Vladimír Babula - Přátelé z Hadonoše

Samozřejmě, že jsem jim vyprávěl i já o lidstvu na naší Zemi, o naší kultuře, o výpravě do trojhvězdí Centaura. Vyprávěl jsem jim i o sobě, vylíčil jsem jim, jak jsem omylem zůstal na Kvartě a co jsem tam dosud prožil.

Zamiloval jsem si ty drobné lidičky a také oni mi dávali najevo své sympatie. Zavezli mne k osadě dobyvatelů vesmíru, kterou před časem vybudovala naše výprava. Obytná budova ležela sice v rozvalinách, ale část zásob a zařízení přece jen unikla zkáze. Odtud získali trpaslíci postel pro mé obydlí v kovové kouli.

Nejcennějšími předměty byly pro mne dva neporušené skafandry pro meziplanetární lety a množství konzerv. Proč, to jistě pochopíš.

Prostě — požádal jsem své přátele, aby navštívili také naši sluneční soustavu — a Zemi — a mne vzali s sebou.

Ochotně souhlasili. Stejně měli v úmyslu vydat se na další průzkum okolních soustav. Obávali se však, že jejich letadlo bude pro mne příliš nepohodlné.

A bylo. Alespoň z počátku, než na něm provedli některé úpravy.

Tvar jejich mezihvězdného letadla už znáš — z televise a z časopisů. Je to obrovská koule, vsunutá mezi čtyři křídla, která jsou zároveň pohonným zařízením.

Vnitřní zařízení je pochopitelně jiné než v našich letadlech. V řezu připomíná cibuli. Pod vnějším obalem jsou kabiny cestujících a pozorovatelny. Nikdy jsem je nenavštívil, prostě jsem se do nich nedostal — tak jsou malé. V další vrstvě jsou uložená pomocná letadla tvaru platýze a zásobárny potravin a vody. Několik dalších vrstev vyplňují pohonné hmoty.

Uprostřed je prostor pro společenský život. Tam jsem prožil většinu času. Spojovací chodby jsou na štěstí dosti široké, takže jsem se mohl přece jen trochu pohybovat po letadle.

Překvapilo mne, že ani pomocné letadlo, kterým mne dopravili do kolosu, obíhajícího Kvartu, ani kolos sám neměl jediného průhledného okna. Trpaslíci však tvrdili, že z kabin sledují hvězdnou oblohu pouhým zrakem.

Později se záhada vysvětlila. Zrak mých přátel je daleko citlivější než náš. Je schopen zachycovat téměř celé světelné spektrum, zatím co my reagujeme jen na několik málo vlnových délek. Většina jejich oken byla opatřena hmotou, která propouští právě jen paprsky nám neviditelné.

Ještě jednou — naposledy — obepluli jsme Kvartu — a vyrazili k souhvězdí Andromedy, kde blikala nepatrná hvězdička — Slunce. Po úpravách získal jsem pohodlnou kabinu pod vnějším obalem letadla, s průhledným oknem, zaskleným materiálem z osady dobyvatelů.

Kvarta se mi pomalu ztrácela z očí. Teď teprve jsem si uvědomil dosah posledních událostí. Vracím se z vyhnanství, z beznadějné opuštěnosti. Vracím se k lidem — ke svým…

Srdce mi vyskočilo do krku, horečnatě jsem se třásl po celém těle. Napětí uvolnil pláč, dlouhý usedavý pláč. A pak jsem se zase rozesmál.

Připadal jsem si prostě jako malé děcko nebo šílenec

Přátelé byli ke mně až dojímavě pozorní. Obávali se, že těžce snáším pobyt v letadle. Jak jsem se později dověděl, zmírnili dokonce rychlost letu, abych lépe snášel zrychlování.

Po několika týdnech jsem se nervově zotavil natolik, že jsem získal duševní rovnováhu.

Ne však na dlouho. Jednotvárný život v letadle, byť denně zpestřovaný rozhovory a zábavou s trpaslíky, působil na mě skličujícím dojmem. Nejtíživěji na mě doléhala dlouhodobá nečinnost. Řízení letadla jsem nerozuměl, a i kdyby, nevešel bych se do řídící kabiny. Stejně tomu bylo s observatořemi.

Abych překonal tísnivý pocit, vymýšlel jsem si nejrůznější činnost. Psal jsem své paměti, konstruoval fantastická letadla, přehrával slavné partie šachu — pokud jsem si je pamatoval.

Nepomohly ani společenské hry, ani poslouchání rozhlasu ze Země.

Čím dál častěji mě přepadaly černé myšlenky.

Neobelhali mne trpaslíci? Neunášejí mne na svoji planetu, kde mne budou ukazovat v zoologické zahradě jako exotické zvíře?

Doletí letadlo až na Zemi? Nezahynu cestou?

A na Zemi — tam mne čeká soud — a nemilosrdný trest za mé zločiny…

Nervy opět povolily. Ztratil jsem vědomí, nebo jsem blouznil… Nevím. Nevím také, jak dlouho jsem žil v tomto ubohém stavu.

Přátelé mne udržovali při životě a vrátili mi také jasnou mysl. V ten den jsme právě proťali dráhu desáté planety naší sluneční soustavy.

Sotva jsem se trochu zotavil, nakreslil jsem schéma oběhu planet kolem Slunce a zřetelně označil Zemi.

Přesto jsme ji hledali několik týdnů. Já neměl po ruce potřebné přístroje — a hosté postupovali vpřed opatrně. Na mé informace se příliš nespoléhali.

Cestou prohlédli si Saturn a Uran, ovšem jen z dálky, aby neztratili příliš mnoho času. S ohledem na mé zdraví snažili se dosáhnout Země co nejdříve. — Tak byli ke mně pozorní,“ vzdychl stařec a na chvíli ustal ve vyprávění.

„Bratrstvo silné ruky jste už dávno odsoudil. Mám pravdu, McHardy?“

Stařec sebou trhl a zpytavě se zadíval do Lykurgova obličeje. „Ano, byl jsem z té nemoci vyléčen — životem,“ řekl zvolna.

Vytušil jsem to z vaší zpovědi. Z počátku jsem se sice domníval, že se vracíte jako mstitel — a měl jsem z vás strach.“

„A ty?“

„I já pochopil, že celé bratrstvo byl čirý nesmysl. Šílenství.“

„Domníváš se snad, že ti věřím? Znám tě již dosti dlouho, než abych mohl jen tak lehce zapomenout, že jsi had, který vyklouzne z ruky. Byl by z tebe dobrý herec. U Tarabkina v biologickém ústavu v Moskvě jsi svou roli sehrál báječně. Všichni tě považovali za nejlepšího asistenta. A přece jsi vraždil…“

„Z jedné nemoci jste se ještě, McHardy, nevyléčil — z chorobné podezíravosti. Ano, máte pravdu, u Tarabkina jsem vraždil, zabil jsem neandrtálce, jemuž věda pomalu vracela život. A na Sahaře — na bývalé Sahaře — rozšiřoval jsem choroboplodné viry. Měl jsem pokřivený charakter, či lépe — byl jsem ještě duševně chorý.

Ale vyléčili mě…“

„Kdo?“ vykřikl stařec rozrušeně. „Zaklepal jsi na dveře léčebného ústavu a zdvořile požádal o léčbu?“ zasmál se zlomyslně. „Na to jsi příliš zbabělý — a bez pořádné lekce bys na to ani nepřišel…“

„Máte pravdu, nepřihlásil jsem se sám. Byl jsem odhalen.“

„Kým?“

„Krausem.“

„Krausem?“ zvolal stařec překvapeně. „Toho jsem přece zastřelil v zátoce u osady neviditelných — ještě na Kvartě.“

„Ne, nezastřelil, můžete si s ním pohovořit. Byl pouze raněn.“

„Kraus — Kraus — vždyť byl rovněž členem bratrstva…“

„Ano, byl. Jako my dva. A přišel k rozumu.“

„Stejně ti nevěřím,“ opakoval stařec umíněně. „Vyprávíš mi tu pohádky — ze strachu před trestem. Ostatně — uvidíme. Zítra se všechno dovím.“

„Kde jste získal tu záhadnou výbušninu? Dosud jste o ní nemluvil,“ pokoušel se lékař změnit námět vyprávění.

„To se zase dovíš zítra ty.“

„A prozradil jste tvorům v mezihvězdném letadle, že vás na Zemi očekává trest?“ zeptal se Lykurgos tiše.

„Nejsem Jones, příteli, abych hrál dvojí hru. Řekl jsem jim všechno otevřeně. I to, že se trestu nebojím, že jsem si vědom své viny. Slíbili mi, že se za mne přimluví.

Očekávám trest nejvyšší, i když trest smrti je dávno zrušen. Proto jsem své přátele a zachránce požádal o velkou laskavost: aby mě nepředávali hned Světové akademii. Chtěl jsem alespoň několik dnů prožít na rodné planetě svobodně.