Alexandr Běljajev - Člověk obojživelník

Je nazelenalý soumrak, ale silnou vrstvou vln lze ještě rozeznat, kde je teď slunce, velká světlá skvrna. Stačí to k určení směru. Ichtiandr musí doplout na mělčinu, dřív než ho mrak skryje, jinak sbohem snídaně. A má už dávno hlad. Ve tmě nenajde ani mělčinu, ani podmořské skály. S námahou pracuje rukama i nohama, plave jako žába. Občas si lehne na záda a ověřuje si směr plavby podle stěží viditelného průsvitu v hustém modrozeleném soumraku. Chvílemi se pozorně zahledí dopředu, neuvidí-li již mělčinu. Na žábrách i na těle cítí, jak se mění voda; blíž u mělčiny není už tak hustá, je slanější a je v ní víc kyslíku, je příjemná, lehká. Zkouší její chuť na jazyku. Tak poznává starý zkušený námořník blízkost země, i když ji ještě nevidí, podle příznaků, které rozezná jedině on. Pozvolna se jasní. Zprava i zleva se vynořují z šera známé obrysy podmořských skal. Mezi nimi je nevelká plošinka, za ní kamenná zeď. Zde bývá ticho i za nejsilnější bouře. Kolik ryb se tu nashromáždilo, v té tiché, podmořské zátoce! Kypí to tu jako v kotli s vroucí polévkou. Malé, tmavé, s žlutým příčným proužkem kolem těla, se žlutým ocasem, se šikmými tmavými pruhy, červené, blankytné, tmavomodré. Znenadání zmizí a zrovna tak nečekaně se objevují na témž místě. Vyplaveš-li vzhůru a rozhlédneš se kolem sebe, hemží se tu rybami, ale dole už zmizely, jako by se do země propadly. Ichtiandr dlouho nechápal, čím to je, až jednou chytil rybku do ruky. Tělíčko bylo velké jako dlaň, ale docela ploché. Proto je shora špatně vidět.

A už je tu snídaně. Na rovné plošince vedle příkré skály je mnoho ústřic. Ichtiandr připluje blíž, ulehne na plošince vedle lastur a pustí se do jídla. Vybírá ústřice z lastur a klade je do úst. Zvykl si jíst pod vodou; položí sousto do úst a polosevřenými rty obratně vystříkne vodu. Trochu jí ostatně spolkne s jídlem, ale je na ni už zvyklý.

Kolem něho se kolébají vodní rostliny — zelené, prolamované listy agaru, zpeřené zelené listy mexické kaulerpy, něžně růžové nitofily. Ale vzápětí vypadají všechny tmavošedé; ve vodě se zešeřilo, bouře pokračuje. Občas se ozve duté zahřmění. Ichtiandr se dívá vzhůru. Proč se najednou tak setmělo? Přímo Ichtiandrovi nad hlavou se objevila tmavá skvrna. Co by to mohlo být? Je po snídani. Teď se může podívat na hladinu. Opatrně vyplouvá k temné skvrně nad svou hlavou, klouzaje podle kolmé skály. Ukazuje se, že na vodu dosedl obrovský albatros. Ptákovy oranžové nohy jsou docela blízko. Ichtiandr vztáhne ruku a chytá albatrosa za nohy. Polekaný pták rozpřahuje svá mohutná křídla a vznáší se, zvedaje při tom Ichtiandra nad hladinu. Ale na vzduchu Ichtiandrovo tělo rázem ztěžkne, albatros s ním těžce klesá zpět do vody a dopadne na něho svou opeřenou, jemnou hrudí. Ichtiandr nečeká, až ho bouřňák rudým zobákem klovne do hlavy, potopí se a za okamžik se vynořuje opodál na hladině. Albatros odlétá k východu a mizí za horami vln vzedmutých bouří.

Ichtiandr leží na zádech. Bouře už přešla. Hrom rachotí kdesi v dálce na východě. Ale leje jako z konve. Ichtiandr mhouří oči rozkoší. Nakonec otevře oči, vstane napůl ponořený do vody a rozhlíží se. Je na hřebeni vysokánské vlny. Kolem něho je moře, nebe, vítr, mračna, liják a vlny, všechno se smíchalo do mokrého otáčivého klubka, které hučí, řve a burácí. Pěna se kudrnatí na hřebenech vln a zlostně se svíjí na jejich žebrech. Hory vod se prudce vztyčují a řítí se dolů jako laviny, vlny se dmou, liják šumí, vítr zuřivě burácí. To, čeho se pozemšťan děsí, působí Ichtiandrovi radost. Musí být ovšem opatrný, jinak by se na něho zřítila hora vody. Ale Ichtiandr se umí vypořádat s vlnami o nic hůře než ryba. Hlavně je musí znát: jedna ho nese nahoru dolů a jiná zas, dřív než se naděje, mu přeskočí přes hlavu. Věděl i to, co se děje pod vlnami, věděl, jak vlny mizí, když ustane vítr; věděl, že zpočátku se ztrácejí drobné vlnky, potom veliké, ale mírné vlny, klidné čeření trvá ještě dlouho. Rád metal kozelce v pobřežních vlnách, ale věděl, že je to nebezpečné. Jednou ho vlna znenadání převrátila, udeřil se silně hlavou o dno a ztratil vědomí. Obyčejný člověk by utonul, ale Ichtiandr se ve vodě zotavil.

Déšť ustal. Vítr ho odehnal za bouřkou kamsi na východ. Teď se vítr obrátil. Od tropického severu zavanulo teplo. Mezi mraky se ukázaly kousky modré oblohy. Z mračen se prodraly sluneční paprsky a dopadly na vlny. Na obloze ještě zamračené se na jihozápadě objevuje duha. Moře se dočista změnilo. Není již olověně černé, nýbrž modré s ostře zelenými skvrnami tam, kam dopadly paprsky slunce.

Slunce! Obloha i moře, pobřeží a vzdálené hory jsou v okamžiku k nepoznání. Jak nádherné, lehké a vlahé povětří bývá po bouřce! Ichtiandr chvílemi vdechuje do plic čistý, zdravý mořský vzduch, chvílemi zas usilovně dýchá žábrami. Jediný z lidí ví, jak lehce se dýchá potom, když bouře, vítr a vlny smíchají oblohu s mořem, vzduch s vodou a vydatně nasytí vodu kyslíkem. Tehdy okřívají všechny ryby, všichni mořští tvorové. Po bouřce vyplouvají z houštin mořských džunglí, z těsných skalních úžlabin, ze spletí fantastických korálů a hub drobné rybky, za nimi následují velké ryby a nakonec, když bouře již docela utichne, vyplují něžné, křehké medúzy, průhlední, téměř nic nevážící rackové, stenophory, žebernatky, Venušiny pásy.

Tamhle dopadl na vlnu sluneční paprsek. Voda kolem rázem zezelenala, drobné bublinky se třpytí, pěna syčí. Kolem Ichtiandra dovádějí jeho přátelé delfíni a pokukují po něm veselýma, chytrýma, zvědavýma očima. Jejich lesklé, tmavé hřbety se kmitají ve vlnách. Ichtiandr se směje, honí delfíny, plave a potápí se spolu s nimi. Zdá se mu, že moře, delfíni i nebe a slunce jsou stvořeni jenom pro něho. Ichtiandr zvedá hlavu a se zamhouřenýma očima se dívá do slunce. Kloní se k západu. Brzy bude večer. Dnes nemá chuť na brzký návrat domů. Bude se houpat na vlnách, dokud modré nebe neztmavne a neobjeví se na něm první hvězdy.

Brzy se mu však nečinnost zprotiví. Kdesi tu hynou drobní mořští tvorové. Mohl by je zachránit. Vstává a dívá se na odlehlé pobřeží. Tam, k mělčině u písčité kosy! Tam nejvíce potřebují jeho pomoc. Tam zuří mořský příboj.

Zběsilý příboj po každé bouři vyhazuje na břeh spousty vodních rostlin a mořských obyvatel: medúz, krabů, mořských hvězdic a někdy i neopatrného delfína! Medúzy hynou velmi brzy, některé ryby se dostanou zpět do vody, ale mnoho jich zajde na břehu. Krabi se téměř vždy vrátí do oceánu. Občas sami vylézají na břeh a požírají oběti příboje. Ichtiandr rád zachraňuje mořské tvory, které oceán vyhodí na mělčinu.

Celé hodiny bloudíval po bouři na pobřeží a zachraňoval ty, kteří se ještě zachránit dali. Měl radost, když viděl, jak ryba, kterou hodil do vody, odplouvá a vesele mává ocasem. Měl radost, když omámené ryby plovoucí na vodě na boku nebo bříškem vzhůru nakonec ožívaly. Zvedl na břehu velikou rybu a odnášel ji k vodě: ryba se mu třepala v rukou a on jí se smíchem domlouval, aby se nebála a vydržela ještě chvilku. Tutéž rybu by ovšem s chutí snědl, kdyby ji vyhladovělý chytil v moři. To však bylo nutné zlo. Ale tady na břehu byl ochráncem, přítelem, zachráncem obyvatel moře.

Vracíval se obvykle k břehu tak, jak jej opouštěl: spodním mořským proudem. Ale dnes neměl chuť potopit se nadlouho, moře a obloha byly tak neobyčejně krásné. Ichtiandr se potápěl, plaval pod vodou a zas se vynořoval na hladinu jako mořští ptáci na rybolovu. Poslední sluneční paprsky pohasly. Na západě ještě dohořívá žlutý pruh. Pochmurné vlny jako tmavošedé stíny nabíhají jedna za druhou.