Vladimir Obručev - Sannikovova země

„Pojďte se zatím nasnídat a připravit se na cestu,“ navrhl Gorjunov.,

Protože byl slabý vítr, pohybovala se kra, která tak úspěšně posloužila výpravě jako prám, jen pomalu kupředu. Stačili posnídat, rozebrat loď, naložit saně a vylezli opět na kru, aby vyčkali okamžiku, kdy prám přistane ke kraji nehybného ledu. Museli čekat asi hodinu; nakonec pocítili, jak se celé pole otřáslo, a před očima se jim začal v místě dotyku lámat led a jeho kusy začaly tvořit ledové kry. Ale nápor byl slabý, kra nepatrná a prám se přestal pohybovat.

„Přistali jsme!“ zvolal Gorochov.

Vyzbrojeni sekyrami a lopatami na čištění cesty vypravili se cestovatelé ke kraji prámu, vybrali si rovnější místo a za krátkou dobu se přepravili na pevný led.

Nikiforov se s komickou vážností poklonil opuštěné kře a zvolal: „Děkujeme, slečno, za převoz! Dobře jsi nás převezla, jen co je pravda!“

Gorjunov se domníval, že se ledový prám neodchýlil příliš od směru cesty, a, proto mířil se saněmi na sever, domnívaje se, že z nějaké trochu vyšší kry uvidí Sannikovovu zemi a bude se moci podle ní orientovat. Cesta byla z počátku velmi namáhavá, jedna kra následovala za druhou, a tak dopoledne ušli sotva deset kilometrů. Kry totiž naprosto zakrývaly výhled do dálky. Konečně asi kolem poledne začal rovnější led a na obzoru modravou mlhou sotva prosvítaly ostré vrcholky tajemné země, stále ještě velmi vzdálené.

„Už jdeme třetí den, a země jako by nám stále víc unikala,“ řekl Gorochov s tak podivným přízvukem, že si toho Gorjunov, stojící vedle něho, až povšiml.

„Co sis to zase vymyslil, Nikito,“ řekl.

„Opravdu. Začínám mít pochyby, Matveji Ivanoviči. Ledová kra nás převezla přes moře, ale nic dobrého z toho nekouká. Napadlo mě, že to není země, ale přelud. Zavede nás, stále se nám bude objevovat v dálce a bude nás klamat. Zajedeme tak daleko, že se nebudeme moci vrátit.“

„Ale jdi, to jsou hlouposti,“ zasmál se Gorjunov. „Uvidíš, že za den nebo za dva bude země co by kamenem dohodil.“

„Já si však myslím, že když ji nebude zítra vidět, tak abychom neměli zbytečné pochyby, že bychom se měli raději vrátit, než bude pozdě.“

Gorjunov přerušil rozhovor a zamířil k zemi. Na severovýchodě ji již viděl; proud zřejmě snesl prám dosti na západ. Musí změnit směr cesty. Rovnější led umožňoval postupovat rychleji a do večera urazili ještě třicet kilometrů. Před západem slunce se obzor úplně vyjasnil a cestovatelé spatřili již naprosto jasně bez dalekohledu řetěz ostře vybíhajících černých vrcholků, které vystupovaly nad plochým bílým výrůstkem. Dokonce i Gorochov se jakoby upokojil.

Ještě dva dny šli tímto směrem, ale pro pošmourné počasí nebylo zemi vidět; mraky se honily nízko po nebi a úplně ji zakrývaly. Konečně třetího dne, brzy po poledním odpočinku, ledové kry úplně zmizely a sněhová pláň, pokrytá závějemi, začala znatelně stoupat. Psi ihned zpomalili svůj běh.

„Není snad už pod námi země?“ zvolal Ordin.

„Opravdu, země,“ potvrdil Nikiforov. „Jedeme do kopce, psi to jasně dokázali.“

V tomto okamžiku se v mracích, které se na minutu rozplynuly, objevila vysoká bílá stěna, vzdálená několik verst.

„Dosud není na této zemi nic kromě sněhu,“ zavrčel Kosťakov. „Hory se někam schovaly.“

„To je ale netrpělivost! Za bílou stěnou uvidíme i hory. A tady máte ještě něco kromě sněhu!“ Gorjunov ukázal vpravo, kde se asi sto kroků od karavany něco černalo.

Všichni tři zamířili k tomuto místu. Ordin vyňal kladívko, které měl za pasem, chystaje se pustit do boje se skálou, protože to byla plochá, hladká stěna, která vystupovala jako pahorek nad sněhovou rovinu. Její povrch byl vyleštěn sněhovými vločkami, které po ní honila vichřice. Ale dlátem zasazeným do trhliny podařilo se vylomit kousek horniny. Ordin si ji pozorně prohlédl a řekl:

„Je to, prosím, čedič.“

„Což se také dalo očekávat,“ poznamenal Gorjunov. „Tato vulkanická hornina je zřejmě na ostrovech v Ledovém oceáně velmi rozšířená, dokazuje, že se zde kdysi velmi často vylévala, láva.“

„A jak tu asi tenkrát bylo teplo! Ne jako teď,“ dodal Kosťakov lítostivě.

Kousek čediče přinesli slavnostně Gorochovovi, který zůstal s Nikiforovem u saní. Byl to nejlepší důkaz, že pod nohama mají zemi, že stojí na hranici tajemné země Sannikovovy, na kterou snad po prvé vstoupil člověk.

Výprava vystupovala pomalu vzhůru po svahu a za dvě hodiny se octla u úpatí bílé stěny, která byla pokračováním svahu, ale byla sráznější. Táhla se napříč, jak bylo vidět lehkou mlhou zahalující krajinu, daleko na obě strany a bránila v cestě. Museli stoupat vzhůru, ale nikoliv přímo, nýbrž šikmo. Sníh slehlý vichřicemi byl tak tvrdý, že se i skluznice těžkých saní do něho špatně zařezávaly.

Pomalu v dlouhých serpentinách stoupala výprava po bílém svahu stále výš a výše a zdálo se, že stoupání nebude mít konce; lehká mlha, zahalující svahy, nedovolovala vidět jejich hřeben a sněhový sráz se skrýval již na vzdálenost sto kroků v sedavé mlze.

„Taková vysoká hora!“ zvolal Gorochov při jedné zastávce v ohybu, kterou museli udělat, aby si psi oddechli.

„Dostali jsme se zřejmě velmi nešťastně na svah jedné z okrajových hor, místo abychom prošli do údolí,“ mínil Ordin.

„Ale je docela možné, že celý jižní okraj země je takový,“ poznamenal Gorjunov. „Vzpomeňte si, že jsme viděli před skalnatým horským hřebenem vysoký sněhový val, který se táhl do dálky, a na ten asi vystupujeme.“

„Podivná země!“ řekl Kosťakov. „Místo srázů, strží a skalnatých mysů, které vroubí ostrovy Novosibirské a ostrov Bennettův, je zde rovné dlouhé úbočí.“

„A dokonce tu nejsou pohybující se ledovce, ale jen sníh,“ dodal Ordin.

„Ano, to je podivné. Je to jižní svah a sníh na něm musí přece přes léto roztát. Ale nad ním, jak jsme viděli, zdvíhá se vyšší horský hřeben, odkud by musely ledovce klouzat přes svah k moři. A my jsme je dosud neviděli.“

„Jediné vysvětlení této podivné skutečnosti je, že za tímto sněhovým valem leží hluboké údolí a ledovce se spouštějí dolů,“ mínil Ordin, „a potom jako obrovský ledový proud vycházejí někde na povrch k moři, jako je tomu na Špicberkách.“

„Ale kde potom budou zásoby potravin pro ptáky, kteří přilétají asi sem, nemluvíme-li již o Onkilonech, v jejichž existenci já ostatně nevěřím?“ prohlásil Kosťakov.

„Jenom ještě chvilku strpení, přátelé, rozluštění není daleko,“ zasmál se Gorjunov. „A rychleji kupředu!“

Při příští zastávce ukazoval barometr již výšku 800 m nad hladinou moře. Mlha jako by houstla a Gorochov řekl:

„Jak myslíte, ale měli bychom se vrátit.“

„A proč?“ zvolal Gorjunov.

„Cožpak to nevidíte? Lezeme a lezeme, dočista do nebe. Nemůže existovat hora tak vysoká.“

„Jo, ho, ho,“ zasmáli se všichni tři a dokonce i Nikiforov se k nim připojil.

„A co znamená mlha? Vzpomeňte si na horu Kigiljach, která se halí v mlhu, aby na ni lidé nemohli vystoupit.“

„Nu, Nikito, vidím, že jsi převzal od psovodů pověry. Mlha na vysoké hoře je nejobyčejnější věc, zvláště v zdejších krajinách. Cožpak jsme ji už neviděli?“

„Jak chcete — dělejte, jak za dobré uznáte, ale já vás varoval. Potom mi neříkejte, že vás Gorochov zavedl do neštěstí.“