Alexandr Běljajev - Člověk obojživelník

„To jsou oni. Něco se jim přihodilo. Stůjte, doplížím se tam a uvidím. Čekejte tu na mne.“

Baltazar seskočil z koně a odplazil se jako užovka. Za hodinu se vrátil.

„Vůz nejede. Pokazil se. Spravují ho. Kristo stojí na stráži. Musíme si pospíšit.“

Ostatní se událo velmi rychle. Banditi přepadli cestující, a než se Salvátor vzpamatoval, měl už on, Kristo a tři černoši spoutané nohy i ruce.

Jeden z najatých banditů, vůdce tlupy — Zurita se raději držel ve stínu — žádal na Salvátorovi dosti velké výkupné. „Zaplatím, pusťte mne,“ odpověděl Salvátor.

„To je za tebe. Ale stejně tolik musíš dát za ostatní tři cestující,“ vzpamatoval se bandita. „Tolik najednou nemohu zaplatit,“ odpověděl Salvátor po úvaze.

„Ať tedy zemře!“ zvolali banditi. „Nepřistoupíš-li na naše podmínky, na úsvitě tě zastřelíme,“ řekl bandita.

Salvátor pokrčil rameny a odpověděl: „Nemám u sebe tolik peněz.“ Jeho klid ohromil dokonce i banditu.

Lupiči odklidili spoutané bandity za automobil, začali prohledávat zavazadla a našli zásoby lihu pro sbírky. Vypili ho a opilí se svalili na zem. Nedlouho před úsvitem připlížil se kdosi k Salvátorovi.

„To jsem já,“ řekl Kristo. „Podařilo se mi rozvázat pouta. Přikradl jsem se k banditovi s puškou a zabil jsem ho. Ostatní jsou opilí. Řidič opravil vůz. Musíme si pospíšit.“ Všichni rychle nasedli do auta, černoch u volantu spustil motor, vůz sebou trhl a rozjel se po silnici.

Vzadu se ozvaly výkřiky a zmatená střelba. Salvátor pevně stiskl Kristovi ruku.

Teprve po Salvátorově odjezdu se Zurita dověděl, že lékař byl ochoten zaplatit výkupné. Možná, pomyslil si Zurita, že by bylo jednodušší vzít výkupné než se honit za mořským ďáblem, o němž nevíme, co se z něho vlastně vyklube. Ale příležitost byla promeškána, musí tedy čekat na Kristovy zprávy.

Kristo doufal, že Salvátor k němu přijde a řekne: Zachránil jsi mi život. Teď už pro tebe nebude v mém domě žádné tajemství. Pojď, ukážu ti mořského ďábla.

Ale Salvátor se k tomu neměl. Štědře Krista odměnil za jeho čin a ponořil se do své vědecké práce.

Kristo neztrácel čas a začal zkoumat čtvrtou zeď s tajnými dvířky. Dlouho neměl úspěch, až konečně tajemství odhalil. Jednou když ohmatával dvířka, zmačkl malou vypuklinu. Dveře najednou povolily a otevřely se. Byly těžké a silné jako u nedobytné pokladny. Kristo rychle proklouzl a dvířka za ním zapadla. To ho maličko znepokojilo. Prohlížel dveře, mačkal výstupky, ale dveře se neotvíraly. „Sám jsem se zavřel do pasti,“ zabručel Kristo.

Nezbývalo mu nic jiného než se pustit do prohlídky posledního Salvátorova sadu, který ještě neznal.

Octl se v hustých křovinách. Sad tvořil nevelkou kotlinu obehnanou ze všech stran vysokou zdi z uměle navrstvených skal. Slyšel nejen příboj vln, ale i šelestivé kroky racků na písčité mělčině.

Byly tu stromy a keře obvykle rostoucí ve vlhké půdě. Mezi velkými stinnými stromy, které dobře chrání před slunečními paprsky, protékalo mnoho potůčků. Z mnoha fontán tryskala voda a zvlažovala vzduch. Bylo tu vlhko jako na nízkých březích Mississippi. Uprostřed sadu stál nevelký zděný dům s plochou střechou. Jeho stěny byly porostlé břečťanem. Zelené žaluzie v oknech byly spuštěny. Dům vypadal neobydlený.

Kristo došel na konec sadu. U zdi oddělující sídlo od zálivu byl obrovský čtvercový bazén hustě osázený stromy. Byl nejméně pět set čtverečních metrů veliký a nejméně pět metrů hluboký.

Když se Kristo přiblížil, vyběhlo z houštin polekaně jakési stvoření a vrhlo se do bazénu. Za ním vystříkla sprška krůpějí. Kristo se vzrušeně zastavil. On! Mořský ďábel! Konečně ho Kristo uvidí.

Indián přistoupil k nádrži a zadíval se do průzračné vody. Na dně bazénu seděla na bílých kamenných deskách veliká opice. Ulekaně a zvědavě hleděla z vody na Krista. Ten se nemohl vzpamatovat z údivu: opice dýchala pod vodou. Její boky se střídavě zdvíhaly a klesaly. Když se Kristo probral z úžasu, bezděčně se rozesmál; mořský ďábel, postrach rybářů, je tedy obojživelná opice. Jsou to věci na světě, pomyslel si starý Indián.

Byl spokojen; všechno vypátral. Ale zároveň byl také zklamán. Opice zdaleka nepřipomínala obludu, o které vyprávěli očití svědci. Co nedokáže strach a fantazie!

Ale musel pomýšlet na návrat. Vrátil se zpět k vrátkům, vylezl na vysoký strom u plotu, a vydávaje se v nebezpečí, že si zlomí nohu, seskočil z vysoké zdi.

Sotva se postavil na nohy, uslyšel hlas Salvátorův:

„Kristo! Kdepak jsi?“

Kristo zvedl hrábě, které se povalovaly na pěšince, a začal shrabovat suché listí. „Tady jsem.“

„Pojďme, Kristo,“ řekl Salvátor a přistoupil k zamaskovaným železným dveřím ve skále. „Podívej se, ta dvířka se otvírají takhle.“ A stiskl Kristovi známou vypuklinu na drsném povrchu dveří.

Doktor přišel pozdě, ďábla jsem už viděl, pomyslel si Kristo.

Vešli do sadu. Když minuli domek porostlý břečťanem, zamířil Salvátor k bazénu. Opice stále ještě seděla ve vodě a pouštěla bublinky.

Kristo udiveně vykřikl, jako by ji viděl poprvé. Ale vzápětí užasl doopravdy.

Salvátor si opice vůbec nevšiml. Jen se po ní ohnal rukou, jako by mu překážela. Opice ihned vyplula, vylezla z bazénu, otřepala se a vylezla na strom. Doktor se sklonil, ohmatal trávu a silně zmáčkl malou zelenou destičku. Ozval se dutý hukot. V podlaze na okrajích bazénu se otevřely otvory. Za několik okamžiků byl bazén prázdný. Otvory se zavřely.Odkudsi ze strany se vysunuly železné schůdky vedoucí na dno bazénu.

„Pojďme, Kristo.“

Sestoupili do bazénu. Salvátor stoupl na jednu desku a hned se otevřel nový otvor uprostřed bazénu, široký asi jeden čtvereční metr. Železné schody vedly kamsi do podzemí. Kristo sestupoval se Salvátorem do hlubin. Šli dosti dlouho. Shora dopadalo otvorem jen rozptýlené světlo. Ale brzy zaniklo. Obklopila je naprostá tma. Podzemní chodbou se dutě rozléhaly jejich kroky.

„Dej pozor, abys neklopýtl, Kristo, hned budeme na místě.“

Salvátor se zastavil a tápal rukou po zdi. Cvakl vypínač a kolem se rozlilo jasné světlo. Stáli v krápníkové jeskyni před bronzovými dveřmi s lvími hlavami, které držely v zubech kruhy. Salvátor trhl jedním kruhem. Těžké dveře se hladce otevřely a muži vstoupili do tmavého sálu. Znovu cvakl vypínač. Matná koule osvětlila rozlehlou jeskyni, její jedna stěna byla skleněná. Salvátor rozsvítil; jeskyně se pohroužila do tmy a silné reflektory osvětlovaly prostor za skleněnou zdí. Bylo to obrovské akvárium, nebo spíš skleněný dům na mořském dně. Ze země se zdvíhaly chaluhy a korálové keře a mezi nimi se hemžily ryby. Náhle Kristo spatřil, že z houštin vychází tvor podobný člověku s velkýma vypouklýma očima a žabíma nohama. Tělo neznámého se lesklo stříbřitě modrými šupinami. Podivné stvoření připlavalo rychlými, obratnými rozmachy ke skleněné stěně, kývlo na Salvátora, vkročilo do skleněné komory a zabouchlo za sebou dveře. Z komory rychle vytékala voda. Neznámý otevřel druhé dveře a vstoupil do jeskyně. „Sundej si brýle a rukavice,“ řekl Salvátor.

Neznámý odložil poslušně brýle a rukavice a před Kristem stál štíhlý, krásný mládenec. „Seznamte se: tohle je Ichtiandr, člověk ryba, nebo správněji obojživelník, mořský ďábel,“ představoval mladíka Salvátor.