Vladimír Babula - Přátelé z Hadonoše

Здесь есть возможность читать онлайн «Vladimír Babula - Přátelé z Hadonoše» весь текст электронной книги совершенно бесплатно (целиком полную версию без сокращений). В некоторых случаях можно слушать аудио, скачать через торрент в формате fb2 и присутствует краткое содержание. Город: Praha, Год выпуска: 1956, Издательство: Časopis Pionýr, r. 1956, č. 1-11, Жанр: Фантастика и фэнтези, на чешском языке. Описание произведения, (предисловие) а так же отзывы посетителей доступны на портале библиотеки ЛибКат.

Přátelé z Hadonoše: краткое содержание, описание и аннотация

Предлагаем к чтению аннотацию, описание, краткое содержание или предисловие (зависит от того, что написал сам автор книги «Přátelé z Hadonoše»). Если вы не нашли необходимую информацию о книге — напишите в комментариях, мы постараемся отыскать её.

„Přátelé z Hadonoše“ je třetí kniha z série vědecko-fantastických románů Vladimíra Babuly „Signály z vesmíru“ a „Planeta tří sluncí“.

Přátelé z Hadonoše — читать онлайн бесплатно полную книгу (весь текст) целиком

Ниже представлен текст книги, разбитый по страницам. Система сохранения места последней прочитанной страницы, позволяет с удобством читать онлайн бесплатно книгу «Přátelé z Hadonoše», без необходимости каждый раз заново искать на чём Вы остановились. Поставьте закладку, и сможете в любой момент перейти на страницу, на которой закончили чтение.

Тёмная тема
Сбросить

Интервал:

Закладка:

Сделать

Kdo sem tu kouli položil? Kdo přenesl mne? Jedině lidé.

Určitě lidé, to dokazuje i ta postel z letadla. Opět mi zasvitl zákmit naděje. Naděje je vůbec to poslední, co s člověkem umírá.

Nejprve musím prozkoumat, kam vede pěšina.

Zavřel jsem dveře svého nového obydlí, aby mi tam nevlezl nevítaný host, a vyrazil jsem. Cestou trhal jsem sladké plody a hltavě polykal, abych znovu nabral sil.

Pěšina byla zcela čerstvá. Místy vedla průsekem, v němž proťaté větve a kmeny plakaly dosud svěží mléčnou mízou.

Po několika zákrutech dostal jsem se z pralesa. Stál jsem na břehu moře či spíše nevelkého zálivu, sevřeného kopcovitou pevninou.

Břeh byl téměř neschůdný. To znamená, že kovová koule byla sem dopravena po moři, nebo vzduchem.

Sedl jsem si a pátravým zrakem těkal jsem po hladině i po pobřeží. Nespatřil jsem však nic podezřelého, krajina byla liduprázdná, ani sebemenší lodička nekolébala se na mírně zvlněném moři.

Nespěchal jsem. Kam také pospíchat? Zpět do pralesa, do záhadné, koule? Co tam? Zde na břehu je příjemněji. Sluníčka září, vítr mile chladí — a žaludek je plný.

Po celý dlouhý kvarťanský den se nic nezměnilo.

Večer jsem se vrátil do koule, ulehl jsem, ale dlouho jsem nemohl usnout. Neustále mě trápila záhada s koulí, vzrušovalo mě pomyšlení, že už nejsem na planetě sám, — že někde — možná nedaleko — buší lidská srdce.

Ráno mě znovu zaujaly předměty, uložené na podlaze. Některé byly celkem jednoduché, až primitivní. Tak třeba jsem mezi nimi objevil jakousi podivnou sekyrku, nůž a dláto.

Horší to bylo s přístroji. Marně jsem si lámal hlavu, nač který je. Teprve po delším bádání jsem odhalil smysl jediného nástroje: byla to elektrojiskrová vrtačka, poháněná atomovou baterií. Proč však měla tak nezvyklé uspořádání a tvar?

Marně jsem se pokoušel kterýkoliv přístroj nebo nástroj rozmontovat, abych si mohl prohlédnout vnitřní zařízení. Nešlo to ani důvtipem, ani násilím. Připadal jsem si jako kluk, který se nemůže dostat do atomových hodin — a tak rád by se jim „podíval na střeva“.

Nedaleko mého obydlí se zvedal nad prales kuželovitý kopec sopečného původu. Dobytí jeho vrcholku, to byl program třetího dne na novém působišti. Kopec mi umožní větší rozhled, budu se moci lépe orientovat — a možná také objevím sídlo naší výpravy.

Výstup nebyl tak snadný, jak se na první pohled zdálo. Úpatí kopce pokrývala tříšť balvanů, jejichž překonání vyžadovalo přímo horolezeckého umění. Výstup po úbočí byl ještě nebezpečnější. Pohyblivé vrstvy štěrku a písku po každém kroku měnily se v laviny.

Kráter nahoře byl zalit dávno utuhlou lávou.

Krajina kol dokola byla překrásná. Na jedné straně připomínala mírné krajiny střední Evropy, na opačné straně píchaly do narůžovělé oblohy protáhlé špičaté štíty velehor. Připadaly mi jako přísní strážci poklidného koutu na nevlídné planetě.

V jednom z kopců jsem rozpoznal starého známého — starostlivého strážce podzemní říše. A údolí, které ho dělí od souseda, je domovem Frantíka a Mařenky. Co asi dělají? Od nešťastného výletu k moři jsem je neviděl.

— Frantík a Mařenka — blesklo mi najednou hlavou. Ti by mi mohli teď pomoci.

„Ano, navštívím je,“ řekl jsem nahlas. Jak už jsem ti říkal, často jsem vedl hlasité samomluvy, abych vůbec nezapomněl mluvit.

Prodíral jsem se pralesy, — prolézal soutěskami, procházel údolími. Vzhled krajiny mě tak okouzlil, že jsem na nebezpečí ani nepomyslil. Dokonce jsem si vesele prozpěvoval.

Vykračoval jsem si to právě podél vesele bublajícího potoka, když tu mi něco zašumělo nad hlavou.

Byl to Frantík. Lehce dosedl přede mne a objal mě — někde v kolenou, protože byl proti mně příliš maličký. Potřásl jsem mu přátelsky pravicí a pohladil ho po štětinaté hlavě.

„Přišel jsi mi naproti, vid?“ rozhovořil jsem se, jako by mi rozuměl. „Máš ty ale sluch,“ klepl jsem mu na ucho.

„Jistě mi pomůžeš, viď?“ Zavedl jsem ho blíž k potoku a suchou větvičkou nakreslil jsem do naplavené písčité hlíny gumový člun a přijímač. Pak jsem ukázal na kopec, v jehož nitru bydleli bezkřídlí Kvarťané.

Frantík znázorněné předměty okamžitě poznal ale velkou radost z nich neměl. Vzpomněl si asi na smutné chvíle, prožité na pobřeží a teď se obával, že ho snad chci vylákat na podobnou výpravu. Všemožně jsem mu naznačoval, že člun i přijímač potřebuji pro sebe, že míním cestovat sám. Ještě jednou jsem ukázal na kopec, abych naznačil, že jsem své drahocenné věci nechal v podzemí.

Zdálo se, že Frantík pochopil. Zatřepetal blanitými křídly a zamířil k podzemní říši.

Vrátil se asi za hodinu — i s přijímačem. V podzemí prožil asi dramatické chvíle, neboť byl pořádně vyplašen. Neustále ukazoval na mne, pak na sebe, něco kreslil ve vzduchu, žalostně pískal.

„Přistihli tě při krádeži — nu nic, jen když se ti nic nestalo,“ utěšoval jsem ho. Frantík však nebyl k uklidnění. A to už bylo podezřelé. Přitáhl jsem ho k naplavenině a do ruky jsem mu strčil větvičku.

„Nakresli, co jsi viděl,“ pobízel jsem ho. Chvíli se rozmýšlel, až si konečně dodal odvahy a neumělou rukou načmáral do písku panáka s kulatou hlavou, oválným břichem a krátkýma silnýma nohama. Nechápal jsem, co tím chtěl říci. Vzal jsem mu z ruky větvičku a do kolečka, představujícího hlavu, dokreslil jsem oči, nos a ústa — abych kresbu zdokonalil. Frantík však s mým zásahem nesouhlasil. Obličej smazal a kolečko znovu pečlivě obtáhl.

„Lidé ve skafandrech,“ vykřikl jsem najednou. „Už jsem to pochopil. Pozemšťané jsou právě na návštěvě v podzemní říši. Proto ten rozruch…“

— Musím za nimi, rozhodl jsem se.

Frantík chvíli nesměle hopsal po mém boku. Pak se najednou vznesl do výše a ulétl.

Zamával jsem mu na pozdrav — a pospíchal dál. Rychlý krok se změnil v klus.

U kamenné hradby před vchodem do podzemí jsem se zastavil. Rozuměl jsem Frantíkovi dobře? Nechtěl mi říci něco docela jiného? Neřítím se do zkázy?

Odplížil jsem se do pralesa, zapnul přijímač a začal lovit. Jsou-li tu někde nablízku lidé ve skafandrech, určitě zachytím jejich rozhovor.

Přijímač však mlčel. Je snad pokažen?

Ne, byl v pořádku…

Oranžové slunce zapadlo a také zlaté sklánělo se k obzoru…

Za světla se již do kovové koule nedostanu, přespím u Frantíka…

Procházel se na okraji pralesa, jako by mě čekal. Ochotně mě zavedl do své chatrče a nabídl své lůžko.

„A kde máš Mařenku?“ zeptal jsem se, když jsem uléhal. Ukázal někam do hloubi pralesa.

Ráno jsem se probudil — opět v kovové kouli. Nemohl jsem to pochopit. Proč si naši přejí, abych bydlel zrovna tam? Co tím sledují? Chtějí mě snad pozorovat?

Záhadné obydlí jsem podrobil nové důkladné prohlídce. Stěna koule byla dvojitá, s prázdným prostorem uprostřed. Podezřelé. V tom prostoru může být všelicos ukryto…

Sledujete mě. Nu dobrá, však já na vás vyzraji…

Vylezl jsem z koule, ale nešel jsem po pěšině.

Vplížil jsem se do houštin pralesa a vyčkával, co se bude dít. Čas se nemožně vlekl, míjely hodiny — a stále se nikdo neobjevoval.

Přestalo mě to bavit, ztratil jsem trpělivost. Podívám se k moři…

Aby mě opravdu nikdo nespatřil, plížil jsem se pralesem.

Читать дальше
Тёмная тема
Сбросить

Интервал:

Закладка:

Сделать

Похожие книги на «Přátelé z Hadonoše»

Представляем Вашему вниманию похожие книги на «Přátelé z Hadonoše» списком для выбора. Мы отобрали схожую по названию и смыслу литературу в надежде предоставить читателям больше вариантов отыскать новые, интересные, ещё непрочитанные произведения.


Raba'i al-Madhoun - The Lady from Tel Aviv
Raba'i al-Madhoun
Vladimír Bragin - V zemi obřích trav
Vladimír Bragin
Vladimir Mikhanovski - Hôtel Sigma
Vladimir Mikhanovski
Vladimír Babula - Planéta troch sĺnc
Vladimír Babula
Vladimír Babula - Signály z vesmíru
Vladimír Babula
Vladimír Babula - Puls Nekonečna
Vladimír Babula
Vladimír Babula - Planeta tří sluncí
Vladimír Babula
Vladimir Babula - Oceanem svetelnych roku
Vladimir Babula
Vilma Barerx - Cae el telón
Vilma Barerx
Will Berthold - Madeleine Tel. 136211
Will Berthold
Отзывы о книге «Přátelé z Hadonoše»

Обсуждение, отзывы о книге «Přátelé z Hadonoše» и просто собственные мнения читателей. Оставьте ваши комментарии, напишите, что Вы думаете о произведении, его смысле или главных героях. Укажите что конкретно понравилось, а что нет, и почему Вы так считаете.

x