Vladimir Obručev - Sannikovova země

Tu najednou uslyšeli z hloubi lesa těžký dupot, rychle se blížící. Překvapení cestovatelé sotva stačili uskočit do křoví a už se po pěšince přehnalo obrovské tmavohnědé zvíře, vydávající tlumený řev.

„Co to bylo? Co je to za nestvůru?“ šeptal vystrašený Gorochov.

„Všimli jste si obrovského rohu na jeho nose?“ zeptal se Gorjunov, neméně překvapený.

„A krátkého prasečího ocásku?“ dodal Kosťakov.

„A tadyhle je jeho stopa!“ řekl Ordin, ukazuje na otisk nohy na mokrém místě stezky, kam vylili přebytečnou vodu; tato stopa měla téměř 18 cm v průměru a končila jamkami po několika kopytech.

„Tak, a teď jsme viděli ještě jednu živou zkamenělinu, dlouhosrstého nosorožce,“ řekl Ordin.

„Čert aby vzal tu její čilost!“ zvolal Kosťakov, „vždyť nám zkazila celý oběd!“

A skutečně, nosorožec, který proběhl po pěšině jako uragan, nadělal jim škody: kotel s polévkou byl odhozen v houští a samozřejmě prázdný, maso se válelo v trávě, hůlky s pečení byly rozšlapány a čajník ležel kus stranou.

„Začni znovu, kuchaři,“ ušklíbl se Gorochov, zvedaje kotel a čajník, aby došel pro vodu.

„Taková nemotorná nestvůra,“ vrčel Kosťakov, sbíraje po pěšince kousky masa. „Jako by měla na pěšině málo místa!“

„Po druhé budeme chytřejší,“ smál se Gorjunov, „a usadíme se stranou od zvířecí dálnice.“

„Ještě něco běží,“ zvolal Ordin a uskočil do houští; ostatní ho následovali.

Za několik vteřin proběhli po trávě se stejným tlumeným řevem ještě tři nosorožci, které si mohli prohlédnout lépe. Vpředu byl samec s ohromným rohem na tlamě, za ním měl druhý mnohem kratší. Za ním běžela samice s menším rohem a nakonec bezrohé mládě, které na svých krátkých nožkách rodičům sotva stačilo. Všichni tři byli pokryti řídkou, ale dosti dlouhou černohnědou srstí.

„Dávejte, chlapci, pozor,“ varoval je Gorjunov. „Utíkají jistě před nějakým dravcem. Připravte si zbraně!“

Ještě to ani nedopověděl a už se na pěšině objevila šelma, v níž snadno poznali medvěda, ale ohromně velikého; běžel s nízko skloněnou hlavou a očuchával zem, lehce se kolébaje s nohy na nohu. Když zpozoroval vyhořelý dýmající oheň u stezky, ihned se zastavil, zvedl hlavu, otevřel tlamu, ukázal obrovské tesáky a červený jazyk. Ale tu ho zezadu napadli psi, a on se prudce otočil a běžel zpět s nespokojeným mručením.

„Nu, chlapci,“ pravil Gorjunov, „půjdeme raději na paseku. Tady, jak je vidět, nás zvířata nenechají uvařit oběd ani ho v klidu sníst.“

„Pořádný Míša, v životě jsem takového neviděl,“ řekl Gorochov, vylézaje z křoví.

„Ohromný, ale žádný hrdina, když se polekal,“ zasmál se Ordin. „Ale víte, já jsem přesvědčen, že to není jen obrovský hnědý medvěd, ale předpotopní medvěd jeskynní, současník nosorožce a mamuta. Viděli jste, jaké měl čelisti?“

„Tedy ještě jedna živá zkamenělina; naše sbírka se velmi rychle zvětšuje a stává se nepravděpodobnou,“ řekl Kosťakov.

„Ano, budeme muset fotografovat všechna tato prazvířata přímo v přírodě, jinak nám nikdo nebude věřit,“ poznamenal Gorjunov. „Škoda, že máme tak málo desek. Ale kdo mohl vědět, že je Sannikovova země zoologická nebo lépe řečeno paleontologická zahrada.“

„Nyní můžete, Nikito, vyprávět svým přátelům psovodům, že jste viděl sám na své vlastní oči na hlavě nosorožce roh, který pokládají za dráp ptáka eksekju.“

„Ale já jsem viděl tohle zvíře už dříve.“

„A kdepak? Dneska v noci snad?“

„Ne, už dávno. Na říčce Ačadě, která se vlévá zprava do Jany; jednou na jaře kulilo se z břehu takové zvíře a leželo u vody. Polární lišky už mu snědly čumák a vyjedly břicho, když jsem na ně přišel. Tehdy náš okresní hejtman o něm referoval gubernátorovi a ten tam poslal úředníka, aby zvíře odvezl. Ale do jeho příjezdu již z něho nic nezbylo. Lišky snědly maso a kosti pochovala řeka.“

„Tak to vždy dopadne s našimi nálezy,“ vysvětlil Gorjunov. „Než je někdo náhodou uvidí, než to oznámí nadřízeným úřadům a ty zase do Petrohradu Akademii, než Akademie pošle vědce na prohlídku, uplyne mnoho měsíců. Ale dravci a řeka nečekají. Kolik vzácných nálezů se tak ztratilo.“

„Ano, ale my přivezeme něco lepšího!“ řekl Ordin. „Kůže, lebky a fotografie nikoliv mrtvých, ale živých vyhynulých zvířat.“

„Fotografie snad, ale s lebkami a kůžemi budeme muset hodně šetřit, jsou velmi těžké a veliké a máme jen troje saně,“ poznamenal Kosťakov.

„A lebku a kůži mamuta přece našimi dopravními prostředky nedovezeme!“ rozesmál se Gorjunov.

„Vy si myslíte, že uvidíme také živého mamuta?“ zeptal se Kosťakov posměšně.

„Pročpak ne, když tu dobře žije a rozmnožuje se nosorožec, jak jsme viděli na jeho mláděti, může tady žít také mamut.“

„Vaši Onkiloni už ho dávno vyhubili, jestliže ho tu našli.“

„A pročpak? Kly nepotřebují, nemají je komu prodávat; divoké zvěře je tu i bez mamuta dost a lovit tohoto obra bez střelné zbraně nejde tak snadno.“

„Ale vždyť člověk v době kamenné lovil mamuty s ještě primitivnějšími zbraněmi.“

„Já myslím, Matveji Ivanoviči,“ vmísil se do rozhovoru Gorochov, „že žije-li tu mamut, klanějí se mu zdejší lidé jako posvátnému zvířeti podobně jako ptáku eksekju.“

„To je docela možné, Nikito. A proto si myslím, že toto zvíře uvidíme.“

Sebrali všechno, co měli, a přesídlili na kraj palouku vedle potůčku a znovu rozdělali oheň. Palouk byl prázdný, nosorožci svým dupotem a řevem všechna zvířata zastrašili.

„I tady nadělali škodu,“ poznamenal Ordin. „A já jsem doufal, že než se uvaří oběd, projdu se po kraji lesa a vyfotografuji si býky a koně.“

„Tak vidíš, a zůstali tu jen ptáci, kteří nás zajímají pouze na pekáči,“ řekl Kosťakov, ukazuje na hejno kachen létajících nad jezerem.

Naobědvali se už bez dalších nesnází, odpočinuli si a šli dále, držíce se břehu potoka, neboť doufali, že tak přijdou k jezeru. Tato naděje se také splnila; ač byla louka stále bažinatější, podařilo se jim projít podél potoka a brzy se jejich očím otevřel pohled na vodní pláň, jež měla asi půl kilometru v průměru a byla lemována zeleným rákosím. Velké trsy leknínu prostíraly po hladině své listy střídavě s drobnými lístky kotvice vzplývavé (vodního ořechu, trapa natans), rostliny, která na pevnině již téměř vymřela, ale zde jí bylo ještě hodně. Dno jezera, pokryté vodními rostlinami, klesalo zvolna do hloubky a v zeleni pod vodou se proháněli potápníci a plavala hejna drobných ryb. Dále na jezeře plavaly husy, kachny a rackové a pleskotem se na různých místech prozrazovaly větší ryby. Polední slunce, které se prodralo mraky, osvětlovalo šikmými paprsky tento mírový obraz bohatého života, na této šířce neuvěřitelného.

„Ale vždyť potůček neteče do jezera, ale vytéká z jezera!“ zpozoroval Gorjunov.

„A co to pro nás znamená?“

„To znamená, že vody v kotlině musí někde vytékat do moře, že tedy horský hřeben musí být někde přerušen až k úpatí.“

„Dejme tomu, že tomu tak je.“

„Musíme si o tom vážně pohovořit. Sněhové závěje, po nichž jsme sešli dolů, v létě roztají natolik, že po nich nebudeme moci již nahoru. Jedině průrva v horách nám umožní dostat se z kotliny.“