Vladimir Obručev: Sannikovova země

Slunce zapadlo. Z ledové pláně zavanul chladný vítr a naši pozorovatelé se rychle pustili ještě za světla k táboru, kde již v jurtě plápolal oheň, klokotala voda v čajníku nad ohněm a vařila se společná večeře. Na dřevěném kufru, nahrazujícím stůl, byly rozestaveny talíře; menší bedýnky sloužily za sedadla. Gorochov a Nikiforov seděli s dýmkami v ústech vedle ohniště a netrpělivě čekali na návrat svých druhů, aby mohli začít večeřet. Zatím již všechno uklidili, vypřáhli psy a rozložili spací pytle. Ze sousední jurty bylo slyšet hovor a smích, tam se ubytovali psovodi pěti saní, které měly provázet výpravu až na ostrovy.

Příštího jitra za východu slunce opustila karavana, složená z osmi saní tažených vždy osmi až deseti psy, pevninu, objela skály na výběžku Severního nosu a vyrazila přes moře na sever. Na rovných úsecích, třeba zbrázděných zledovatělými závějemi, táhli psi rychle, takže jim lidé na lyžích sotva stačili. Ale tam, kde byla cesta zatarasena hradbou ledových ker, postup se velmi zpomalil, poněvadž bylo třeba vybrat nejnižší místo, aby saně projely; každé z nich se musely přetáhnout zvlášť, při čemž lidé pomáhali psům tak, že jedni tlačili saně ze zadu, druzí je řídili se stran a přidržovali je lyžařskými holemi. Nebyl-li mezi hradbou ledových ker vhodný průjezd, museli lidé použít seker, které měl každý z nich za pasem; pod údery seker se led, zchlazený zimními mrazy až na 30 °C, s praskotem tříštil jako sklo. V té chvíli využili psi všech saní zastávky a doslova jako na povel si lehli na sníh k odpočinku, protože dobře věděli, že údery seker jim ohlašují čtvrt hodiny zvláště těžkého tahu.

Tak postupovali kupředu hned rychleji, hned pomaleji, s průměrnou rychlostí asi 7 km za hodinu, a k polednímu urazili polovinu vzdálenosti k ostrovu. Aniž vypřáhli psy, udělali zastávku na snídani, skládající se ze zmrzlého masa, sucharů a horkého čaje. Oheň však na čaj ani nerozdělávali. Gorjunov totiž přinesl z hlavního města thermosky, aby při zastávkách během dne neztráceli čas rozděláváním ohně a vařením vody. Tyto podivuhodné nádoby vzbuzovaly po každé nadšení psovodů, kteří pak pili horký čaj připravený bez ohně se zvláštním požitkem, doslova jako posvátný nápoj. Nechtěli ani za nic uvěřit, že to nejsou čáry, když při třicetistupňovém mrazu vytéká z nádoby na dotek studené vřelý čaj. V den odjezdu z Kazačje, kdy udělali po prvé polední přestávku a psovodi se chystali rozdělat oheň, Gorjunov si s nimi zažertoval a prohlásil, že uvaří čaj ve sněhu rychleji než oni na ohni. Když si pověsili čajník nad oheň, vyndal thermosky, zarazil je do poloviny do sněhu a za pět minut začal nalévat překvapeným Jakutům horký čaj. Gorochov a Nikiforov, kteří byli do tajemství zasvěceni, váleli se při této žertovné scéně smíchy, rozveseleni výkřiky a užaslými obličeji psovodů.

Po snídani pokračovali stejným způsobem v cestě. Ostrov se již rozrostl v obrovskou masu, zakrývající obzor na severu a svými svahy vystupující nad bílou rovinu; bylo vidět jednotlivá tmavá skaliska mezi sněhovou pokrývkou a temné skvrny na nízkých srázných březích. Při západu slunce po zdolání poslední ledové hradby se rozjeli tryskem — psi dobře věděli, že si na zemi odpočinou a že se nažerou, a když spatřili jurtu, černající se na úpatí svahu, sborově zavyli a dali se do běhu jako o závod.

Ale u břehů museli zmírnit svůj cval, protože jarní bouře nakupily na pokraji břehu celou horu ker, přes kterou tahali saně zase po jedněch, než se dostali do t. zv. malého zimního tábora, chaty, kterou kdysi vybudoval známý lovec Sannikov, společník a průvodce Gedenštroma, jenž první na počátku XIX. století ostrov popsal. Avšak stoletá chata v tomto studeném podnebí málo utrpěla. Dřevěná břevna, prosycená mořskou solí, pouze zčernala a sem tam se pokryla lišejníkem, ale uvnitř byla neporušena. Nemálo lovců nacházelo útulek v této jurtě na cestě na ostrov a zpět a všichni se snažili spravit dveře, zavěšené na kožených pantech, a střechu, na kterou bylo třeba čas od času nasypat hlínu. Vedle chaty byla dokonce připravena hromada vyplaveného dříví na topení, což přišlo naší karavaně velmi vhod — nemuseli je hledat po břehu a vyhrabávat je ze sněhu.

Brzy vzplála vedle chaty hranice a rudá zář ozařovala vysokou ledovou stěnu, která se táhla daleko na obě strany.

Velký Ljachovský neboli Blízký ostrov je pozoruhodný svým geologickým složením. Jeho čtyři ploché, avšak skalnaté vrcholy, spíše skupiny vrcholů, jsou žulové, ale celá ostatní plocha je z měkkých čtvrtohorních usazenin. Proto četné bystřiny a říčky stékající s vrcholků a zařezávající se hluboko do těchto měkkých vrstev rozdělily ostrov na mnoho pahorků a pahorečků téměř bez rostlinstva. Za krátkého léta pokrývá povrch ostrova jílovitá, mechem porostlá tundra s roztroušenými sněhovými závějemi v hlubších stržích a dolinách ve svazích, obrácených k severu.

Stejně měkké vrstvy tvoří břehy ostrova, omývané příbojem, a tvořící proto delší nebo kratší kolmé nebo dokonce převislé srázy, přerývané koryty bystřin a říček. Tyto vrstvy jsou od shora dolů věčně zamrzlé, jen v létě roztávají do velmi malé hloubky; tající masy buď samy kloužou do moře, nebo se sesouvají, podemlety zdola vlnami, a tak moře postupně rozrušuje ostrov. A kdyby nebyla půda, která tento pochod velmi zpomaluje, věčně zamrzlá, byl by ostrov až na žulové jádro dávno zničen.

V měkkých vrstvách je mnoho mamutích klů a místy dokonce celá těla těchto zvířat a jejich současníků — dlouhosrstého nosorožce, pravěkého tura, kanadského jelena, koně a mnoha jiných — těla, která se zachovala neporušena, se srstí, rohy a vnitřnostmi ve věčně zamrzlé půdě. Protože však půda v létě do určité hloubky roztává, vyplavují z ní bystřiny a říčky těla, jednotlivé kosti i kly a odnášejí je k ústí, na mořský břeh. Právě tak se v pobřežních stržích objevují při tání a podemílání tu a tam těla a kosti vyhynulých zvířat, která se nakonec dostávají rovněž do moře, jež je znovu pochová pod svými nánosy. Těla požírají často draví ptáci a zvířata, která nepohrdnou masem, jež leželo desetitisíce let zmraženo.

Toto zvláštní složení Velkého Ljachovského ostrova láká každý rok na jaře lovce z pevniny, kteří sem přijíždějí a sbírají na plochém mořském pobřeží, v ústích i korytech bystřin a řek kly mamutů, jež se v minulém roce uvolnily ze zmrzlé půdy a trčí ještě z tající země nebo byly zaneseny na břeh. Tyto kly, které se ve zmrzlé půdě krásně zachovaly, jsou stejně cenné jako dnešní slonovina, t. j. kly nedávno žijících slonů. Od lovců je kupují místní i přespolní obchodníci a odvážejí je na trh do Jakutska, odkud se posílají dále na Sibiř i do Ruska, kde se z nich vyrábějí různé předměty: hřebeny, knoflíky, různé krabičky, kulečníkové koule atd.

Jiné kosti dávných zvířat nemají význam pro lovce, ale zato se o ně zajímá věda, která podle nich usuzuje, jaká byla zvířena dávných dob. Jen těla, která se táním tu a tam objevila, vzbudila sice zájem lovců, avšak z velké části přišla nazmar, poněvadž lovci z povolání neznali jejich cenu a nedovedli je ani změřit a popsat, ani je zachránit před zkázou.