Alexandr Běljajev - Člověk obojživelník

Kristo teď obýval bílý domek porostlý břečťanem a často se s Ichtiandrem vídal. Rychle se spřátelili. Ichtiandr, který žil bez lidské společnosti, přilnul k starému Indiánovi, jenž mu často vyprávěl o životě na zemi. Ichtiandr znal o životě v moři víc než nejproslulejší učenci a zasvěcoval Krista do tajů podmořského světa. Dosti dobře se vyznal v zeměpise, znal oceány, moře a nejdůležitější řeky; měl jisté vědomosti z astronomie, navigace, botaniky a zoologie. O lidech však věděl málo; měl jakousi matnou představu o rasách, kterými je země osídlena, a o dějinách národů, ale o jejich politických a hospodářských vztazích nevěděl víc než pětileté dítě.

Za dne, kdy začínalo být horko, spouštěl se Ichtiandr do podzemní jeskyně a kamsi odplouval. Do bílého domku se vracel, teprve když horko pominulo, a zůstával tam do rána. Ale když pršelo nebo na moři zuřila bouře, trávil v domku celý den. Za vlhkého počasí mu bylo dobře a rád zůstával na souši.

Domek byl nevelký, měl celkem čtyři pokoje. V pokoji vedle kuchyně bydlel Kristo. V sousedství byla jídelna a za ní velká knihovna. Ichtiandr uměl španělsky a anglicky. V posledním, největším pokoji byla Ichtiandrova ložnice. Uprostřed ložnice byl bazén. U zdi stála postel. Někdy spával Ichtiandr v posteli, ale dával přednost bazénu. Avšak Salvátor před odjezdem upozornil Krista, že musí dbát, aby Ichtiandr aspoň tři noci v týdnu spal v obyčejné posteli. Večer přicházíval Kristo k Ichtiandrovi, a když mladík nechtěl spát v lůžku, bručel jako stará chůva.

„Ale mě se líp a pohodlněji spí ve vodě,“ namítal Ichtiandr.

„Doktor poručil, abys spal v posteli, musíš otce poslouchat.“

Ichtiandr nazýval Salvátora otcem, ale Kristo měl pochybnosti o jejich příbuzenství.

Ichtiandrova pleť na tváři a rukou byla dosti světlá, pravděpodobně však zbledla častým pobytem pod vodou. Pravidelný ovál jeho obličeje, rovný nos, úzké rty a velké zářivé oči připomínaly tvář Indiána araukánského plemene, k němuž náležel i Kristo.

Kristo by se byl rád podíval, jakou pleť má Ichtiandr na těle, pevně zakrytém šupinatým oděvem, vyrobeným z jakési neznámé látky.

„Nesundáš svou košili na noc?“ oslovil mladíka.

„Proč, šupiny mi nepřekážejí, jsou velmi pohodlné. Nebrání dýchání žábrami ani pokožkou a zároveň mě spolehlivě chrání; ani žraločí zuby, ani ostrý nůž neproniknou tímhle brněním,“ odpověděl Ichtiandr, uléhaje do postele.

„Proč si nasazuješ brýle a oblékáš rukavice?“ zeptal se Kristo a prohlížel si prapodivné rukavice ležící vedle lůžka. Byly zhotoveny z nazelenalé gumy a prsty byly prodlouženy sukovitými hůlkami potaženými gumou a opatřenými blanami. U nohou byly prsty ještě víc prodlouženy.

„Rukavice mi pomáhají rychle plavat a brýle mi chrání oči, když bouře zvíří ze dna písek. Neoblékám je vždycky. Ale v brýlích lépe vidím pod vodou. Bez nich je pod vodou všechno jako v mlze.“ Ichtiandr pokračoval s úsměvem: „Když jsem byl malý, dovolil mi otec někdy, abych si hrál s dětmi, které žijí v sousedním sadu. Tuze jsem se divil, když jsem viděl, že plavou v bazénu bez rukavic. Jak můžete plavat bez rukavic?“ tázal jsem se jich. Ale děti nechápaly, o jakých rukavicích mluvím, protože v jejich přítomnosti jsem jich nepoužíval.“ „Teď také vyplouváš do zálivu?“ ptal se Kristo.

„Ovšem, jenže postranním podmořským tunelem. Nějací zlí lidé mě div nechytili do sítě a jsem teď velmi opatrný.“

„Hm. To znamená, že do zálivu vede ještě jiný podmořský tunel?“

„Dokonce několik. Škoda že se mnou nemůžeš plavat pod vodou! Ukázal bych ti úžasné věci. Proč nemohou všichni lidé žít pod vodou? Projeli bychom se spolu na mém mořském koni.“ „Na mořském koni? Co je to?“

„Delfín. Ochočil jsem si ho. Chudák! Bouře ho jednou vyhodila na břeh a on si pořádně rozbil ploutev. Stáhl jsem ho do vody. Byla to těžká práce. Delfíni jsou na souši mnohem těžší než ve vodě. Tady u vás je vůbec všechno těžší. Dokonce i vlastní tělo. Ve vodě se žije lehčeji. Tak jsem tedy delfína stáhl do vody, ale nemohl plavat, proto si nemohl hledat obživu.

Dlouho, celý měsíc jsem ho krmil rybami. Za tu dobu si na mne nejen zvykl, ale přilnul ke mně. Spřátelili jsme se. Ostatní delfíni mě taky znají. To je legrace, dovádět v moři s delfíny! Vlny, spršky, slunce, vítr, hukot! Na dně je to také hezké. Jako bys plaval v hustém, modrém vzduchu. Všude ticho. Své tělo ani necítíš. Je volné, lehké a poslouchá každý tvůj pokyn. Mám v moři mnoho přátel. Malé rybky krmím, jako vy krmíte ptáky, plavou za mnou v celých hejnech.“ „A co nepřátelé?“

„Ty mám taky. Žraloky a chobotnice. Ale nebojím se jich. Mám nůž.“ „A co když se připlíží nepozorovaně?“ Ichtiandr se podivil té otázce. „Slyším je přece zdálky.“

„Ty slyšíš pod vodou?“ užasl Kristo. „I když plavou tiše?“

„Ale ano. Co je na tom divného? Slyším ušima a celým tělem. Vždyť přece rozechvívají vodu. A to vlnění běží před nimi. Jakmile je ucítím, ohlédnu se.“

„I když spíš?“

„Ovšem.“

„Ale ryby přece.“

„Ryby nehynou náhlým přepadením, ale proto, že se nemohou ubránit silnějšímu nepříteli. A já jsem ze všech nejsilnější. A mořští dravci to vědí. Neodvažují se ke mně přiblížit.“ Zurita má pravdu. Tenhle chlapec stojí za námahu, pomyslel si Kristo. Ale nebude lehké polapit ho ve vodě. Slyší celým tělem. Ten se sotva chytí do pasti. Musím Zuritu varovat. „Podmořský svět je tak krásný!“ pokračoval Ichtiandr nadšeně. „Ne, nikdy bych nezměnil moře za vaši dusnou, zaprášenou zem.“

„Proč naši zem? Jsi taky pozemšťan,“ řekl Kristo. „Kdo byla tvá matka?“

„Nevím.,“ nejistě řekl Ichtiandr. „Otec říká, že má matka zemřela, když jsem se narodil.“

„Ale jistě to byla žena, člověk, a ne ryba.“

„Snad,“ souhlasil Ichtiandr.

Kristo se rozesmál.

„Řekni mi, proč jsi dováděl, ubližoval rybářům, rozřezával jim sítě a vyhazoval ryby z člunů?“

„Protože lovili víc ryb, než mohli sníst.“ „Ale oni lovili ryby na prodej.“ Ichtiandr nechápal.

„Aby je taky druzí lidé mohli jíst,“ vysvětloval Indián.

„Cožpak je lidí tolik?“ divil se Ichtiandr. „Což jim nestačí ptáci a zvířata na zemi? Proč se vydávají na moře?“

„To ti nemohu tak snadno vysvětlit,“ řekl Kristo a zívl. „Je čas spát. Koukej, nelez do vany, otec by se zlobil.“ A Kristo odešel.

Ráno už Kristo Ichtiandra nezastihl. Kamenná podlaha byla mokrá. „Zase spal ve vaně,“ bručel Indián. „A pak nejspíš odplaval do moře.“ K snídani přišel Ichtiandr s velkým zpožděním. Byl nějak rozrušen. Nabodl na vidličku kousek bifteku a řekl: „Zase pečeně.“

„Zase,“ přísně odpověděl Kristo. „Tak poručil doktor. A ty ses zase najedl v moři syrových ryb? Takhle bys docela odvykl vařené stravě. A spal jsi ve vaně. Nechceš spát v posteli, žábry odvyknou vzduchu a pak si budeš stěžovat, že tě píchá v bocích. A k snídani ses opozdil. Až přijde doktor, budu si na tebe stěžovat. Vůbec neposloucháš.“

„Neříkej mu to, Kristo. Nechci, aby se hněval.“ Ichtiandr sklonil hlavu a zamyslel se. Potom najednou zvedl k Indiánovi své velké, tentokrát smutné oči a řekl: „Kristo, viděl jsem dívku. Nikdy jsem neviděl nic krásnějšího ani na dně oceánu.“