmě seženu, bude asi příjemnější než hotel. Tak jsem našla veřejný terminál a vyťukala jeho číslo.

Za chvilku se obrazovka rozsvítila. Objevila se tvář mladé ženy, veselé a docela hezké. „Ahoj, já jsem Torchy. A co ty jsi zač?“

„Já jsem Marja Baldwinová,“ odpověděla jsem. „Asi jsem se špatně dovolala. Hledám kapitána Tormeye.“

„Ne. Trefila jsi to. Lásko, vydrž a zavolám ho. Je ve své kabině.“

Obrátila se a odešla mimo obraz. Slyšela jsem, jak volá: „Bráško, máš na drátě pěknou kost a zná tvoje pravé jméno.“ Když se obrátila a poodstoupila, všimla jsem si, že má odhalená prsa. Dostala se úplně do obrazu a já viděla, že je to pěkný kus ženské. Měla hezkou postavu. Možná trošku širší, ale s dlouhýma nohama, útlým pasem a bradavkami, které mohly soupeřit s mými… A to jsem si po téhle stránce nemohla vůbec stěžovat.

V duchu jsem zaklela. Věděla jsem samozřejmě moc dobře, proč volám kapitánovi. Chtěla jsem zapomenout na tři muže v náručí čtvrtého. Našla jsem ho, ale zdálo se, že jsem ho úplně zkompromitovala.

Za chvilku se objevil oblečený jen do krátkého sarongu. Když mě poznal, byl na rozpacích. „Ahoj, slečno Baldwinová. Tak to je správné. Nezapomněl jsem, tak co podnikneme? Kde jste?“

„V přístavu. Využila jsem příležitosti, abych vás pozdravila.“

„Zůstaňte, kde jste. Za sedm vteřin si obleču kalhoty i košili a jsem u vás.“

„Ne, kapitáne. Jenom jsem vás chtěla pozdravit. Zase jenom tak čekám na další spoj.“

„Co je to za spoj? Do jakého přístavu? Kdy odjíždíte?“ Ksakru a ještě jednou ksakru! Nepřipravila jsem si nějaké lži. Dobrá, pravda bývá často lepší než nějaké nemotorné lži. „Jedu zpátky do Winnipegu.“

„Tak takhle. V tom případě mluvíte se svým pilotem. Zítra mám polední let. Řekněte mně, kde přesně jste, a já vás, no, tak do čtyřiceti minut vezmu s sebou, když dostanu dost rychle kabinu.“

„Kapitáne, jste strašně milý, ale asi jste se musel zbláznit. Už přece máte doprovod, který můžete zpracovávat. Tu mladou ženu, která mi odpovídala. Torchy.“

„Torchy není její jméno. Je to její domácí přezdívka, protože je pořád do někoho zamilovaná. To je moje sestra Betty ze Sydney. Vždycky, když je ve městě, tak tady bydlí. Asi jsem se o ní zmiňoval.“ Otočil se a zakřičel: „Betty, pojď sem a představ se. Ale buď slušná.“

„Teď už je pozdě na to, abych byla slušná,“ odpověděla vesele a já si ji pořádně prohlédla. Byla mu po ramena. Vrátila se do obrazu a podobně jako kapitán si ovinula kolem boků sarong. Zdálo se, že s tím má menší problémy a vytušila jsem, že to dělá schválně.

„K čertu s tím! Můj bratříček mě vždycky umravňuje. Manžel už to vzdal. Koukni se, lásko, slyšela jsem, co říkáš. Jsem jeho provdaná sestra. To je naprostá pravda. Ledaže by ses pokoušela za něj provdat, to bych pak byla jeho snoubenka. Tak co?“

„To se teda pokoušet nebudu.“

„Dobrá. Tak si ho vezmi. Udělám svačinu. Chceš džin nebo whisky?“

„Cokoliv, co máš po ruce. Co budeš mít ty a kapitán?“