Vladimir Obručev - Sannikovova země

„Říká se, že měl dvě hlavy,“ dodal Gorochov.

„Ano, ano. Nejzajímavější je, že dvouhlavý orel, zobrazený na našich měděných mincích, představuje podle názoru Jukagirů ptáka eksekju. Mají o tomto ptáku mnoho podivuhodných pověstí, jak se zmiňuje Wrangel. A lebky nosorožce, které se někdy najdou spolu s rohy, pokládají za lebku ptáka eksekju.“

„O mamutu si obyvatelé Sibiře vyprávějí rovněž mnoho bajek,“ poznamenal Ordin.

Toho dne si naši přátelé krátili čas tím, že se vyptávali Gorochova a Nikiforova na mamuty a jiná vyhynulá zvířata a vyprávěli jim, co o nich sami věděli z knih.

Bouře, která držela cestovatele tři dny v zajetí, konečně utichla. Od časného jitra jarní jasné slunce oslnivě zářilo na zasněženou, zamrzlou, nedozírnou hladinu Ledového moře, prostírajícího se na sever, západ i východ od severního mysu Kotelného ostrova. Všichni si museli nasadit brýle proti sněhu, aby nedostali palčivou bolest očí, kterou trpí na jaře mnoho lidí na dalekém severu. Slunce stojí totiž ještě nízko na obloze, nesčetné sněhové vločky na rovině, zvláště když napadne čerstvý sníh, odrážejí jeho paprsky svými ledovými ploškami jako miliony malinkých zrcadélek a vzniká tak jasná záře, že se až oči zaněcují. Člověk na několik dní oslepne a zakouší bodavé bolesti, které ho ustavičně sužují. Ani nejtmavší brýle nestačí, nemají-li hustou síťku, zakrývající se stran prostor mezi obličejem a sklem. Zdejší obyvatelé si dělají brýle sami z obyčejné destičky s úzkým průřezem, propouštějícím minimální množství světla, ale ani ty je vždy neochrání.

Zatím co Gorochov a Nikiforov vyhrabávali saně, zaváté sněhem, dávali do pořádku postroje a rozdělovali náklad, vystoupili všichni tři cestovatelé na nevysoký pahorek, tyčící se v pozadí mysu, aby si prohlédli krajinu a zvolili nejlepší směr pro cestu přes moře; jasné počasí jim umožňovalo vidět do dálky na velkou vzdálenost.

Zasněžená zamrzlá hladina moře, kde zimní bouře zuřily na celém prostranství, byla na různých místech přerušena více nebo méně širokými a dlouhými pásy kerného ledu v podobě velmi nepravidelných bílých valů s tu a tam trčícími krami, na nichž se sníh nemohl udržet, a jež proto prozařovaly bledězeleným světlem; jiné odrážely sluneční paprsky a zářily jako zrcadla. Místy bylo vidět mezi bílými plochami tmavá místa; nebyly to prohlubně v ledu, ale místa, kde byl sníh s hladkého ledu dočista smeten. Jen v dálce, asi čtyřicet kilometrů odtud, prozrazoval pás nízké bílé mlhy, že je tam otevřené moře, nezamrzlé místo, které se táhlo po celém obzoru, takže se nedalo objet; když je nebe zataženo, poznají se plochy nezamrzlé hladiny podle tmavé skvrny, která se odráží od světlešedé clony mraků.

Tento mlhový pás zakrýval sněhovou pláň, ležící za nezamrzlou plochou, ale přímo na obzoru na severu bylo vidět něco tmavého, vynikajícího nad mlhou.

,To je zřejmě vidět ostrov Bennettův!“ zvolal Ordin, který si první všiml tohoto místa na obzoru.

Gorjunov a Kosťakov se podívali naznačeným směrem a Gorjunov si okamžitě určil místo podle kompasu.

,To není Bennettův ostrov,“ řekl. „Ten leží mnohem východněji a z Kotelného ostrova není vidět, je příliš daleko. Jestli to není fata morgana, pak vidíme Sannikovovu zemi. Podle Tolla musí ležet na této straně.“

Dva muži vytáhli kukátka a třetí starý dalekohled, který jim daroval Šenk k „výzkumu Sannikovovy země“. Temné masy chvílemi mizely v mlze, která halila nezamrzlé moře, chvílemi se zase objevovaly. Přesto se jim však podařilo rozeznat, že je to celý řetěz dosti ostrých tmavých vrcholků, na kterých se bělaly pásy a celá sněhová pole, dělící řetěz na jednotlivé části. Celý ten hřeben se táhl do určité vzdálenosti a potom rychle mizel, snižuje se na obě strany. Vzdušnou čarou byl vzdálen nejméně 120 až 130 kilometrů.

„Určitě je to země!“

„Je velmi vysoká a hornatá.“

„Proč není celá pod sněhem?“

„Svahy hor jsou zřejmě srázné, a proto se na nich sníh nemůže všude udržet.

„Ale na tak srázných horách nemůže přece být místo ani pro husy a kachny, ani pro Onkilony.“

„Mezi horami jsou jistě i údolí.“

„Rozhodně to není fata morgana, ale Sannikovova země,“ řekl Gorjunov. „Leží v té části, kde ji viděl Toll i sám Sannikov. Fata morgana nemůže být stále na stejném místě. Ta vzniká nad nezamrzlým místem, a to je po každé jinde, a proto mění fata morgana obrysy.“

Ukázalo se, že je dalekohled lepší než nejlepší kukátka, a Kosťakov, který se jím díval, prohlásil, že rozeznává dvě pásma hor: přední nižší a téměř celé bílé a za ním vyšší s černými skalami.

„A mezi horskými pásmy je bezpochyby dolina a možná dost široká!“

„A v ní žijí Onkiloni, odříznuti od ostatního světa,“ poznamenal Ordin.

„A my chceme porušit jejich mír a klid svým vpádem,“ dodal Kosťakov. „Je těžko si jenom představit lidi, kteří jsou již několik století odtrženi od celého světa.“

Kňučení, vytí a štěkání psů, které zaznívalo zdola na pahorek, přerušilo besedu a připomnělo, že je čas vydat se na cestu. Není-li vánice nebo krutý mráz, čekají psi netrpělivě na odjezd a vyjadřují po svém radost, když vidí, že je všechno hotovo. Gorjunov si zaznamenal ještě jednou podle kompasu směr tajemné země a všichni tři sestoupili k jurtě.

„Jestlipak je dnes vidět zemi?“ přivítal je otázkou Gorochov.

„Je a jak krásně! Zcela nepochybně je to země,“ řekl Gorjunov.

„Musím se na ni podívat. Až budete pít čaj, doběhnu tam. Vždyť jsem ji viděl jen jednou a ještě špatně.“

Oba lovci si vzali od cestovatelů kukátka a vystoupili na pahorek. Když psi zpozorovali, že jedni lidé odešli do jurty a druzí nahoru, ztichli a lehli si v postrojích na sníh.

Když se Gorochov a Nikiforov vrátili s pahorku, potvrdili, že je zemi Sannikovovu dobře vidět a že je na stejném místě, na kterém ji pozorovali kdysi.

Brzy malá karavana sestoupila s mysu k moři a pustila se téměř přímo na sever. Psi, kteří si za tři dny odpočinuli, táhli náklad čile, ač byly saně ještě naloženy dřívím, jež mělo stačit na celý týden. Ačkoliv bylo možno cestu do země vykonat za dva nebo tři dni, mohla se opět rozpoutat vichřice a zdržet je v postupu. Přenocovat v krutém mrazu a nemoci si ani uvařit čaj a potravu je pak velmi těžké.

Po rovině postupovali rychle, jindy zas při zdolávání kerného ledu pomalu. K večeru měli za sebou asi 40 km a zastavili se na nocleh uprostřed širokého pásu ledů, kde si vybrali rovné místečko, chráněné velikými krami. Rychle postavili stan, rozdělali oheň, uvařili večeři a potom poseděli asi hodinku u ohně, který vrhal rudou záři na zrcadlící se ledovou plochu. Slunce na západě zmizelo a na jihu se v lehké cloně mraků objevoval a zase schovával přibývající měsíc; na severu bylo matně vidět polární záři v podobě žlutavých oblouků a sloupů, které byly velmi dobře viditelné, když se měsíc schoval za mraky.

Než se uložili k spánku, vyšplhal se Gorjunov na vrcholek ledové kry, aby se rozhlédl po obzoru. Objevil se měsíc a sněhová pláň i hradby z ledových ker zazářily měkkým namodralým svitem. Od jihu vanul chladný vítr a na obzoru se černaly mraky a na jejich pozadí bylo sotva vidět jako plochý pahrbek ostrov Kotelný.