Robert Heinlein - Friday

„Nikdo z vás se Ellen nezastal, ani ty, Vickie?“

Vickie opět zčervenala. „To by strašně Anitu rozčílilo.“

„Tak teď to strašně rozčílilo mě. Podle zákonů naší rodiny je Ellen tvoje a moje dcera stejně jako Anity a Anita udělala chybu, když jí zabránila přivést nám domů ukázat svého manžela, aniž by se nás ostatních na to zeptala.“

„Marjo, tak přesně to nebylo. Ellen chtěla vzít Toma domů na návštěvu. Ano, na inspekční návštěvu, však víš.“

„No, to ano. Aby byl úplně pod drobnohledem, to si umím představit.“

„Anna se pokoušela zabránit Ellen uzavřít špatné manželství. Když jsme se to my ostatní dozvěděli, Ellen už byla vdaná. Zřejmě do toho praštila v okamžiku, když dostala písemně negativní stanovisko Anity.“

„Ksakru! Začíná mi svítat. Tím náhlým sňatkem Ellen vynesla svoje trumfy. Anita by musela bez mrknutí oka vyplatit jeden členský podíl. Musela to být pro ni pořádná rána. To je balík peněz. Bude to trvat roky, než sama zaplatím svůj podíl.“

„Ne, tak to není. Anita se jednoduše zlobí, protože se provdala její nejoblíbenější dcera. My všichni totiž samozřejmě víme, že si Ellen vzala muže, kterého jí zamítla. Anita nemusela až tak moc škudlit, protože to nebylo třeba. Ve smlouvě nebyla zakotvena žádná povinnost vyplácet dětem podíl… A Anita nám zdůraznila, že nemá žádnou morální povinnost vyhazovat oknem rodinný kapitál na nějaká pochybná dobrodružství.“

Cítila jsem, že dostávám hrozný vztek. „Vickie, nevěřím svým uším. Co jste to za bezpáteřné červy, vy všichni ostatní, když dovolíte, aby se s Ellen tak zacházelo?“ Nadechla jsem se a zkoušela jsem se ovládat. „Nechápu tě. Nikoho z vás. Ale dám vám všem lepší příklad. Až přijedeme domů, udělám dvě věci. Za prvé dojdu do místnosti, kde je terminál rodinného počítače, tam může každý, a zavolám Ellen. Pozvu ji a jejího manžela k nám domů na návštěvu. Třeba hned na příští víkend. Protože se musím vrátit zpátky do práce a nechci propást příležitost seznámit se s mým novým zetěm.“

„Anita pukne vzteky.“

„Uvidíme. Pak svolám rodinnou radu a dohlédnu, aby byl Ellen urychleně vyplacen její podíl se všemi náležitostmi.“ A dodala jsem: „Mám za to, že Anita znova vypění.“

„Asi ano. Bezpochyby ztratíš hlasovací právo. Marjo, proč to musíš dělat? Teď už je to všechno beztak špatné. Nic tím nemůžeš změnit.“

„Možná, ale možná, že někdo z vás ostatních čeká, až se někdo jiný hlasitě ozve proti tyranii Anity. Aspoň uvidím, jak kdo hlasuje. Vickie, za smlouvu, kterou jsem podepsala, jsem rodině zaplatila víc než sedmdesát tisíc novozélandských dolarů. Bylo mi řečeno, že si sňatek musím koupit proto, aby každé z našich dětí dostalo vyplacený plný podíl, až bude odcházet z domu. Neprotestovala jsem, ale podepsala. A v té smlouvě není ani zmínka o tom, co říkala Anita. Když Ellen nemůže být vyplacena dnes, pak budu trvat na tom, aby jí moje měsíční splátky byly vypláceny tak dlouho, dokud jí Anita nedá zbytek podílu. Nezdá se ti to spravedlivé?“

Dávala si s odpovědí na čas. „Marjo, nevím, neměla jsem čas si to promyslet.“

„Tak to produmej. Protože do středy se zřejmě budeš muset přiklonit na jednu stranu. Nedopustím, aby Ellen nadále trpěla.“ Usmála jsem se a dodala: „To je k smíchu! Teď se protáhneme na poštu a ukážeme Ellen svět z lepší stránky.“

Ale nakonec jsme na poštu nešly. A během našeho výletu jsme Ellen ani nevolaly. Místo toho jsme se pustily do večeře a jen tak klábosily. Už nevím, jak se řeč stočila na umělé lidi. Myslím si, že to bylo v okamžiku, kdy si Vickie potřebovala dokázat, že se zbavila těch nesmyslných předsudků. Takže když otevřela ústa, padaly z ní druhé krajnosti: Maorové byli samí fešáci a stejně tak Indiáni a taky se s tím svezli Indové a Číňani, dali světu celé zástupy géniů. Tohle sice věděl každý, ale musela jsem si to od ní vyslechnout…

Už jsme šly spát a já se pokoušela usměrnit její žvatlání, když mě něco trklo. To mě něco napadlo. „Jak bys je poznala?“

„Co jako?“

„Sama jsi říkala, že by si nikdo nevzal uměle vytvořeného člověka. Ale jak můžeš vědět, kdo je umělý člověk? Někteří z nich ani nemají výrobní čísla.“

„Cože? Marjo, proč ze sebe teď děláš takového hlupáka? Uměle vyrobeného tvora si přece nemůžeš splést s lidskou bytostí. Kdybys nějakého někdy viděla…“

„Už jsem ho viděla. Už jsem jich viděla spoustu…“

„Tak to teda musíš vědět.“

„Co jako?“

„Že takovou příšeru poznáš už na první pohled.“

„Jak? Podle jakých znaků můžeš odlišit umělé lidi od těch ostatních? Tak mi je řekni.“

„Marjorie; ty jsi nějaká strašně nepříjemná. To se tě přece netýká. Podařilo se ti naši dovolenou pěkně znepříjemnit.“

„Mně ne, Vickie. To tobě. Tím, že říkáš takové naivní hloupé, nepříjemné věci, aniž bys pro to měla sebemenší důkaz.“

A tohle moje odseknutí dokazuje, že rozčílený člověk nikdy není superman. Byla to přesně taková ta pravdivá poznámka, co je pro rodinné debaty příliš surová.

„Ale ne! To je od tebe pěkně surové. To přece vůbec není pravda.“

To, co jsem pak udělala, nebylo z kolegiality k ostatním umělým lidem, protože ti nic takového necítí. Nemají proč. Slyšela jsem, že Francouzi jsou ochotni za svou sladkou Francii zemřít. Ale představte si, že někdo bojuje a umírá za Homunculi Unlimited, Pty, South Jersey Section! Myslím, že jsem si to nakonec všechno zavinila sama. Ačkoliv jako při mnoha kritických rozhodnutích v mém životě teď vlastně nevím, proč jsem to udělala. Šéf říká, že všechno mé klíčové myšlení je stejně v podvědomí. Asi má pravdu. Vyskočila jsem z postele, strhla ze sebe noční úbor a postavila se před ni. „Prohlédni si mě,“ trvala jsem na svém. „Jsem umělý člověk, nebo ne? Tak co říkáš?“

„Ale, Marjo, nech toho naparování. Každý přece ví, že máš nejlepší postavu z celé naší rodiny. Nemusíš si to pořád dokazovat.“

„Odpověz mně. Řekni mně, co jsem zač a jak to víš. Jenom to zkus. Klidně si vezmi vzorky na laboratorní rozbor, ale řekni mně, co jsem zač a jaké máš pro to důkazy.“

„Jsi rozmazlená holka, to teda jseš.“

„Možná. Pravděpodobně jo. Ale jaká? Přirozená? Nebo umělá?“

„Blbost. Samozřejmě, že přirozená.“

„Tak tos neuhodla. Jsem umělá.“

„Už s těmi hloupostmi přestaň. Vezmi si noční košili a zalez zpátky do postele.“

Místo toho jsem ji pošťuchovala tím, že jsem jí klidně řekla, jaká laboratoř mě navrhla, i kdy mne vyjmuli z náhradní dělohy, tedy den 'mých narozenin'. Ačkoliv my dospělí lidé jsme 'vařeni' o trošku déle, urychluje to dospívání. Přinutila jsem ji, aby si vyslechla popis toho, jak to chodí ve výrobní laboratoři dětského domova. Přesněji v dětském domově, kde mě vychovali. Ostatní výrobní dětské domovy mohou být odlišné. Stručně jsem jí vyprávěla o svém životě potom, co jsem opustila děcák. Byly to většinou lži, abych nevyzradila Šéfovo tajemství. Jednoduše jsem si zopakovala to, co jsem už kdysi dávno vyprávěla rodině. Že jsem tajná obchodní cestující. Nemohla jsem se zmínit o Šéfovi, protože Anita se už před léty rozhodla, že nejspíš budu multinacionální posel, tak trochu diplomat, který cestuje vždycky anonymně. To byla nepochopitelná chyba, že jsem to nikdy nepopřela.