Robert Heinlein - Friday

„Ale já pořád žádnou smlouvu nemám.“

„Budeš mít. Když budeš nadále zaměstnaná, kolik bys tak mohla platit každý měsíc? Neskrbli a zaplať to co nejrychleji, protože každá splátka snižuje nejen tvůj dluh, ale i úrok, takže větší splátka je pro tebe výhodnější.“

Nikdy jsem žádný takový dluh neměla. „Můžeme to přepočítat na zlato, můžu je proměnit na jakoukoliv měnu, samozřejmě. Jsem placena ve zlatě.“

„Ve zlatě?“ Anita náhle zpozorněla. Sáhla do své tašky s pletením a vytáhla dálkový ovladač počítačového terminálu. „Mohu ti nabídnout lepší obchod.“ Ťukala něco na klávesnici, pak chvilku počkala a přikývla. „Podstatně lepší. Ačkoliv ve skutečnosti přesně neznám hodnotu ručně ražených mincí. Ale to si nějak zjistím.“

„Zlato si teda můžu proměnit na hotovost. Vydané směnky jsou na gramy čistého třicetikarátového zlata vystavené bankovním ústavem Ceres and South Africa Acceptances, s. r. o. v Luna City. Ale mohou být proplácené automatizovaným systémem vkladů v novozélandské měně přímo tady, a to i tehdy, když budu mimo Zemi. Takže to bude Bank of New Zealand, pobočka v Christchurchu?“

„To ne. Cantenbury Land Bank. Jsem tam ředitelkou.“

„Aspoň to zůstane v rodině.“

Příští den jsme podepsaly smlouvu a za týden jsem se vdávala. Všechno oficiálně a tak, jak má být. K čertu, bylo to v boční kapli katedrály a byla jsem nevěsta celá v bílém!

Další týden jsem se vrátila do práce, smutná a šťastná zároveň. Sedmnáct let budu každý měsíc platit 858,13 novozélandského dolaru. Samozřejmě, že to můžu uhradit dříve. Načpak to? Nemůžu žít celou dobu s rodinou, dokud nezaplatím úplně všechno, protože si musím udržet práci, abych měla na měsíční splátky. Tak proč? Vůbec ne kvůli sexu, pokud si to myslíte. Jak jsem řekla kapitánu Tormeyovi, sex je všude po ruce. Byla by hloupost za něj platit. Myslím, že to všechno jsem podstoupila kvůli právu ponořit ruce do mýdlové vody na nádobí. Kvůli právu válet sudy s mrňaty a nechat se počůrávat od děcek a mláďat. Už jsem si zvykla na domácí klid a pohodu, na to, čemu říkáme vůně domova.

Pro hřejivý pocit; že, ať už jste kdekoliv, existuje na této planetě místo, kde takové věci můžete dělat bez obav a podle práva, protože tam patříte.

Připadalo mi to jako výhodný obchod.

Jakmile trajekt přistál, telefonicky jsem se ohlásila. Vzala to Vickie, a když přestala nadšeně vykřikovat, oznámila jsem jí předpokládaný čas svého příjezdu. Měla jsem v úmyslu zavolat už ze salónku Kiwi Lines v aucklandském přístavu, ale ten můj kudrnatý frajer, kapitán Ian, nechtěl ztrácet čas a věnoval se jenom mně. Co naplat… Ačkoliv trajekt letěl skoro rychlostí zvuku, zastávky ve Wellingtonu a Nelsonu trvaly dost dlouho, takže jsem si nebyla jistá, jestli na mě někdo bude čekat. Ale doufala jsem, že ano.

Čekali na mě všichni. Dobrá, úplně všichni teda ne. Měli jsme povolení na jeden energomobil, protože jsme chovali ovce a skot a potřebovali jsme hodně jezdit. Teď to ale Brian nějak zařídil a většina naší velké rodiny se namačkala kolem bočních stran naší velké farmářské dodávky.

Skoro rok jsem nebyla doma. Nikdy předtím se to nestalo, tak nanejvýš šest měsíců mimo rodinu už bylo dost. Za takovou dobu děti tak vyrostou, že je ani nepoznáte. Proto jsem opatrně vzpomínala na jejich jména a ubezpečila se tím, že jsem si každého postupně v paměti odškrtla. Všichni byli doma, až na Ellen, které bylo sotva jedenáct, když jsem měla svatbu. A teď to byla slečna ve vysokoškolském věku. Anna a Lispeth byly doma a měly naspěch s hostinou na počest mého příjezdu… A znova jsem se trochu zastyděla, že jsem nikoho předem neupozornila. A znova jsem se jim pokoušela vysvětlit, že v mé profesi je lepší skočit do první rakety, než se pokoušet dovolat… Cožpak mám zapotřebí podávat dopředu hlášení než přijedu domů?

Za pár okamžiků jsem už byla na zemi se všemi mláďaty kolem sebe. Když jsem ho poprvé uviděla, byl pan Podnožka taková vytáhlá mladá kočka. Teď čekal na svou příležitost mě pozdravit s důstojností, jaká se sluší na veleváženou starou kočku, tlustou a loudavou. Pozorně si mě prohlížel, třel se o mě a předl. Byla jsem doma.

Po čase jsem se zeptala: „Kde je Ellen? Pořád v Aucklandu? Myslela jsem, že teď je univerzita zavřená, když jsou prázdniny.“ Dívala jsem se přitom na Anitu, ale nezdálo se, že by mě slyšela. Že by začala nedoslýchat? To snad ne.

„Marjo….“ To byl Brianův hlas… Rozhlédla jsem se. Nemluvil a jeho tvář byla naprosto bez výrazu. Maličko zavrtěl hlavou.

Takže mluvit o Ellen je přísně zakázáno? Co je za tím, Briane? Nenechám toho, dokud s ním nebudu moci hovořit mezi čtyřma očima. Anita vždycky zdůrazňovala, že všechny děti miluje stejně, ať už jsou biologicky její nebo ne… To tedy určitě. Její zvláštní zájem o Ellen byl vždycky každému naprosto jasný, jen co otevřela ústa.

Později večer, když celý dům ztichl a Bertie a já jsme se chystali jít spát, Brian zaklepal na dveře a vstoupil dovnitř. Vždycky jsme tady hráli loterii, při níž se mí vzrušující miláčkové mermomocí dožadovali práva poraženého strávit se mnou noc.

Bertie řekl: „To je v pořádku. Můžeš odejít. Potrestaný budu já.“

„Nech toho, Berte. Už jsi říkal Marji o Ellen?“

„Ještě ne.“

„Tak mě doplň. Zlatíčko, Ellen se vdala bez požehnání Anity… a Anita kvůli tomu zuří. Proto bude nejlepší, když se před ní nebudeš o Ellen vůbec zmiňovat. Chytrému napověz, to leda jo, teď musím běžet, než mě začne hledat.“

„Cožpak nemůžeš přijít mi dát pusu na dobrou noc? Anebo tady zůstat? Jsi přece taky můj manžel.“

„Samozřejmě, drahoušku. Ale Anita je teď tak podrážděná, že už to snad víc ani nejde, a asi by hrozně vypěnila.“

Brian mě políbil na dobrou noc a odešel. Řekla jsem: „Bertie, co je zas tohle? Proč by se Ellen nemohla vdát za toho, koho chce? Je dost stará na to, aby o sobě rozhodovala sama.“

„To ano, ale Ellen to dobře nedomyslela. Vzala si nějakého muže z ostrova Tonga a odešla s ním žít do Nuku'alofa.“

„Myslí si snad Anita, že by tady měli za každou cenu žít? V Christchurchu?“

„Co? To leda ne. Měla námitky už kvůli sňatku.“

„Tak ten muž z nějakého důvodu nevyhovuje?“

„Marjo, ty jsi se asi přeslechla. Je to Tongan.“

„Ale nepřeslechla. Mohla jsem si to domyslet, když jsi říkal, že žije v Nuku'alofa. Ellen tam zakusí hrozné vedro. Vyrostla tady, kde je jako na jednom z mála míst na světě opravdu skvělé podnebí. Ale to už je její problém. Pořád nevím, proč je Anita tak vytočená. Asi nevím úplně všecko.“

„Fakt, asi něco nevíš. Tongané nejsou jako my. Nejsou to běloši, ale divoši.“

„Ne, to leda nejsou.“ Posadila jsem se na posteli, abychom nechali laškování, protože sex a hádky se nemají míchat. To si myslí víc lidí. „Jsou to nejcivilizovanější lidé v celé Polynésii. Proč si myslíš, že dávní evropští dobyvatelé nazvali celou tu skupinu ostrovů Přátelské ostrovy? Byl jsi tam někdy, Bertie?“

„To ne, ale…“

„Já ano. Když si odmyslím to vedro, tak je to hotový ráj. Uvidíš sám, až tam budeš. Ten muž, co vlastně dělá? Jestliže jenom sedí a vyřezává suvenýry pro turisty ze vzácného dřeva, nedokážu pochopit, proč se Anita znepokojuje. Je to tak?“