Vladimir Obručev - Sannikovova země

U oběda, nebo lépe řečeno u svačiny s čajem, který si uvařili ze zbytku dřeva, nalezeného v saních, rokovali o důležitém problému, jak postupovat dále. Loď, saně a psy už nepotřebovali, poněvadž v kotlině nebyl ani sníh, ani dost velká řeka, po níž by se dalo plout.

Brát s sebou třicet psů a starat se o jejich potravu by bylo na cestě velmi nepohodlné. Protože zde bylo hodně divoké zvěře, působili by psi mnoho starostí, protože by ji chtěli pronásledovat; a vodit je přivázané, to by znamenalo věnovat jim veškerou pozornost a zaměstnat tři členy výpravy touto neproduktivní prací. Zapřáhnout psy do saní a jet na saních po trávě nebo v lesích znamenalo by úplně rozbít skluznice saní, takže by se již nehodily pro cestu zpět přes ledy, a psi by se nadto vysílili těžkou prací.

Jediným přijatelným řešením se zdálo zanechat všechny zbytečné věci a psy pod dozorem jednoho člověka zde u závějí; tady bylo chladno a člověk mohl věnovat všechen svůj čas tomu, aby si obstaral potravu pro sebe a psy lovem. Zbývající čtyři by mohli pěšky a bez zavazadel podniknout výpravu do Sannikovovy země; občas by se vraceli na tuto základnu, kde by odevzdávali sebrané sbírky. Gorochova, který znal čukotsky a lamutsky, potřebovali k tomu, aby se dorozuměli, kdyby se setkali s Onkilony, a proto musel zůstat na stráži u věcí a psů Nikiforov. Toho poněkud neobvyklá situace zneklidňovala, ale jinak se jako všichni lovci z povolání nebál žít několik dnů nebo týdnů sám; smečka psů byla dostatečnou ochranou před dravou zvěří a mimo to ho zaměstná natolik, že se nebude nudit nedostatkem práce.

Zvolili si místo mezi dvěma závějemi, postavili stan a zbytku dne využili k třídění věcí. Při cestě pěšky kotlinou si nemohli vzít velký náklad; museli si vzít jen to nejnutnější, nevelkou zásobu oděvu, prádla a obuvi, pušky a náboje, kotlík a čajník, protože se chtěli živit lovem a nocovat pod širým nebem.

Večer se nebe pokrylo mraky a začal padat mokrý sníh, střídající se občas s deštěm; museli se schovat do stanu.

„Tohle počasí nám ukazuje, že musíme něco udělat, aby se věci, které tu necháváme, saně a lodě za léto nezkazily a neshnily,“ řekl Gorjunov.

„Budeme musit postavit kůlnu z kůlů a kůry,“ poznamenal Ordin.

„To bude špatná ochrana. A na kůru budeme muset chodit hodně daleko,“ mínil Gorochov.

„Ale k čemu máme závěje? Dole v hloubce jistě netají. Vykopeme do nich jeskyni a uložíme tam naše věci; bude tam sucho a chladno a bezpečno před dravou zvěří.“

„A pro psy vykopeme druhou,“ dodal Nikiforov, „nemají rádi horko a budu je moci na noc zavírat, aby se nerozběhli.“

„A nejen na noc! Půjdeš na lov se dvěma nebo se třemi a ostatní zavřeš. Nač vodit s sebou celou smečku. Tak bys nic neulovil, protože bys všechna zvířata vyplašil,“ mínil Gorochov.

„To je svatá pravda. To je vlastně skvělý nápad,“ řekl Gorjunov.

„Zítra ráno jej hned uskutečníme.“

Toho večera bylo ve stanu chladno a neútulno; dříví neměli a večeři uvařili všelijak na proutí, které nasbírali nablízku v křoví. Proto se brzy uložili ke spánku. Avšak různé zvuky, bučení, mečení, řvaní zvířat, které zaznívaly již mnohem blíže z kotliny, často znepokojovaly psy, kteří začínali štěkat a výt a budili spící.

„Nezávidím Kapitonovi, že bude celý čas spát vedle těchto křiklounů,“ zabručel Kosťakov při jednom takovém koncertě.

„Když je zavře do jeskyně ve sněhu, budou klidnější,“ odpověděl Gorjunov, obraceje se na druhý bok.

Ráno se dali do práce a vysekali sekyrami v závěji poblíž místa, kde se přimykala k čedičovému srázu, do hloubky chodbu. Pod povrchovou vrstvou sněhu byl celistvý led, který tu nepochybně ležel již celá staletí, takže se nemuseli bát, že přes léto roztaje. Do jeskyně uložili přebytečné věci, loď a dvoje saně a vchod zatarasili kusy ledu, aby nemohl do hloubky pronikat teplý vzduch a aby se žádný dravec nemohl v Nikiforovově nepřítomnosti dostat dovnitř. Vedle vyhloubili ještě tři jeskyně, každou pro jedno spřežení psů.

Třetí saně nechali Nikiforovovi, aby si mohl přivážet k obydlí dříví z lesa a těla ulovených zvířat. Nikiforov, kterému se ledové jeskyně velmi líbily, rozhodl se vykopat ještě dvě; do jedné bude skládat maso a v druhé si postaví stan, aby mohl klidně spát a nemusel se obávat přepadení. Do jeskyně mohl nezvaný host proniknout v noci jen s jedné strany a nikoli se všech jako do stanu; stačilo postavit ke vchodu pár psů, aby se cítil úplně v bezpečí.

Tyto práce jim zabraly téměř celý den. Stačili jen dojít na kraj nejbližšího lesa a nasekat si dříví na nocleh.

Ráno bylo sice pošmourné, ale bez deště a mlhy, a tak umožnilo začít s průzkumem kotliny. Čtyři cestovatelé s tlumoky na zádech a s puškami na ramenou se vydali na sever; vzali s sebou dva nejchytřejší psy, vodiče spřežení; jeden byl úplně černý a druhý téměř bílý; prvnímu říkali Krot, druhému Bělucha. Nikiforov s třetím vodičem, Pestruškou, provázel své druhy, hodlaje si cestou opatřit pro sebe a pro psy potravu na nejbližší dny.

Jak se vzdalovali závějí, bylo rostlinstvo stále bohatší; mech vystřídala tráva, pak přišly keře polární břízy, vrby a olše, plazící se po zemi. Sem již krátkou dobu denně svítilo polední slunce, a rostlinstvo se probouzelo k životu. Keře byly čím dále tím vyšší a pak místo polárních druhů nastoupili zástupci mírnějšího pásu — objevil se modřín, bříza, olše a v trávě se pestřily první květy. Stromy byly vysoké tři až čtyři metry a tvořily malé háje, střídající se s palouky.

Když cestovatelé procházeli jedním takovým hájem, začali psi, které vedli na šňůře, projevovat neklid, hnát se vpřed a vrčeli. Naši přátelé si připravili pušky, ostražitě se přiblížili ke kraji háje a na pasece spatřili velké stádo pasoucích se zvířat. Uviděli černé hřbety s dost velkými hrby a huňaté krátké ocasy, připomínající velký střapec. Když jedno zvíře zvedlo hlavu, ukázalo se, že se podobá hlavě býčí, byla však kratší a sveřepější a věnčily ji veliké rohy, zahnuté kupředu a vzhůru. Zvíře již pocítilo nebezpečí a tlumeně zabučelo, a tím polekalo celé stádo.

Nemohli déle čekat. Gorjunov vystřelil ze své opakovačky na nejbližšího tura, ten poskočil a pak klesl na přední nohy. Ostatní se ve zmatku rozběhli na různé strany, ale neutekli. Někteří měli rohy kratší a tenčí; bylo vidět také různě stará telata.

Lovci pustili psy a rozběhli se k raněnému turovi. Stádo se při pohledu na lidi dalo na útěk, psům se však podařilo zadržet tele, které Nikiforov také zastřelil. Když se k němu lidé přiblížili, raněný tur se zdvihl a vrhl se proti nim se zuřivým řevem; se skloněnou hlavou a s nastavenými obrovskými rohy se řítil kupředu, zanechávaje za sebou krvavou stopu. Avšak psi, kteří se strany přiběhli, upoutali jeho pozornost; prudce se k nim otočil a právě v témž okamžiku byl zasažen dalšími dvěma kulemi, které ho srazily k zemi.

Lovci obstoupili kořist a s podivením si ji prohlíželi.

„Říkejte si, co chcete, ale tohle není tur pižmový, jak jsme si původně mysleli,“ řekl Kosťakov. „Má srst kratší a hlavu i rohy jiné.“