Alexandr Běljajev - Člověk obojživelník

Mladík se přívětivě usmál, podal Indiánovi ruku a řekl španělsky: „Buďte zdráv!“

Kristo mlčky stiskl podanou ruku. Údivem ztratil řeč.

„Černoch, Ichtiandrův sluha, onemocněl,“ pokračoval Salvátor. „Nechám tě tu s Ichtiandrem několik dní. Budeš-li dobře konat své povinnosti, přidělím tě k Ichtiandrovi nastálo.“

Kristo mlčky přikývl.

Ještě je noc, ale co nevidět se rozední.

Vzduch je teplý a vlahý, napojený sladkou vůní magnólií, tuberóz a rezedy. Ani lístek se nepohne. Ticho. Ichtiandr kráčí v sadu po písčité pěšince. Na opasku se mu odměřeně pohupuje kinžál, brýle, návleky na ruce a nohy — „žabí nohy“. Jen pod nohama mu slabě skřípe písek z mušlí. Pěšinku je sotva vidět. Keře a stromy ji zastínily černými neforemnými skvrnami. Od nádrží stoupá vzhůru mlha. Občas Ichtiandr zavadí o větévku. Rosa mu skrápí vlasy a rozpálené skráně.

Pěšinka se prudce stáčí doprava a sestupuje ze svahu. Vzduch je stále svěžejší a vlhčí. Ichtiandr cítí pod nohama kamenné desky, zpomaluje krok a zastavuje se. Pomalu si nasazuje veliké brýle s tlustými skly a navlíká si „žabí nohy“. Vydechnutím si vyprazdňuje plíce a skáče do nádrže. Voda mu omývá tělo příjemnou svěžestí, chladí žábry. Ty se začínají rytmicky pohybovat, člověk se mění v rybu.

Několik prudkých pohybů rukama a Ichtiandr se ocitá na dně nádrže.

Jinoch bezpečně plave v naprosté tmě. Vztáhne ruku, nahmatá železnou skobu v kamenné zdi. Vedle je druhá, třetí skoba.

Tak se dostane do tunelu naplněného po okraj vodou. Plave u dna, proti studenému proudu. Pak se odráží ode dna, vyplouvá vzhůru, a jako by se ponořil do teplé lázně. Voda ohřátá v parku v nádržích proudí po hladině tunelu k volnému moři. Teď může Ichtiandr plavat po proudu. Zkříží ruce na prsou, uléhá na záda a plave.

Blíží se konec tunelu. Hned při ústí do oceánu se dere ze skalní rozsedliny pod silným tlakem horký pramen. V jeho proudech šustí zvířené kaménky a mušle.

Ichtiandr se obrací na prsa a dívá se kupředu. Je tma. Voda chladne. Dlaně se dotknou železné mříže, jejíž pruty jsou pokryty měkkými a kluzkými mořskými chaluhami a drsnými mušlemi. Mladík se zachytí mříže, najde složitou závoru a otevře ji. Těžké kulaté zamřížované dveře zahrazující východ z tunelu se pomalu otvírají. Ichtiandr vklouzne do otvoru. Mříž se za ním zavře.

Člověk obojživelník vyplouvá na širé moře. Ve vodě je stále ještě tma. Jen kdesi v černé hlubině se občas zatřpytí namodralé svítilky a matně rudé medúzy. Ale blíží se úsvit a mořští světlonoši zhášejí jeden za druhým své lampičky.

Ichtiandr cítí v žábrách tisíce drobných jehel, těžko se mu dýchá. Znamená to, že právě minul skalnatou výspu. Za výspou je mořská voda vždy zanesena jílem, pískem a různými odpady. Je také sladká, nedaleko vtéká do moře řeka.

Divím se, jak ty říční ryby mohou žít v kalné, neslané vodě, říká si v duchu Ichtiandr. Jejich žábry nejsou asi tak citlivé k písku a jílu.

Ichtiandr vyplouvá kousek výš, pak se prudce stáčí doprava, k jihu a spouští se do hlubiny. Zde je voda čistší. Dostal se do studeného spodního proudu, který směřuje podle břehu od jihu na sever, k ústí řeky Parany, jež ho pak odvrací k východu. Proud plyne velmi hluboko, ale jeho horní hranice probíhá asi patnáct až dvacet metrů pod hladinou. Teď se Ichtiandr znovu může dát unášet proudem, odnese ho daleko na volné moře.

Mohl by si maličko zdřímnout. Nebezpečí mu žádné nehrozí, je ještě tma a mořští dravci spí. Je tak příjemné zdřímnout si před východem slunce. Cítí na kůži, jak se mění teplota vody podle spodních proudů.

Tu zachytí uchem dutý rachotivý zvuk, pak druhý, třetí. To řinčí kotevní řetězy; v zálivu, několik kilometrů od Ichtiandra, zvedají rybářské čluny kotvy. Co nevidět se rozední. A tu zas — velmi vzdálené odměřené rachocení. Jsou to stroje a šrouby Horroksu, anglického zaoceánského parníku, který se plaví mezi Buenos Aires a Liverpoolem. Teď je vzdálen ještě asi čtyřicet kilometrů. A jak je ho slyšet! Zvuk se šíří v mořské vodě rychlostí půldruha tisíce metrů za vteřinu. Jak krásný je Horroks v noci, opravdové plující město zářící světly. Ale aby ho uviděl v noci, musí vyplout již vpodvečer daleko na širé moře. Do Buenos Aires připluje Horroks za světla vycházejícího slunce již se zhasnutými světly. Ne, teď už si nezdřímne, šrouby, kormidla a stroje Horroksu, kolébání jeho tělesa a světla iluminátorů a světlometů probudí obyvatele oceánu. Delfíni už jistě první zaslechli, že se Horroks blíží, a svým potápěním lehce rozbouřili hladinu, proto také Ichtiandr zostražitěl. A jistě už se vrhli vstříc parníku.

Hukot lodních strojů se ozývá z různých stran; přístav i záliv se probouzejí. Ichtiandr otvírá oči, potřásá hlavou, jako by střepával poslední dřímotu, rozmáchne se rukama, odrazí nohama a vyplouvá na hladinu.

Opatrně vysunul hlavu z vody a rozhlédl se. Poblíž nejsou loďky ani škunery. Vynořil se po pás a udržuje se v této poloze pohyby nohou.

Nízko nad vodou létají rackové a kormoráni, občas se hrudí nebo koncem křídla dotknou zrcadlící se hladiny a zanechávají na ní kruhy, které se pomalu rozplývají. Křik bílých racků připomíná dětský pláč. Nad Ichtiandrovou hlavou přeletěl za svitu obrovských křídel sněhově bílý albatros bouřňák a ovanul ho proudem vzduchu. Má neúnavná černá křídla, rudý zobák se žlutou špičkou a oranžové nohy. Míří k zálivu. Ichtiandr ho trochu závistivě provází očima. Ptákova smuteční křídla mají v rozpětí nejméně čtyři metry. Mít tak taková křídla! Na západě odchází noc za daleké hory. Východ již zrůžověl. Na mořské hladině se objevily sotva viditelné, lehounké vlnky a na nich zlaté stružky. Bílí rackové vzlétají do výše a barví se do růžová.

Po bledé hladině se zaklikatily duhově bledě modré a fialové pěšinky; jsou to první poryvy větru. Fialkových pěšinek stále přibývá. Vítr sílí. Na písčitém pobřeží se již objevují zpeřené, žlutobílé jazyky příboje. Voda poblíž břehů zezelenala.

Blíží se celá flotila rybářských škunerů. Otec přikázal, aby nechodil lidem na oči. Ichtiandr se hluboko potápí, opět se dostává do studeného proudu. Odnáší ho ještě dál od pobřeží na východ, na volné moře. Kolem je modrofialová tma mořských hlubin. Ryby, které tu plavou, vypadají světle zelené s tmavými skvrnami a proužky. Bez přestání táhnou červené, žluté, citrónové a skořicové ryby jako roj pestrých motýlů.

Shora sem doléhá hukot a voda tmavne. To proletěl nízko nad vodou vojenský hydroplán. Jednou takový hydroplán dosedl na vodu. Ichtiandr se nepozorovaně zachytil železné výztuže plováku. a div ho to nestálo život; hydroplán se nenadále zvedl z vody a Ichtiandr musel seskočit z desetimetrové výšky.

Ichtiandr zvedá hlavu. Slunce mu svítí téměř nad hlavou. Blíží se poledne. Vodní hladina už nevypadá jako zrcadlo, v kterém se odráží mělké kamenité dno, velké ryby a sám Ichtiandr. Zrcadlo se teď zkřivilo, je vypouklé a neustále se pohybuje.

Ichtiandr se vynořuje. Vlny se houpají. Teď vyhlédl z vody. Zvedl se na hřebenu vlny, sklesl dolů a opět se zvedl. Co se to děje kolem? U břehu už hučí příboj, řve a obrací kameny. Voda u pobřeží je žlutozelená. Duje ostrý jihozápadní vítr. Vlny jsou stále větší. Spršky vody dopadají na Ichtiandra. Je mu to příjemné. Čím to je, uvažuje Ichtiandr, že když plavu proti vlnám, vypadají tmavomodré, a když se ohlédnu za sebe, jsou světle modré? Z vrcholků vln se odtrhují hejna ryb — létavic. Létavice urazí stovky metrů, střídavě se zvedají a zase klesají, míjejíce hřebeny vln a úžlabiny mezi nimi, mizí ve vodě a za okamžik zase vyskakují. Bílí rackové se zmítají a naříkají. Nejrychlejší ptáci, fregatky, krájejí vzduch svými širokými křídly. Obrovský zahnutý zobák, ostré drápy, tmavoskořicové peří s nazelenalým kovovým odstínem, oranžový zobák. To je samec. A opodál druhá fregatka, světlejší, s bílou náprsenkou, samice. Teď padá jako kámen do vody a za vteřinu se již v jejím čilém zobáku třepetá stříbřitě modrá rybka. Létají tu bouřňáci albatrosové. Bude bouřka. Vstříc bouřkovému mraku už jistě letí podivuhodný odvážný pták palamedea. Vždycky vítá bouřku písní. Zato rybářské škunery a naparáděné jachty spěchají ke břehu, aby se skryly před bouří.