Vladimir Obručev - Sannikovova země

Ochladilo se. Na rovině psi téměř běželi a lidé na lyžích jim sotva stačili; oddechli si od běhu jen na krách, kde zato museli pracovat rukama a přetahovat saně.

A tu ve chvílích, kdy se vítr utišil a výhled do dálky se trochu vyjasnil, začal se vpředu objevovat tmavý profil Vaňkinova mysu. Minuli ústí říčky Tirská a začali objíždět mys, zasahující daleko do moře. A bylo právě na čase: na západě bylo už nebe zlověstně olovnaté a při jednotlivých nárazech větru se stěží udrželi na nohou; sníh jim zalepoval oči, bičoval je v obličeje úlomky tenkých jehliček; psi běželi se skloněnou hlavou, otočenou vpravo.

S námahou objeli mys a ihned vydechli volněji; zde, v závětří, vítr valně nepozorovali. Ve výšce několika metrů nad jejich hlavami bylo nebe bílé jako mléko od letících sněhových mračen, dolů však vloček padalo jen velmi málo, jenom ty, jež náhodou pobloudily z tohoto proudu.

Přestože bylo ještě brzy, nemohli ani pomyslit na další cestu — hned za mysem začínala bílá clona vánice, do které by se museli pustit. Hluboký záliv, který se táhl na východ od mysu, zmizel rovněž v bílé mlze, protože mys chránil jen nejbližší pásmo. Žádné obydlí tu nebylo, a tak museli postavit stany přímo na úpatí srázu; zvolili rovnější místečko mezi hromadami, které se svezly v létě se svahu. Psovodi se rozhodli jinak: vyzbrojili se sekyrami a začali si vysekávat výklenek ve vysoké sněhové závěji u útesu. Gorochov poradil cestovatelům, aby následovali jejich příkladu, protože se vítr mohl otočit na sever a mys by je pak nechránil, ale jeskyně ve sněhu zůstane nejlepším útočištěm. Vždyť vánice může trvat jeden nebo dva dny!

Na vysekání jeskyň do pevného sněhu, který se vylamoval ve velikých kusech, nebylo třeba mnoho času; skládali zeď u vchodu, a tím ho chránili, kdyby se zmínil směr větru. Pak začali mezi kerným ledem na pobřeží a závějemi hledat vyplavené dřevo na topení a teprve potom vypřáhli saně a zařídili se v těsných sice, ale útulných obydlích. Psi už dávno leželi stočeni do klubíčka mezi hromadami ledu, za krami i saněmi a očekávali v klidu večeři. Ohně nerozdělala karavana ve sněhových jeskyních, ale venku za stěnou z ker, poněvadž by jeskyně teplem sálajícím od ohně mohla začít tát a na lidi by kapala voda.

Vichřice zuřila celou noc a utichla teprve druhého dne v poledne.

Jakmile počal vítr slábnout a nebe se trochu vyjasnilo, začali se připravovat k odjezdu. Od Vaňkinova mysu zamířili na severozápad, na kraj Malého Ljachovského ostrova, vzdáleného asi 10 km. Tento ostrov, mnohem menší než Velký, táhne se od severu k jihu v délce okolo 40 až 50 km a nemá významnější vrcholky. Je to velmi plochá a nízká, lehce pahorkovitá vysočina. Obešli ji ze západu podél břehu a zastavili se na nocleh, ještě dříve, než dosáhli severního konce. Úkryt před nepohodou jim mohly poskytnout pouze obrovské ledové kry, na štěstí však bylo klidno.

Příštího dne na ně čekala nejtěžší část cesty, totiž vzdálenost mezi Malým Ljachovským a Kotelným ostrovem, téměř 70 km. Hlavní obtíž byla v tom, že zde od východu na západ teče mořský proud a na podzim moře dlouho nezamrzá, a i když zamrzne, často se led za bouře propadá. Proto se zde kerný led velmi často pohybuje a hromadí se v silné vrstvy.

Naši poutníci se zásobili palivem pro případ pravděpodobného přenocování na moři a vydali se na severozápad směrem k Medvědímu mysu, nejjižnějšímu mysu na Kotelném ostrově. Tento mys vypadal na obzoru jako velká vypouklá hromada, připomínající převrácený litinový kotel, čímž se také vysvětluje jeho název. Málo znatelný vrchol hory Molakatyn, nejvyššího bodu ostrova, vystupuje nad tímto kotlem.

Prvních asi 20 km byla cesta velmi snadná, ledové kry nebyly časté ani velké; potom se však v pásmu, kde teče proud a bývají na podzim nezamrzlá místa, začaly vyskytovat ledové kry, jedna horší než druhá. Některé obrovské ledové kry a také jednotlivé ledové hory, stojící kolmo vzhůru, dosahovaly výšky 20 m. Členové karavany musili pracovat sekyrami, urovnávat cestu a vytahovat saně koženými lany spletenými z řemenů a tak pomáhali vyčerpaným psům. U některé ledové hory ztratili půl hodiny i hodinu.

Proto ušli do západu slunce pouze polovinu cesty, sice horší, a nocovali před velkou ledovou horou, neboť už neměli sil, aby ji zdolali. Za několika velkými balvany si postavili stany, ve spěchu povečeřeli a po namáhavém dnu pevně usnuli.

Asi o půl noci probudilo Gorochova silné lomcování stanu nad hlavou.

„Snad už to zase neřádí?“ zabručel a chtěl se právě obrátit na druhý bok, když to stanem trhlo, takže měl dojem, že praskne ve všech švech.

Nedá se nic dělat, pomyslil si Gorochov, a vyprostiv se ze svého spacího pytle, připlazil se ke vchodu, s námahou odepjal zástěnu a vykoukl. Do tváře ho udeřil silný mráz a oči se mu zalepily sněhem. Stan se otřásal, prudce sebou škubal, jako by se chystal vzlétnout a uletět.

Nedá se nic dělat — musíme probudit všechny a stan upevnit, rozhodl se lovec, jinak bude zle.

Probudil spáče a všech pět vylezlo po čtyřech ven a začali zatloukat hlouběji do ledu železné kolíky, držící podlahu stanu. Potom si všichni na bobku přitahali naložené saně, postavili je k jedné ze tří stran stanu, přehodili přes stan provazy a přivázali jej k saním. Na to všechno museli vynaložit velkou sílu: vítr jim podrážel nohy, vyrážel dech, sníh jim oslepoval oči. Byla úplná tma a na tři kroky se vzájemně nepoznali. Do kvílení a skučení větru, deroucího se se sténáním ze štěrbin mezi kerným ledem, ozývaly se údery seker od stanu psovodů, který stál asi deset kroků dále. I tam byli vzhůru a dávali stan do pořádku.

Když udělali vše, co bylo v jejich moci, šli si opět lehnout, ale dlouho se nemohli zahřát, protože na větru prokřehli a měli sníh v rukávech, a dokonce i za límcem.

Když začalo svítat, zjistil Gorjunov, který se probudil první, že vichřice neutichla. Stan se však již neotřásal. Jeho stěny, které byly zvenku plné sněhu, prohnuly se dovnitř jako břicho ohromného zvířete a hrozilo nebezpečí, že pod touto tíží prasknou. Bylo třeba vylézt ven a sníh odklidit. Gorjunov tentokrát kamarády nebudil, ale dal se do práce s lopatou sám. Bílou mlhou bylo již vidět nejbližší ledové kry. Vítr jako by ustal, ale padal hustší měkký sníh.

Přidušený křik a potom sténání přiměly Gorjunova, aby se podíval na stan psovodů; nejdříve ho nebylo téměř vidět, ale nyní zmizel docela. S pocitem, že není něco v pořádku, Gorjunov se k němu rozběhl, klopýtaje téměř na každém kroku o psy, zahrabané do sněhu. Ukázalo se, že velmi starý a vetchý stan nevydržel tíhu nahromaděného sněhu, roztrhl se a sesul se s celým svým nákladem na spící Jakuty. Ti se nemohli pod přikrývkami, zavaleni sněhem, ani pohnout. Temně sténali, dusíce se nedostatkem vzduchu.

Gorjunov se vrátil k svému stanu, probudil kamarády a sám běžel s lopatou k zasypaným psovodům a začal je vykopávat ze sněhového hrobu. Brzy přiběhl Gorochov a Ordin, pomohli mu odtáhnout díl stanu i se sněhem stranou a lidi vyprostit. Jednoho, který ztratil vědomí, museli křísit.

Zatím co byli v plné práci, úplně se vyjasnilo a vichřice se utišila: sníh byl řidší, vítr vanul jen občas a na východě se již objevovalo slunce. Vyhrabali psy, saně, uvařili čaj a pustili se na další cestu. Čerstvě napadaný sníh poněkud ztěžoval jízdu, poněvadž vyrovnal nerovnosti a psi i saně zapadali často do hlubokých proláklin. Proto museli jít vždy dva lidé vpředu na lyžích a tak prošlapávat psům cestu.