Vladimir Obručev - Sannikovova země

Hádali, co to může být za zvíře, ale ani jedno, které lovci znali, nevydávalo takové zvuky, a tak zůstali v rozpacích.

„A co je tohle?“ zeptal se Ordin, ukazuje na rudý bod, podobný hvězdě, který zazářil v dáli uprostřed údolí; chvílemi vzplál a chvílemi téměř uhasínal.

„To je asi oheň na dně kráteru této sopky, která zřejmě úplně nevyhasla!“ zasmál se Kosťakov.

„A není to oheň?“

„Vypadá to tak. Pak ovšem tam jsou lidé, možná, že ti zmizelí Onkiloni, že?“ navrhl Gorjunov.

Opět zavládlo mlčení. Všichni sledovali očima tento nový záhadný zjev v tajemné dolině. A tu z daleka zazněly sotva slyšitelné zvuky, připomínající údery na buben.

„To není nic jiného než buben šamana,“ mínil Gorochov. „Jsou zde tedy lidé, a to je jejich oheň.“

„Jsou-li tu lidé, musí tu být také nějaký sestup dolů,“ poznamenal Gorjunov. „Lidé nemohli sletět jako ptáci vzduchem!“

„Sestup tu mohl být, ale zřítil se!“

Uplynulo ještě půl hodiny mlčení a všichni začali usínat. A tu upoutal jejich pozornost nový jev. Přes to, že byl měsíc již vysoko na nebi a jasně svítil, vzdálená část doliny najednou potemněla a brzo úplně zmizela v závoji mlhy. Tento závoj postupoval pomalu k jihu a vkrátku se celé údolí změnilo v obrovské bělavé jezero lehce se vlnící mlhy. Pak začala mlha stoupat výše a v chumáčích se převalovala přes nízké místo jižního okraje, kde byli naši cestovatelé.

Ze severu vanul syrový, ale teplý větřík a brzy se hřeben skály i stan octly v husté mlze, ve které bylo sotva vidět měsíc.

„Představení skončilo, opona spadla a je čas odejít,“ poznamenal Ordin.

„Opusťme místo marnosti a hříchu a pojďme do stanu,“ navrhl Gorochov, „a vy si dělejte, co uznáte za dobré, Matveji Ivanoviči, ale všechno je jen přelud, fata morgana, i tato země i lesy i louky i zvířata. Uvidíte, že až se zítra vyspíme, nebude tu nic kromě sněhu a budeme se muset vrátit co nejrychleji.“

„No dobře, proroku, zítra uvidíme,“ odpověděl Gorjunov.

Ulehli ke spánku, ale spali neklidně, protože psi občas začali štěkat a kňučet, jistě cítíce nějaká nepříliš vzdálená zvířata.

Rozednilo se, ale mlha se dosud nerozptýlila; byla tak hustá, že na pět kroků silueta člověka téměř zmizela v mléčném bílém závoji. Dokonce i blízko tábořiště bylo třeba chodit velmi opatrně, aby se člověk nezřítil se srázu, který byl několik kroků od stanu.

Museli čekat, až budou moci pokračovat dále v cestě po hřebenu a hledat místo vhodné k sestupu. Rozdělali oheň z posledního dříví, které si vzali s sebou z Kotelného ostrova, nakrmili psy a pohodlně posnídali.

Podle hodin vyšlo již slunce více než před hodinou, ale mlha je naprosto zakrývala; zdálo se, že se přelévá přes hřeben jako řídký rosol, kterým je přeplněna ohromná díže — dolina a jenž přetéká přes zubatý okraj.

„To kouří vaše sopka,“ vtipkoval Kosťakov. „Je v činnosti v noci; nejprve vzplály ohně a potom se začal valit dým.“

„No, tak se smějte, Pavle Nikolajeviči,“ odpověděl Ordin.

„A přece je tahle kotlina sopka a tento objev je neméně důležitý než objevení samé země Sannikovovy.“

„Cožpak mohou být sopky mezi polárními ledy?“ zeptal se Kosťakov.

„Proč by ne? V jižní polární oblasti jsou dokonce činné sopky Erebus a Terror a několik vyhaslých. Ale i v Ledovém oceáně nacházíme vulkanické horniny různého stáří, i v Grónsku a na Špicberkách, v zemi Františka Josefa, ba i na nejbližším sousedu Sannikovovy země, na ostrově Bennettově.“

„Ty jsou ale velmi staré.“

„Všechny ne. A co Island se svou obrovskou sopečnou činností?“ „Ale tahle sopka strčí do kapsy svou velikostí všechny sopky ostatní,“ poznamenal Gorjunov.,To dosud nutí pochybovat o správnosti vaší hypothesy…“

„Je vskutku hezky velká; domnívám se, že je široká 20 kilometrů a dlouhá 50 kilometrů.“

„A jaké rozměry mají největší krátery, které známe na zemi?“

„Pokud se pamatuji, má kráter Mauna Loa na Havajských ostrovech asi 46 kilometrů a Gunung Tenger na Jávě skoro 66 kilometrů v průměru.“

„Tak vidíte! Tahle by měla být na měsíci, a ne na zemi,“ poznamenal Kosťakov.

„Na měsíci by byla jednou z nejobyčejnějších, protože jsou tam krátery, které mají v průměru 60, 80, 100 i více kilometrů; na příklad kráter Ptolemaiův má 161 kilometrů, Ljangrenus 158 km a 70 až 90 kilometrů má více než deset kráterů. Celkem je na měsíci asi 30 tisíc kráterů.“

„To by tedy musel být krásný pohled, kdyby byly všechny v činnosti!“

Zatím co se naši přátelé bavili o měsíci, slunce se již činilo a mlha začala rychle řídnout, zvedla se do výšky a změnila se v tenké závoje, které se ve vzduchu postupně rozplývaly. Brzy se hřeben vyčistil natolik, že se mohli vydat na cestu, přestože dolina vypadala posud jako mléčné bílé moře, jehož povrch se pomalu houpal. Šli dále již na západ podle ohybu hřebene, který se dále snižoval. Konečně krátce před polednem došli na nejnižší místo; za ním už bylo jasně vidět, že dále hřeben začíná opět stoupat.

„Není-li sestup zde, budeme ho muset hledat daleko na severním konci údolí,“ mínil Gorjunov.

„To bude velmi nepříjemné,“ poznamenal Ordin, „protože, nemáme dříví a potrava pro psy nám stačí maximálně na tři dni.“

Přistoupili ke kraji srázu, aby si ho prohlédli pozorněji. Barometr ukazoval jen 120 metrů nad hladinou moře a mohli doufat, že se jim podaří spustit se lany s jednoho výstupku na druhý.

„Tak tady máme náš sestup!“ zvolal Gorjunov, ukazuje vpravo.

Všichni pohlédli tímto směrem. Od hřebene až do údolí se táhl dlouhý, sněhem pokrytý svah, ohromná závěj, kterou navály vichřice, jež smetly sníh od moře přes nejnižší místo na hřebenu a uložily ho tu pod srázem. Klesal dost prudce v podobě lomené střechy se širokou kalenicí, zvedaje se až k samému okraji srázu; napravo i nalevo bylo ještě vidět podobné závěje, které však již nedosahovaly tyčícího se hřebene, takže se dalo sejít jen po této jediné závěji. Zkusili pevnost sněhu; byl dost pevný, nohy se bořily jen 4 až 5 cm.

Poněvadž měl svah sklon 40°, nemohli pustit saně se spřežením. Vypřáhli psy, vytáhli provazy, přivázali vždy dva k jedněm saním a začali je spouštět dolů, při čemž dva lidé drželi jedny saně. Zatím co spouštěli dvoje saně, zůstal Kosťakov s třetími saněmi a psy nahoře. Když se Gorochov a Nikiforov vrátil nahoru, Kosťakov se chystal svést všechna tři spřežení psů: nechat je samotné bylo nebezpečné, protože by se mohli pustit za nějakou zvěří. Avšak vést třicet psů dolů po srázu není lehký úkol; psi uviděli dole saně a lidi a rozběhli se tak rychle, že se Kosťakov neudržel na nohou, natáhl se jak široký tak dlouhý a sjel po celém svahu po břiše, zvedaje mrak sněžného prachu k všeobecnému veselí diváků nahoře i dole.

Po sestupu se rozhlédli kolem. Půda na úpatí závějí byla úplně obnažená. Slunce sem začalo hřát v letních dnech i se severní strany, zvláště v noci, kdy bylo nízko a hřálo slabě. Sníh zřejmě dlouho netál a rostlinstvo se nemohlo rozvinout. Ale asi třicet kroků od konce závějí, mezi většími i menšími úlomky čediče, rozsetými po povrchu půdy, zelenal se mech a drobounké rostliny otevíraly své první lístečky. Trochu dále bylo vidět dosud holé plazivé keříčky a asi o půl kilometru dále keře vyšší a hustší, které se právě pokryly zelení. Za nimi se už černala stěna nevysokého lesa.