Vladimir Obručev - Sannikovova země

Táhli dále a za další půl hodiny uviděli prořídlou mlhou konečně několik temných skal uprostřed sněhu, ještě hezky vysoko vpředu. Všichni vydychli volněji a s novou energií pokračovali v cestě; sníh byl kypřejší a přes to, že byl svah prudší, saně se do něho hluboko nořily, a tak museli cestu psům ušlapávat. Proto se stoupání zpomalilo a posledního půl kilometru šli velmi těžko.

Slunce se již klonilo k západu, když se karavana octla konečně téměř na temeni tohoto vysokého sněhového hřebenu, kde barometr ukazoval 970 m nad mořem. Mlha se jako bílá clona válela dole, zakrývajíc téměř celý svah a jeho úpatí, ale i jí se otevíral daleký pohled na ledem pokrytou hladinu moře, prostírajícího se až k obzoru.

Zastavili saně u úpatí holé černé skály, která se vypínala nevysoko nad sníh, a všech pět vystoupilo na její vrchol, zastavili se dva kroky od kraje obrovského srázu, kterým končil tento sněhový svah.

„To je zázrak!“ zvolal Nikiforov, vyjádřiv tím všeobecný údiv nad obrazem, který se před nimi otevřel.

Místo samého sněhu a ledu, který mohli ve výši téměř tisíc metrů nad hladinou moře a na 79° nebo 80° severní šířky očekávat, spatřili cestovatelé před sebou obraz probuzené jarní přírody, ač byla teprve polovina dubna, kdy se u Jakutska, který leží o 15° až 17° jižněji, teprve projevují příznaky jara prvním táním sněhu.

Od okraje srázu dolů do obrovské kotliny, která se prostírala na sever až k obzoru, ustupovaly nevlídné černé stupně, na nichž se bělal sníh. Na jejím dně se jasně zelenaly rozlehlé palouky, rozdělené křovinami a kusy lesa, již pokrytého prvními zelenými lístečky. Na různých místech uprostřed paloučků se leskla zrcadla velkých i malých jezírek, spojených stříbrnými stuhami potůčků, které se hned skrývaly v houšti keřů a hned zase objevovaly na povrchu. Na vzdálenějších jezírkách se v kotoučích zdvíhala bílá mlha; jezírka doslova kouřila. Na západě, za tímto zeleným údolím, se vypínal jako téměř kolmá stěna vysoký řetěz hor, jehož hřeben byl rozeklán ve špičaté Vrcholky, podobné zubům obrovské pily; na nich ležely ještě pásy sněhu, kdežto níže na svahu sníh již téměř nebyl. Slunce už zapadlo za horský hřbet a celá dolina se ponořila do večerního stínu.

Řetěz hor se skryl na severu za obzor a zmizel v mlze, pokrývající vzdálenou část doliny. Severním směrem, pokud to bylo vidět, táhlo se také horské pásmo, na jehož hřebenu stáli pozorovatelé a jež bylo nižší než pásmo protější. Na jihu jako by se obě pásma spojovala a dolinu s této strany dokonale uzavírala.

Mlčelivé pozorování prvních minut vystřídala živá výměna dojmů.

„Div divoucí, Matveji Ivanoviči!“ pronesl Nikita.

„Opravdová zaslíbená země,“ pravil Ordin.

„Naprosto nepochopitelná je tato zeleň, tohle rostlinstvo na této severní šířce,“ řekl Kosťakov. „Údolí je otevřeno na sever směrem k pólu a doslova odtamtud jde sem teplo.“

„Není tedy divu, že sem létají z daleka ptáci, pohrdající naším nevlídným pobřežím. Je naprosto možné, že se sem schovali i Onkiloni. Ale jak slezeme dolů po těchto srázech s našimi saněmi? Ani s prázdnou po nich člověk nesejde,“ poznamenal Gorjunov.

„A přece se sem zvířata dostanou!“ zvolal Ordin, ukazuje na několik temně hnědých zvířat s obrovskými spirálovitě zakroucenými rohy na hlavě, která se objevila na výstupku skály pod nohama cestovatelů.

„Kozorožci! Takhle pár jich zastřelit na večeři!“ zvolal Gorochov. Zatím zvířata zřejmě ucítila lidi, zastavila se a rozpačitě zdvíhala hlavy.

Kozorožci patrně znali člověka, poněvadž zůstali na minutu stát, pak se prudce obrátili a skryli se za skalním výstupkem.

Zatím Gorochov prostudoval dalekohledem hřeben na obou stranách od místa jejich stanoviště; na severovýchod se zvyšoval, na jihozápad jako by se snižoval a v tomto směru skýtal možnost sestupu.

„Půjdeme podél hřebenu na jihozápad,“ prohlásil. „Je-li tu nějaký sestup, bude nejspíše tam.“

„Snad budeme muset obejít celou dolinu,“ mínil Ordin, „abychom…“

„Abychom se přesvědčili, že lidé do ní sestoupit nemohou a že je přístupná jen ptákům,“ poznamenal k tomu Kosťakov.

„Nu což, budeme se muset napoprvé spokojit tím, že jsme objevili mezi polárními ledy tuto obrovskou kotlinu s bohatým rostlinstvem a ihned se vrátit na pevninu.“

Využili zbytku dne a pustili se na jihozápad podél hřebene, který byl velmi nepravidelný; tu se snižoval a sněhové pole jižního svahu sahalo přímo až k okraji srázu, tu se zas zvyšoval a tvořil skály nebo ostré vrcholky. Při pohledu na ně si Ordin vzpomněl na své kladivo a prozkoumal několik takových výstupků.

Všechny byly z čediče, buď celistvého, nebo porésního či struskovitého, který tvořil čedičovou lávu.

„Začínám si myslet,“ řekl, obraceje se ke Gorjunovovi, „že se vaše domněnka, kterou jste řekl akademiku Šenkovi, že je Sannikovova země zbytkem sopky, potvrzuje. Tato ohromná kotlina, ohraničená prstencem kolmých srázů, velmi se podobá kaldeře. [4] Kaldera, ze španělského slova „kotel“, se nazývají staré krátery vyhaslých sopek, které jsou silně rozšířené a snížené výmoly a mají tvar velikého kruhu. Uprostřed kaldery leží často kužel činné sopky. Veliké vyhaslé sopky a čediče, které jsme našli dole a zde na hřebenu, nám to potvrzují.“

„Tímto vznikem kotliny se vysvětluje také bohaté rostlinstvo na této šířce,“ dodal Gorjunov. „Nebudeme však usuzovat předčasně a podíváme se, co bude dále.“

Postupně na jihozápad hřeben nápadně klesal, ale do údolí se svažoval stále stejně prudce. Tma zhoustla, vyšel měsíc (byl již téměř v úplňku) a svítil jim na cestu. Uplynula ještě hodina.

Gorjunov se podíval na barometr; ukazoval již jen 500 m nad hladinou moře.

„Myslím, že budeme muset nocovat na hřebenu. Měsíc neozáří svah na této straně a jít ve tmě po neznámé cestě je nebezpečné.“

„Najdeme si pěknou rovinu a zůstaneme na ní,“ souhlasil Nikiforov.

„Jestli však začne v noci zuřit vánice, může nás smést do propasti,“ poznamenal Kosťakov.

„Vánice nepřijde,“ mínil Gorochov, „nebe je čisté, vítr nefouká a nebyly červánky. Nebude-li nás chtít ďábel potrestat…“

„Musíme doufat, že se nad námi smiluje,“ zasmál se Gorjunov.

Zvolili si rovnější a širší místo na hřebenu mezi dvěma skalami, postavili si tam stan, navečeřeli se, ale spát se jim nechtělo. Tajemná dolina byla přiliš blízko a vzbuzovala jejich zvědavost. Měsíc již osvětloval její vzdálenější část, kdežto bližší část zůstávala ve stínu; na různých místech se stříbrně leskly zrcadlové hladiny jezer a stužky potůčků na temném pozadí luk a lesa.

Všech pět se usadilo na okraji srázu a dívali se na podivnou kotlinu, která jim ležela u nohou; srázy protějšího okraje vypadaly v měsíčním svitu ještě vyšší a strmější.

Zvedaly se nade dnem téměř kolmo do výše 1500 až 1600 metrů. A tu najednou zaznělo v nočním tichu z hlubiny nejprve táhlé zahučení a potom dutý řev.

„Jéjej, tam jsou zvířata, krávy bučí,“ zvolal Nikiforov.

,A kdopak to tam řve? Není to snad sob?“ zeptal se Gorjunov.

„Ne, to není sob ani býk. Tohle zvíře doslova troubí na velkou troubu. A medvěd to také není.“