Vladimír Babula - Přátelé z Hadonoše

Na planetě žijí ještě jiní tvorové, vysoce inteligentní a vyspělí — zajásal jsem.

Či snad se sem vrátili naši lidé, lidé ze Země? Jakou zbraní však zneškodnili útočníky? Druhá rána mohla být způsobena raketou. Ale co ta první, neviditelná a neslyšitelná, která ochromila ptáky v letu?

Hlava mi hořela plamenem, srdce se roztančilo nadějemi. Rychle jsem slezl ze stromu a jako šílený prodíral se pralesem, abych neztratil ani minuty. Tajemní zachránci by mohli odejít, aniž by mě spatřili…

„Lidé, lidé, neodcházejte, já jsem člověk, člověk jako vy!“ řval jsem ze všech sil, sotva jsem vyběhl z pralesa.

„Zachraňte mě, nenechte mě tu zahynout samotného…“

Když jsem dorazil ke skalní stěně, ztrhané hlasivky mi selhaly. Kvarťané seděli schouleni do klubíčka a třásli se strachy. Zasažení ptáci nehybně leželi v nízké trávě.

Kde je zachránce? Zoufale jsem pobíhal kolem a znovu se pokoušel o volání, ale nikdo se neobjevoval.

Zato ranění ptáci se opět probouzeli k životu.

Bezkřídlí Kvarťané se rychle probrali z ohromení. Ozbrojili se kameny a s neuvěřitelnou odvahou vrhli se na dravce.

Konec zápasu jsem již nespatřil. Ztratil jsem půdu pod nohama a opět se octl ve vzduchu. Kvarťané mě unášeli k podzemnímu obydlí.

Bránil jsem se, zoufale naznačoval, že chci zpět.

„V podzemí mě přece lidé neobjeví!“ křičel jsem chraplavým hlasem.

Prokletí hlupáci — zuřil jsem v duchu — domníváte se, že mě zachraňujete před dravci a zatím mě odsuzujete k doživotnímu vězení.

Brzy jsem pochopil, že podzemní říše se mi stává skutečně vězením. Od onoho dne mě Kvarťané vytrvale hlídali. Přestěhovali mě do dílen, odkud jsem se nesměl hnout. Marné byly všechny pokusy o útěk, marně jsem spílal a zuřil. Nakonec jsem resignoval, zlomen na duši i na těle.

Jednoho dne nastal v podzemí rozruch, jako když vhodíš do mraveniště kostku cukru. Kvarťané z neznámých příčin pobíhali sem tam, o něčem se dohadovali a přenášeli své nářadí z místa na místo.

Neklid zachvátil i strážné. Nervosně přešlapovali na místě, začali přecházet, až nakonec mi zmizeli z očí.

Dlouho jsem se nerozmýšlel. Vyběhl jsem z dílny a utíkal spletí chodeb, jako by mi někdo zapálil košili. Střetl jsem se s několika Kvarťany — dokonce jsem do jednoho vrazil, ale žádný se mě nesnažil zadržet.

Aniž jsem věděl jak, octl jsem se najednou ve skalním chrámu, ve kterém jsem byl před časem souzen. Zřejmě jsem zabloudil.

Mám se vrátit, nebo uniknout do ledových jeskyní, jimiž jsem sem přišel po prvé?

Ne, nevrátím se, to by možná znamenalo nové vězení nebo trest za útěk.

Rozžehl jsem svítilnu a pustil se chodbou k jeskyni s nástěnnou malbou.

Vchod do jeskyně byl uzavřen kamennou deskou. Po mnoha marných pokusech jsem ji konečně odstranil. A co teď dál? Jak se dostanu dolů? Dno jeskyně bylo hluboko a stěna hladká…

Skočím dolů, snad to dopadne dobře…

Ale dopadlo to se mnou špatně, vlastně já špatně dopadl. Něco mi ruplo v noze, tělem projela horká bolest. Zaúpěl jsem.

Pokoušel jsem se vstát, ale nešlo to. Vzpomněl jsem si na zlomeninu holenní kosti, nedávno zahojenou. Ohmatal jsem ji — noha byla v pořádku. Vyvrtnul jsem si pouze kotník a trochu narazil koleno.

Nicméně jsem se zatím nemohl pohybovat. Proklínal jsem svoji zbrklou nerozvážnost a ukvapenost. Proč jsem tam nechal člun? Na čem propluji jeskyněmi? A na zásoby potravin jsem také zapomněl.

A přijímač — proč jsem si na něj nevzpomněl dřív, ještě v jeskyních? Možná bych zachytil pro mne důležitou zprávu… Prokletý život…

K bolestem v noze se přidala trýzeň žízně. Odplazil jsem se proto k potoku do sousední ledové jeskyně a opatrně srkal studenou vodu. Chlad, který vydechoval staletý led, působil na oteklou nohu blahodárně. Dlouho jsem se však neradoval. Se studenou vodou v prázdném žaludku se špatně odpočívá v chladničce. Brzy jsem se tak roztřásl zimou, že jsem se musel vrátit do jeskyně s nástěnnou malbou.

Po mnoha bolestivých operacích se mi konečně podařilo uvést nohu do správné polohy.

Bolesti se poněkud utišily — usnul jsem únavou.

Na Kvartě nebylo o překvapení nouze, ale překvapení, které mi připravilo probuzení, překonalo snad všechno, co jsem dosud prožil.

Rozsvítil jsem svítilnu, kterou jsem měl neustále připevněnou na prsou — a ustrnul jsem úžasem. Jeskyně se změnila k nepoznání. Podstatně se zmenšila a přijala kulovitý tvar.

To přece není možné. Blouzním, nebo prožívám fantastický sen?

Posadil jsem se, abych si mohl jeskyni prohlédnout důkladněji. Teď teprve jsem zpozoroval, že ležím na pohodlné posteli, navlas podobné postelím, jaké jsme měli v Paprsku.

Důkladně jsem ji ohmatal. Ano, je to naše postel.

Naši jsou zde.

Hlava se mi zatočila štěstím.

A kde vlastně ležím? V kulovité kovové kabině bez oken.

Jsem snad ve vězení — na palubě mezihvězdného letadla?

Svěsil jsem nohy z postele, abych se postavil. Pod chodidlem jsem ucítil nějaký předmět. Posvítil jsem na podlahu. Byla pokryta podivnými předměty nezvyklých tvarů a barev.

To přece nejsou naše výrobky. Přístroje tak podivného vzhledu jsem ještě neviděl. Ostatně — za ta léta, co jsem na Zemi nebyl, všelicos se mohlo změnit.

Čemu však tyto předměty slouží? Jak se s nimi manipuluje? Proč mi je dali do kabiny?

Letíme nebo jsme dosud na Kvartě? Letíme-li, rozhodně nejsme dlouho na cestě. Tíže působí ještě normálně.

— Proč má kabina kulovitý, tvar? — napadlo mi najednou. Sousední kabiny Jsou také kulovité? To by bylo přece nehospodárné využití drahocenného prostoru…

Vstal jsem. V kotníku mě trochu píchlo. Teď teprve jsem vzpomněl na bolavou nohu. Dupnul jsem si. Opět jenom píchnuti. Sláva, noha je už v pořádku.

Jak dlouho jsem vlastně spal?

Musím si s někým promluvit, musím se setkat s lidmi, s takovými lidmi jako jsem já. Ať mě soudí, ať mi spílají — hlavně když uvidím skutečného člověka. Tolik let tu žiji tak strašlivě sám, tolik let jsem neslyšel živý lidský hlas.

„Haló, lidé — to jsem já, McHardy“, zvolal jsem vzrušeně.

Žádná odpověď. Bušil jsem tedy pěstí do stěny kabiny.

Opět mrtvolný klid. Asi je mé vězeni příliš vzdáleno od obytných prostorů.

Snad se mi podaří otevřít dveře. Kde jen jsou?

Konečně jsem je objevil. Byly směšně malé, necelého půl druhého metru vysoké a sedmdesát centimetrů široké. Má to snad být zostření trestu?

Nu, co na tom, hlavně když jsem zase mezi svými.

Čím jsou dveře zamčeny? Šmátral jsem po jejich obvodu, při čemž jsem se o ně opřel.

Povolily samy — málem jsem si natloukl hlavu o stěnu.

Do kabiny proniklo denní světlo. Vytřeštil jsem oči: za dveřmi se kymácela ve větru pokroucená větev s širokými silnými listy.

Bydlím snad vedle skleníku?

Kvapně jsem vylezl ven. Byl jsem tak ohromen, že jsem zůstal na kolenou, jako bych byl přibit k zemi. Mé sny o letu v mezihvězdném letadle se rozplynuly jak pára nad hrncem. Pokorně jsem klečel uprostřed kvarťanského pralesa, do něhož byla vsazena kovová koule. Až k ní byla — neznámo odkud — proklestěna pěšina.

Na obloze se jízlivě usmívala dvě slunce.

Myšlenky se mi zmateně honily hlavou, burácely a vybuchovaly. Jistě si dovedeš představit, jak trpce jsem byl zklamán.