Vladimír Babula - Přátelé z Hadonoše

Vynaložil jsem sice mnoho úsilí, abych svým průvodcům vysvětlil, co chci, ale zřejmě to bylo marné. Vedli mě právě opačným směrem, než jsem předpokládal. Dlouho jsme bloudili spletí chodeb a jeskyní, až jsme konečně vstoupili na nevelkou náhorní rovinu, pokrytou kobercem nízkých širokolistých rostlin.

Rovina byla ze tří stran ohraničena špičatými balvany, které tvořily jakousi hráz proti vpádu nepřátel.

„Proti komu jste to postavili?“ zeptal jsem se bezkřídlých Kvarťanů za vydatné pomoci paží i nohou.

„Proti ještěrům,“ odpověděli mi stejným způsobem. Někteří hadovití ještěři pronikli prý hluboko do podzemní říše a natropili tam mnoho škod.

Snažil jsem se pokračovat v náznakovém rozhovoru, špatně mi ale rozuměli, neboť místo odpovědi mě táhli do klikatého, stromovitě rozvětveného údolí.

Když jsme se přiblížili k okraji pralesa, zmateně zamávali pažemi a přikrčili se k zemi. Učinil jsem totéž — bez toho mávání — a napjatě sledoval okolí. Nezpozoroval jsem sice nic podezřelého ale důvěřoval jsem dokonalému sluchu Kvarťanů, který mě již tolikrát včas varoval před nebezpečím.

„Frantík a Mařenka,“ zvolal jsem najednou a bez rozmyslu se rozběhl k chatrči, kterou jsem spatřil v šeru pralesa. Takovouto boudu mohli postavit jenom Frantík a Mařenka. Vždyť jsem je to před časem naučil.

Moji průvodci se rychle vzpamatovali z úleku a za okamžik mi stáli po boku. Chatrč byla tedy příčinou jejich obav.

Opatrně jsem nahlédl dovnitř. Obě lože, upravená z větviček a listí, byla opuštěná. Majitelé domu se někde toulají.

Škoda — tak rád bych se setkal se starými přáteli… Nu nic — navštívím je později…

Průvodci si s velkým zájmem prohlédli celou primitivní stavbu. Pak mi naznačili, že jsou s prací spokojeni, jako bych chatrč postavil já.

Nechal jsem je při tom a pokračovali jsme v cestě.

O kousek dál jsme narazili na další chatrč.

— Frantík s Mařenkou se tužili, — řekl jsem si, když jsme objevili další chatrče, které jako korálkový náhrdelník lemovaly okraj pralesa.

V jedné z nich jsme zaslechli šramot. Na táhlé písknutí mých průvodců osadníci okamžitě odpověděli a hned přiběhli k nám.

Žel, nebyli to mí přátelé, ale dospělí okřídlení Kvarťané. Přivítali mě nevraživými pohledy, které změkly teprve po delším rozhovoru s mými průvodci.

Vyspělí Kvarťané si s primitivními dobře rozuměli. Chovali se k nim jako starší bratr k mladšímu. Nejprve jsem se domníval, že jsou laskaví jenom k těm, kteří s nimi žijí společně v podzemí a pomáhají jim v práci i obraně. Tu však jsem se přesvědčil, že ve stejném přátelství žijí i s těmi Kvarťany, kteří se pohybují ve volné přírodě.“

„Jaký byl mezi nimi rozdíl?“ zeptal se Lykurgos. „Myslím mezi těmi vyspělými a primitivními.“

„Anatomicky hlavně v tom, že vyspělí neměli křídel. Pravděpodobně jim za tisíciletého pobytu v podzemí zakrněly. Tím se zřejmě urychlil jejich duševní vývoj, neboť se už nemohli tak volně pohybovat jako dříve. Tam, kde dříve překonávali překážky pomocí křídel, musel nyní nastoupit důvtip, na příklad při přechodu přes řeku nebo přes skalní stěnu.

I primitivní Kvarťané měli již svoji řeč, které ti vyspělí rozuměli. Měli asi na ní také svůj podíl.“

„Ještě jedna věc mi není jasná,“ přerušil opět lékař starce. „Říkal jste, že Mařenka byla bez křídel. Patřila snad k těm vyspělým Kvarťanům?“

„Také jsem si to myslel. Brzy jsem se však přesvědčil, že to není pravda. Ještě v tu osudnou noc jsem se s nimi setkal. Uvítání bylo z počátku rozpačité ale za chviličku mi již dali jasně najevo, že mi všechno odpustili. Objali mě, jako já je objal tenkrát, když mi přinesli gumový člun. A v jejich projevech přátelství nebylo nic otrockého, věř mi. Naopak, byla to velkomyslně podaná ruka — až jsem se sám před sebou zhloubi duše zastyděl. Byl to jeden z léků, který mi pomáhal z chorobné touhy po moci…

Mařenka přišla o křídla někde v sopečném ohni nebo při požáru pralesa, poznal jsem to podle jizev na pažích a na rukou. Dříve jsem si jich nevšiml — milosrdně je skrývaly nově narostlé chloupky.

Obě děti nehostinné planety mě doprovázely po celou noc. Trochu mi pozměnily původní plán průzkumu. Zatáhly mne nejprve do míst, kde několik okřídlených Kvarťanů pilně budovalo chudičké chatrče podle mého návodu — a tím se vlastně pochlubily, jak dobrými jsou žáky — i učiteli.

Rudě zářící Proxima pomalu plula nad obzorem a celý kraj zalévala zlatým svitem. Rostliny fantastických tvarů se ani nepohnuly. Všechno mi připadalo jako ve snu.

— Kdybych se tak najednou probudil — doma, na Zemi — napadlo mi. Hrdlo se mi stáhlo úzkostí, oči se zarosily slzami.

Hned jsem se však vzpamatoval. Smutek podlamuje vůli — vůli k životu dává jen velký cíl. Zahynu tu — na návrat není naděje — ale zanechám za sebou veliké dílo. Naučím Kvarťany ovládat vědu a techniku — popoženu jejich vývoj. A až sem zase jednou přijdou lidé, budou ohromeni, co všechno se na planetě změnilo.

Aby mé dílo neutonulo v zapomenutí, budu si psát deník, který nechám uložit v mohyle, postavené na viditelném místě…

Ponořen do těchto úvah vystoupil jsem se svými přáteli na nevysoký kopec. Přidali se k nám dva okřídlení tvorové, takže s Mařenkou a Frantíkem nás bylo sedm.

Zamířil jsem ke břehu, tam nejspíše naleznu písek potřebný k výrobě skla. Hladina moře hrála všemi barvami, jako by byla pokryta vrstvou oleje.

Kvarťané se o něčem bavili, já kráčel stále mlčky.

Od moře nás dělila ještě příkrá skalní stěna, v jednom místě protržená úzkou soutěskou. Chtěl jsem jí projít, ale Kvarťané mě zadrželi. Bez dlouhého vysvětlování mne objali a vznesli se se mnou do výše.

— Chtějí mi usnadnit cestu, pomyslel jsem si, i když mi takovýto způsob cestování nebyl zrovna nejpříjemnější. Rozhodně bych šel raději po svých.

Kvarťané najednou prudce změnili směr a místo k moři uháněli se mnou do vnitrozemí.

Ohlédl jsem se — a krev mi ztuhla v žilách. Za námi letělo několik obrovských ptáků. Klapali silnými dlouhými zobáky a zvolna mávali křídly — jako vysněný přízrak. A přece se vzdálenost mezi námi vůčihledně zkracovala.

Kvarťané opět změnili směr a téměř střemhlav snesli se se mnou do koruny pralesa. Bezohledně mě vrazili do spleti lián a opět se vznesli do výše. Obratně unikli kroužícím dravcům a zmizeli z dohledu.

Ptáci se pustili za nimi.

Zvědavost překonala strach. Rychle jsem vyšplhal na vrchol stromu, abych mohl sledovat nerovný souboj.

Dravci ztratili o létající Kvarťany zájem. Klouzavým letem zamířili k bezbranným tvorům, kteří zůstali pod skalní stěnou.

— Frantík a Mařenka — a moji průvodci z podzemí, vydechl jsem zlomeně.

Ptáci, jisti si svým vítězstvím, v ladné spirále snášeli se na svoji kořist.

Vtom se stalo něco nepochopitelného. Let dravců se najednou zlomil, jako by byli zasaženi neviditelným bleskem. Bezvládně klesli k zemi.

Jeden z nich se za okamžik vzpamatoval a znovu se vznesl do výše. Zasáhl ho však další blesk, tentokrát viditelný a ohlušující — a dravec zmizel.

Kdo zasáhl do souboje? Kdo vládne tak obrovskou mocí? Dravce nezasáhl přece přirozený blesk — obloha je jasná jak studánka…