Alexandr Běljajev - Člověk obojživelník

Po chladném vzduchu je ve vodě tak teplo. Kolem je tma, ale není děsivá. V tu dobu nikdo neútočí. Denní dravci už usnuli a noční se ještě nevydali na lov.

Ano, tohle Ichtiandr potřebuje: severní proud, který plyne těsně pod mořskou hladinou. Tiché čeření se ještě neuklidnilo a slabounce rozhoupává mořskou řeku nahoru dolů, ale ona zvolna teče dál od žhavého severu k chladnému jihu. O mnoho níž plyne zpětný chladný proud, od jihu k severu. Ichtiandr často používá těchto proudů, když musí dlouho plavat podle břehu. Dnes se zatoulal daleko na sever. Teplý proud ho teď zanese do tunelu. Jen aby nezdříml a neodplul dál, jak už se mu to kdysi přihodilo. Chvílemi klade ruce za hlavu, chvílemi je upažuje, pomalu roztahuje a stahuje nohy, prostě cvičí. Proud ho unáší k jihu Teplá voda a pomalé pohyby paží a nohou ho uklidňují.

Dívá se vzhůru a vidí klenbu hustě posetou hvězdami jako drobným práškem. To třpytivé svítilky zažehly své svítilny a vyplouvají na hladinu moře. Kdesi ve tmě se míhají modravé a narůžovělé mlhoviny, husté shluky nejdrobnějších svítících tvorečků. Kolem zvolna proplouvají koule vydávající jemné nazelenalé světlo. Docela blízko svítí medúza; podobá se lampě zacloněné umně vyrobeným stínítkem s krajkami a dlouhými třásněmi. Při každém pohybu medúzy se třásně pomalu pohupují, jakoby kolébané lehkým větrem. Na mělčinách již svítí mořské hvězdice. Dole v hlubině se už rychle míhají světla nočních dravců. Prohánějí se navzájem, krouží, hasnou a planou znovu.

Zas je tu mělčina. Fantastické stvoly a větve korálů jsou zevnitř osvětleny nebesky modrým, růžovým, zeleným a bílým světlem, jiné září jako doběla rozžhavený kov.

Na zemi v noci svítí jen malé, daleké nebeské hvězdy a někdy měsíc. A tady je tisíce hvězd, tisíce měsíců, tisíce malých různobarevných sluncí, zářících něžným jemným světlem. Noc v oceánu je tisíckrát krásnější než noc na zemi.

Ichtiandr vyplouvá na hladinu, aby mohl lépe srovnávat.

Vzduch se oteplil. Nad hlavou se klene tmavomodrá obloha posetá hvězdami. Nad obzorem visí stříbrný kotouč měsíce. Od něho se vine po celém oceánu stříbrná pěšinka. Z přístavu sem doléhá nízké, syté, potáhlé houkání. To se obrovský Horroks vydává na zpáteční pouť. Už je tedy hodně pozdě. Brzy se rozední. Ichtiandr byl z domova téměř noc a den. Otec mu asi vyhubuje.

Posléze se přiblíží k tunelu, strčí ruku mezi mříže, otevře železnou branku a pluje tunelem v úplné tmě. Na zpáteční cestě musí plavat dole, ve studeném proudu směřujícím od moře k bazénu v parku.

Probouzí ho lehký úder do ramene. Je v bazénu. Rychle vyplave na hladinu. Začíná dýchat plícemi a nasává vzduch napojený známou vůní květin.

Za okamžik již pevně spí v posteli, jak otec přikázal.

Jednou zas plaval po bouřce v oceánu.

Když se vynořil na hladinu, zpozoroval opodál na vlnách jakýsi předmět, podobný kousku bílé plachty, kterou bouře strhla z rybářského škuneru. Když se přiblížil, zjistil s údivem, že je to člověk, žena, mladé děvče. Byla přivázána k prknu. Snad není ta krásná dívka mrtvá? Byl tak vzrušen svým objevem, že poprvé pocítil nepřátelství k oceánu.

Ale možná že dívka jen ztratila vědomí? Zvedl její bezmocně svěšenou hlavu, uchopil prkno a plaval ke břehu.

Plaval rychle, ze všech svých sil, jen občas se na chvíli zastavil, aby zvedl dívčinu hlavu, která sklouzla z prkna. Šeptal jí jako rybám, které se dostaly do úzkých: „Vydrž ještě chvilku!“ Přál si, aby dívka otevřela oči, ale zároveň se toho bál. Přál si ji vidět živou, bál se však, že se ho poleká. Neměl by sundat brýle a rukavice? Jenže to by zabralo čas a bez rukavic by se mu špatně plavalo. Plaval tedy raději dál ke břehu a strkal před sebou prkno s děvčetem.

A už se dostává do příboje. Tady musí dát pozor. Vlny ho samy nesou ke břehu. Ichtiandr občas spouští nohu, hledá dno. Konečně se dostal na mělčinu, vynesl dívku na břeh, odvázal ji od prkna, položil ji do stínu duny porostlé křovím a začal jí křísit umělým dýcháním. Zdálo se mu, že se jí zachvěla víčka a řasy se jemně pohnuly. Přiložil ucho k jejímu srdci a zaslechl slabý tlukot. Je živá. Chtělo se mu křičet radostí.

Dívka pootevřela oči, zadívala se na Ichtiandra a na tváři se jí objevil výraz hrůzy. Potom zavřela oči. Ichtiandr cítil trpkost a radost zároveň. Přece jen dívku zachránil. Teď musí odejít, aby se ho nebála. Ale může ji nechat samotnou? Zatímco uvažoval, zaslechl čísi rychlé, energické kroky. Déle váhat nemohl. Vrhl se po hlavě do příboje, potopil se, plaval pod vodou k nakupeným skalám, vynořil se a skrývaje se mezi úlomky skal, začal pozorovat břeh.

Zpoza duny vyšel snědý muž s knírkem a španělkou, na hlavě klobouk se širokým okrajem. Řekl tiše španělsky: „Chvála bohu, tady je!“ a rychle se přiblížil k dívce, pak s nečekanou rázností vykročil k moři a ponořil se do vln příboje. Vrátil se k dívce celý promáčený, začal provádět umělé dýchání (k čemu teď?) a pak se sklonil k dívčině tváři. Políbil ji. Rychle a ohnivě jí cosi povídal. Ichtiandr pochytil jen útržky vět: „. Varoval jsem vás!.. Bylo to šílenství!.. Dobře že mě napadlo přivázat vás k prknu.“

Dívka otvírá oči a zvedá hlavu. Strach na její tváři vystřídal údiv, pobouření a nevole. Muž se španělkou dál cosi ohnivě vykládá a pomáhá dívce vstát. Ale je ještě slabá a muž ji znovu ukládá na písek. Teprve za půl hodiny se vydali na cestu. Šli poblíž balvanů, za kterými se skrýval Ichtiandr. Dívka zachmuřeně řekla obracejíc se k muži v sombreru:

„Tak to vy jste mě zachránil? Děkuji. Kéž vám bůh odplatí.“

„Ne bůh, jenom vy se mi můžete odměnit,“ odpověděl snědý muž.

Dívka jako by ta slova neslyšela. Chvíli mlčela a pak řekla:

„To je zvláštní. A mně se zdálo, měla jsem dojem, jako by u mne stála nějaká obluda.“ „Ovšem, to se vám jen zdálo,“ odpověděl její průvodce. „Ale možná že to byl ďábel, který vás pokládal za mrtvou a chtěl se zmocnit vaší duše. Pomodlete se a spolehněte se na mne. Se mnou se k vám žádný ďábel neodváží.“

Prošli kolem, krásná dívka s podivným snědým mužem, který ji ujišťoval, že ji zachránil. A Ichtiandr ho nemohl usvědčit ze lži. Ať si dělají, co chtějí, Ichtiandr vykonal své. Dívka se svým průvodcem zmizela za dunami, ale Ichtiandr se za nimi ještě dlouho díval. Potom se obrátil k oceánu. Jak je obrovský a pustý!..

Příboj vyhodil na písek modrou rybu se stříbrným bříškem. Ichtiandr se rozhlédl, kolem ani živá duše. Vyběhl ze svého úkrytu, zvedl rybu a hodil ji do moře. Ryba odplavala, ale Ichtiandrovi bylo nějak smutno. Bloudil po pustém břehu, zvedal ryby a mořské hvězdice a nosil je k vodě. Práce ho postupně zaujala. Vrátila se mu obvyklá nálada. Tak pracoval až do setmění a jen občas se ponořil do vody, když mu pobřežní vítr spaloval a vysušoval žábry.

Salvátor se rozhodl, že pojede do hor bez Krista, který úspěšně sloužil Ichtiandrovi. Indián se zaradoval, neboť v Salvátorově nepřítomnosti se mohl volně stýkat s Baltazarem. Kristo již Baltazarovi sdělil, že našel mořského ďábla. Zbývalo jen promyslet, jak se Ichtiandra zmocnit.