Vladimír Babula - Přátelé z Hadonoše

Z myšlenek mě vytrhl zvuk přistávajícího letadla. Neznámí lidé se vrátili.

Spatřili mě okamžitě, ačkoliv jsem byl skryt v šeru pralesa. Zamávali na mne, jako by mne volali zpět. Jeden z trpaslíků se vrátil do letadla. Hned nato se v horní stěně letadla otevřel kulatý otvor — a z něj vystoupila na povrch kovová koule.

Moje obydlí! Vyskočil jsem a běžel k letadlu.

Velký jeřáb, či spíše jakási magnetická ocelová ruka, posadila kouli na travnatý pás nedaleko pyramidy.

Rázem jsem pochopil: přátelé mě přestěhovali, abych jim byl blíž.

Rád jsem souhlasil.

Ráno druhého dne jsem pokračoval ve vyučování. Nešlo to tak rychle, jak se z počátku zdálo. Záhadní přátelé denně odlétali na několik hodin do neznáma a občas kutili něco v pyramidě. Na učení zbývalo málo času.

Za půl roku ovládli osm set podstatných jmen, čili dokázali pojmenovat téměř všechny předměty, které nás obklopovaly.

Horší to bylo se slovesy. A což teprve s abstraktními pojmy! Opakovali je sice po mně se slušnou výslovností, ale dlouho je nechápali.

Nebudu tě unavovat zdlouhavým vyprávěním, jak jsem ty drobné lidičky naučil nakonec slušně mluvit anglicky. Trvalo to téměř dva roky. Uvedu ti pouze jediný příklad pro ilustraci.

V tu dobu jsme se už docela slušně domluvili, ovšem jen v běžných věcech. Napadlo mi, že bychom si mohli vyměnit názory v tom nejdůležitějším, v nazírání na hmotu.

Nakreslil jsem schéma nejjednoduššího atomu — vodíku. Nepochopili. A nedivil jsem se. Schéma, jak my je běžně kreslíme, neodpovídá skutečnosti, to víme. Nakreslil jsem tedy atom helia i jeho isotopu.

Tentýž výsledek. Nepomohlo ani lithium ani berylium.

V mých kresbách viděli spíše náznak slunečních soustav.

Musím jim vysvětlit pojmy: malý, menší, nejmenší, abychom se tak nakonec dostali k nejmenším částečkám hmoty, myslel jsem si.

Konečně pochopili, kam mířím. Sláva. Ale mé názory na atom se s jejich názory dosti rozcházely. Pro ně byl atom složitější, než jak my si ho představujeme. Tenkrát jsem si plně uvědomil, že trpaslíci nejsou tak nepatrnými tvory, jak mně připadali na první pohled. Později to mnohokrát dokázali — a přesvědčíš se nakonec i ty sám. Uvidíš, jak budeš překvapen…“

Stařec se odmlčel. Zrak upřel k Himálajím, ale nedíval se na válející se mlžný opar na velehorách. Pronikal atmosférou do nekonečných vesmírných prostorů, aby si oživil vzpomínky na dny, kdy končilo jeho utrpení a začínala slavná a dobrodružná cesta…

„Marně jsem si lámal hlavu, jak se trpaslíci domlouvají mezi sebou,“ pokračoval McHardy ve vyprávění.

„Pravděpodobně používali vysílaček, poněvadž i se mnou hovořili pomocí reproduktoru. Bezprostředně jsem jejich hlasy nikdy neslyšel.

Když jsme si už docela slušně rozuměli, zaplavoval jsem je spoustou otázek. Po mnoha hovorech a nákresech vesmíru jsem se dozvěděl, že jsou z jedné planety souhvězdí, kterému my říkáme Hadonoš.

Vyprávěli mi také, že jsou na Kvartě již po třetí. První výprava skončila ztroskotáním.“

„Ztroskotáním?“ vpadl McHardymu do řeči doktor Lykurgos. „Nu ano, Navrátilova výprava našla na Kvartě pomník, který nasvědčoval nějaké katastrofě meziplanetárního letadla. Ostatně, posečkejte okamžik!“ Lykurgos vyskočil ze svého místa a za chvíli se vracel s mapou Kvarty, kterou posádka Paprsku zhotovila. [2] Mapa byla otištěna v 13. čísle II. roč. Pionýra (mapa je v e-book verzi románu „Babula V. - Planeta tří sluncí (Pionýr 1954). doc“ pozn. autorů digitalizace). *)

„Vidíte? Na té mapě je ještě uvedeno — Záhadná značka na globu. Dnes se už může mapa i celá zpráva Navrátilovy výpravy doplnit a rozšířit.“

McHardy si ze zájmem prohlížel mapu. Přepadla ho i lítost, že on kdysi tuto práci chtěl zmařit.

Avšak doktor Lykurgos netrpělivě vyžadoval další vyprávění.

„Lidé ze souhvězdí Hadonoše, mohu-li je tak nazvat,“ začal opět vyprávět McHardy, „prozradili mně i důvod svých mezikontinentálních letů. Hledají ve vesmíru planetu, kterou by mohli časem osídlit.

‚Proč?‘ divil jsem se. ‚Vaše rodná planeta je snad přelidněna?‘

Chvíli trvalo, než pochopili pojem přelidněna. Pak se zase divili oni. Řekli mi, že na jejich planetě je místa víc než dost. Trápí je vážnější problém. Rodná planeta obíhá prý kolem podobného slunce, jakým je Proxima Centauri, tedy kolem velmi malé a málo hřející hvězdy.

Vlivem gravitačních sil, kterými působí sousední sluneční soustava, obydlená planeta se neustále vzdaluje od svého slunce. Tím pochopitelně klesá teplota na jejím povrchu.

Neznámí lidé vládnou tak velkou energií, že sluneční teplo nahrazuji umělým zářením. Hrozí jim však nebezpečí, že se planeta časem odpoutá od slunce na trvalo a promění se v těleso bloudící vesmírem.

Vypracovali plán, jak tomuto neštěstí čelit: pomocí atomové energie vrátit planetu do původní polohy.

Pokus se podařil, jenže — přestřelili. Planeta se sice vrací na své místo, ale vlivem setrvačnosti bude na své pouti pokračovat, což znamená, že se časem nebezpečně přiblíží k slunci.

Připravili se už na to, že ji zabrzdí, ale nejsou si jisti, jak dalece se jim to podaří. Planeta není míč na hraní, aby se s ní dalo pohazovat.

Jistě chápeš, že život na takové oběžnici není nijak radostný. Je to jako když bydlíš v kráteru sopky, která může kdykoliv vybuchnout.

A tak se vědecké výpravy těchto lidí vydávaly hledat jinou, vhodnou, ale neobydlenou planetu, na kterou by se všichni jejich spoluobyvatelé mohli postupně během několika generací přestěhovat.

Proto také navštívili Kvartu. Proto se pokusili navštíviti zničenou radioaktivní planetu u Proximy…“

„Planetu X?“ zeptal se překvapeně lékař. „Planetu, která prožila děsivou atomovou válku?“

„Ano,“ přikývl stařec. „Také jsem byl překvapen, když mi to říkali.“ Stařec se na okamžik odmlčel.

„Nikdy nezapomenu na osudné dny té nešťastné oběžnice.

Naše mezihvězdné letadlo Paprsek se tehdy blížilo k svému cíli. Hlasy dvou vysílačů na planetě X jsme slyšeli už docela jasně a zřetelně. Watson se tenkrát domníval, že neznámou řeč rozluštil.

Podle jeho pracně sestaveného slovníku přeložili jsme zprávu, že přilétáme na přátelskou návštěvu a vyslali jsme ji neznámým lidem. Odpověď už nepřišla. Na planetě X byla rozpoutána strašlivá, ničivá atomová válka.

Když jsme se přiblížili k povrchu planety, zastihli jsme již několik posledních výbuchů a obraz nevýslovné zkázy. Nemohli jsme přistát.

Vyprávěl jsem o tom neznámým lidem, nebyli však překvapeni. Znali osud planety X.

‚Proč válčili?‘ ptal jsem se jich. ‚Byli přece vyspělí a jistě dobře věděli, že atomová válka je vážným nebezpečím pro existenci celého života na planetě.‘

Souhlasili se mnou. Vysvětlovali mi, že na jejich rodné planetě odsoudili války už dávno. Tak dávno, že jejich historikové nemohou přesně určit datum poslední bitvy.

O tom, jak vznikla atomová válka na planetě X, se dohadují podobně jako my. Atomových vymožeností se pravděpodobně zmocnila část tvorů, kteří chtěli ostatní obyvatele planety zotročit.

To víš, právě tak jako pro nás i pro přátele ze souhvězdí Hadonoše je ta válka velkou výstrahou.