Vladimir Obručev - Sannikovova země

Druhého dne bylo zamračeno a jižní vítr zesílil. Gorochov a Nikiforov čekali bouři a pobízeli psy. Led však byl velmi nerovný, téměř na každém kilometru naráželi na široké pásy kerného ledu a postupovali vpřed pomaleji než den předtím. Na šedém nebi před nimi bylo od rána již jasně vidět temný pás, který ukazoval dlouhý a široký nezamrzlý pruh na moři. K večeru byl již tento pás tak blízko, že mohli slyšet šumění vln. Při přechodu přes vysokou kru uviděli ve vzdálenosti asi půl kilometru otevřené moře, pokryté bílými zpěněnými vlnami a jednotlivými plujícími krami; táhlo se na sever a zdálo se, že jde až k obzoru. Zítra budou muset přes ně přejet, nepřijde-li bouře.

Proto se rozhodli dojet co nejdále ke kraji ledu, aby mohli rychleji spustit lodici s nákladem; poněvadž vanul vítr z jihu, nemuseli se bát, že moře začne lámat led s této strany. Na nocleh se utábořili mezi ledovými krami, asi 150 kroků od nezamrzlé vodní hladiny; zvolili si rovinku, na niž však stěží umístili saně, psy a stan. Z jihu a ze západu bylo toto místo chráněno obrovskými šikmými i kolmými ledovými krami a vůbec ker tu bylo nadbytek, zřejmý důkaz, že poslední severák tu nakupil ohromné množství kerného ledu.

Pod ochranou ledových ker a s ohníčkem u vchodu bylo jim ve stanu teplo a útulno. Zatím vítr v noci zesílil a rozpoutala se bouře. Při světle ohně bylo vidět, jak na temném nebi asi pět až šest metrů nad stanem letí celé proudy sněhu, složené z proplétajících se vířících a vzdouvajících sněhových vloček. Ve větru se silné ledové kry chvěly a do svištění a dunění zaznívaly občas jakoby silné výstřely.

,Co to je?“ zvolal zděšeně Kosťakov, když po prvé uslyšel takový výstřel.

„V ledu se vytvořila nová trhlina,“ odpověděl Gorjunov.

„Led praská,“ potvrdil klidně Gorochov.

„A náš útulek se nemůže rozlámat?“

„Kdyby se vítr otočil a začal vát severák, pak by se snad mohlo něco stát, protože vlny začnou narážet na okraj našeho ledového pole a začnou je zvedat a lámat. Ale pokud vane vítr z jihu, nemusíme se ničeho obávat.“

,Je tu ale hrozně úzko, Matveji Ivanoviči,“ řekl Nikiforov.,Ani nemluvte! Když si jen pomyslím, že tu klidně sedíme a klábosíme a pod námi je jen půl druhého metru ledu a bezedná hloubka! Tam mezi ostrovy je přece klidněji, moře není tak hluboké a země je blízko.“

„Ale to je úplně jedno, jaká je hloubka pod námi, dvacet metrů nebo sto,“ zasmál se Ordin. „Tak jako tak se utopíme, jestliže se led prolomí.“

„Přece mám tady strašnější pocit, protože moře ani zemi není vidět.“

„Tak zalez do kožichu, spi a možná, že uvidíš!“ zažertoval Gorochov.

„To je také pravda. Lehneme si, do rána se dobře vyspíme a za světla bude klidněji.“

Spali však přece ostražitě, protože leželi na ledě a slyšeli ještě lépe, jak na blízku i v dáli vznikají trhliny. Také psi nespali klidně jako obvykle, každou chvíli některý z nich začal vrčet nebo výt. Gorochov několikrát vstal a vyhlédl ze stanu, aby se přesvědčil, nemění-li se směr větru. Když se rozbřesklo a všichni se probudili, upokojil ostatní slovy:

„Tma je jako v pytli a vítr stále ještě fouká, nemusíte vstávat.“

Provalovali se do pozdního rána, když už je hlad všechny vyhnal. Rozdělali oheň a postavili na čaj; Gorochov a Nikiforov šli nakrmit psy, kteří se shlukli do klubka mezi dvě převislé ledové kry, kde vítr vůbec nepociťovali. Bouře začala měnit svůj ráz, tu utichla na pět deset minut, takže se nebe začalo vyjasňovat, tu zase začala dvojnásobně zuřit. Za jedné takové přestávky se Gorochov vyšplhal na vysokou ledovou kru, rozhlédl se kolem dokola, táhle hvízdl a zvolal:

„Ale, chlapci, my jsme někam odpluli, kolem dokola je voda!“

Všichni, vystrašeni, vylezli k němu na kru a spatřili, že se na jihu, odkud včera po ledě přišli, za sněžnou mlhou černá moře; na severu se rovněž černala voda a na západ i na východ se táhl kerný led, ale jak daleko, to nemohli rozeznat. Rozhlížet se však dlouho nemohli, protože nový náraz větru zahalil vše sněhem a sehnal je dolů. Museli se vrátit do stanu.

„Myslím,“ řekl Gorjunov, „že ledové pole, na kterém jsme, bylo velmi slabě spojeno s ostatními. Když led popraskal, odtrhl nápor větru naše pole a začal je hnát mořem.“

„Ale kam?“

„Zřejmě na sever, tam, kam vane.“

„Ale je-li v této části moře proud, může nás odnést daleko na západ nebo na východ.“

„To samozřejmě může.“

„A co budeme tedy dělat?“

„Nemůžeme dělat nic. Za takového počasí je velmi nebezpečné plout v naší lodici. Musíme počkat, dokud bouře neutichne.“

„A co když to kru ještě rozláme?“

„Když ji vítr nerozlámal doposud, musíme doufat, že ji nerozláme ani teď, alespoň dokud ji nevyhodí na druhé pole nebo nepřirazí k celistvému ledu.“

„Pro tento případ by neškodilo připravit naši loď a složit do ní všechny věci.“

„No, to je pravda,“ řekl Gorochov.

Po snídani začali vykládat saně a spojovat části lodice. Pak do ní složili náklad a saně, nechali jen stan a v něm postele, které mohou složit při první známce nebezpečí. Občas, když vítr utichl, vyškrábali se na ledovou kru, ale po každé viděli na severu i na jihu moře, od kterého je na obou stranách oddělovala vzdálenost asi 100 m.

Tak uplynul den. Bouře zuřila s neutuchající prudkostí. Po snídani seděli dlouho při světle dohořívajíeího ohně. Nálada byla stísněná; občas se jim zdálo, že se jim led houpe pod nohama. Avšak výstřely, které znamenaly nově vytvořené trhliny, nebylo od rána slyšet. Pole, které se odtrhlo, bylo dostatečně pevné. V noci se však pro každý případ střídali na stráži. Vítr začal slábnout a občas se v sněhové mlze dokonce objevil měsíc v podobě slabě se rozplývající skvrny.

Ordin, na kterého připadla poslední služba, zdříml si za úsvitu a sluneční paprsky, které mu svítily do obličeje, ho probudily. S údivem spatřil, že slunce již vyšlo a že je nad ním jasně modré nebe. Nepohoda skončila, vítr vanul poměrně slabě a často bylo úplné bezvětří. Čerstvý sníh začal oslnivě zářit.

Ordin se vyšplhal rychle na kru a na jihu až k obzoru uviděl modrající se moře a na vlnkách světélkující odrazy; na západě končil kerný led asi po půl kilometru a na východě ještě blíže. Na severu v malé vzdálenosti za pásem vody bylo vidět kraj celistvého ledu, který se pomalu přibližoval. Ordin rychle probudil ostatní a všichni vylezli nahoru.

„Kdyby nám vycházející slunce neukázalo, kde máme sever a kde jih, myslel bys si, že je moře od nás na sever jako předtím,“ zvolal Kosťakov.

„Ano, měli jsme vskutku z pekla štěstí!“ řekl Gorjunov.

„Místo abychom pluli v loďce a lopotili se s nakládáním a vykládáním, leželi jsme si klidně ve stanu a vichřice nás převezla přes moře.“

„Doslova jako bychom se přeplavili přes říčku na prámu,“ dodal Gorochov.

„A na státní útraty, nic jsme neplatili,“ zasmál se Nikiforov.,Na náš doporučující dopis.“

„Matička bouře nás postrašila jen tak trochu pro výstrahu, abychom moc nedováděli,“ řekl Kosťakov.

„Přirazí nás ke břehu nebo budeme muset přece pouštět loďku?“ poznamenal Ordin.

„Doufejme, že nás přirazí. Máme jen kousek cesty, vítr fouká a naše kra dobře plachtí.“