Vladimir Obručev: Sannikovova země

Přednášející již popsal postup záchranné výpravy, namáhavou cestu s těžkou šalupou, kterou vezli na saních přes ledové kry od pevniny na Novosibirské ostrovy, i léto na břehu Kotelného ostrova, kde čekali, až moře rozmrzne, boj s ledy při plavbě podél břehů a odvážnou plavbu přes moře na ostrov Bennettův. Vylíčil tento nevlídný ostrov; pokrytý celý rok ledem, a popsal, jak nalezli Tollovu chatrč, věci, které tam zanechal, a listinu s popisem ostrova, která končila slovy: „Dnes odjíždíme na jih; zásoby máme na patnáct až dvacet dní. Všichni jsou zdrávi.“

„A tak,“ prohlásil přednašeč silnějším hlasem, „opustil 26. října 1906 baron Toll, astronom Seeberg a lovci z povolání Jakut Vasilij Gorochov a Tunguz Nikolaj Djakonov ostrov Benettův a pustili se po kře na jih k Novosibirským ostrovům. Na tyto ostrovy však nedojeli a my jsme při pátrání neobjevili žádné stopy. Kam se poděli smělí cestovatelé? Bez pochyby na cestě zahynuli. Koncem října není již na této zeměpisné šířce den a jen dvě až tři hodiny přes poledne je šero. Mrazy dosahují až 40 °C a řádí tam časté sněhové bouře. Moře však dosud není zcela zamrzlé a na mnoha místech jsou v ledu prohlubně. Naši cestovatelé se zřejmě za bouře dostali na takové nezamrzlé místo, slabě potažené ledem, a probořili se. Nebo zahynuli vyčerpáni hladem a mrazem v boji s krami, protože neměli psy a sami táhli saně, kde měli naloženou loď s celým majetkem. Nebo se konečně snažili za polární noci přeplout na vratké lodici nezamrzlé moře a za bouře utonuli. Tak či onak našli věčný klid na dně Ledového moře a Sannikovova země, kterou Toll tak dlouho a marně hledal, neexistuje, jak jsem se vám snažil dokázat.“

Přednášející opustil katedru. Závěrečná slova působila na posluchače zdrcujícím dojmem. Tu se ze zadních řad ozvalo hlasité zvolání:

,A přece Sannikovova země existuje!“

Sálem proběhla vlna vzrušení. Ozývaly se otázky:

„Kdo to řekl? Kdo mohl na něco takového přijít?“

Předseda přelétl posluchače přísným pohledem, zazvonil zvonkem, a když se sál utišil, důrazně řekl:

„Navrhuji, aby shromáždění členové společnosti i hosté uctili povstáním památku zahynulých odvážných cestovatelů: barona Tolla, astronoma Seeberga a lovců Gorochova a Djakonova, kteří položili svůj život na oltář vědy.“

Všichni povstali.

„Následuje čtvrthodinová přestávka.“

Ti, kdo seděli blízko dveří, rychle se hrnuli k východu. Členové rady obstoupili přednášejícího a pouze jediný z nich, tělnatý akademik Šenk, známý badatel, organisátor a poradce výpravy barona Tolla, se snažil protlačit do zadních řad. Do hluku zvedajících se sedadel a hovoru lidí se ozval jeho zvučný hlas:

„Prosím o rozhovor muže, který je tak přesvědčen o existenci Sannikovovy země.“

V odpověď na tuto výzvu vystoupil ze zástupu posluchačů mladý člověk v černé blůze, s opálenou tváří, zbrázděnou drobnými vráskami, které vryje do kůže letní vedro, zimní třeskuté mrazy a rezavé větry. Když se prodral k Šenkovi, prohlásil:

„Já jsem to řekl a budu to opakovat ještě jednou, bude-li toho třeba!“

„Pojďte se mnou do knihovny. Tady si v té tlačenici nemůžeme přece promluvit,“ řekl Šenk, pronikavě pohlížeje na odvážlivce zpod hustého obočí.

Šenk vzal mladíka pod paží a vlekl ho postranními dveřmi do zadních místností knihovny, do kanceláře společnosti.

V kanceláři bylo pusto a prázdno. Akademik si sedl ke stolu tajemníka a pokynem ruky nabídl svému společníku druhou židli. Zapálil si cigaretu a řekl:

„Prosím, co tedy víte o Sannikovově zemi?“

„Dovolte, abych vám nejdříve vysvětlil, kdo jsem,“ řekl mladík. „Strávil jsem pět let jako politický vyhnanec ve vesnici Kazačje v ústí řeky Jany. Při svém pobytu v té díře, kde dávají lišky, lépe řečeno polární lišky, dobrou noc, seznámil jsem se s místními, tak zvanými lovci z povolání, hrubými, negramotnými lidmi s hlediska městské kultury, ve skutečnosti však s lidmi, kteří mají dobré srdce a odvážnou duši. Každý rok na jaře, když se dny dlouží, ale kdy je led ještě pevný, podnikají odvážné výpravy na Novosibirské ostrovy na kly mamutů, kterých je tam mnoho… Někteří z těchto lovců viděli jasně Sannikovovu zemi a jsou pevně přesvědčeni, že existuje.“

„To není žádný důkaz!“ poznamenal Šenk. „Slyšel jste v přednášce, že hory, které viděli Sannikov a Toll, nejsou nic jiného než ohromné ledové kry a že by hory na této pomyslné zemi musely být vysoké 2250 metrů, aby je bylo z ostrova Kotelného vidět. Tak vysoké hory v Ledovém moři být nemohou.“

„To je domněnka, ale ne fakt!“

„Kromě toho Toll před přistáním na ostrově Bennettově marně hledal na své jachtě,Záře‘ tuto zemi, a přece se plavil blízko místa, kde zemi předpokládal.“

„To může pouze nasvědčovat tomu, že země leží severněji a ne tak blízko Kotelného ostrova, jak se domnívali Sannikov a ostatní, kteří ji sice jasně viděli, ale neodhadli přesně vzdálenost,“ namítl mladík.

„To máte pravdu!“ řekl Šenk..Háček je však v tom, že kromě těchto důkazů, jež jsou, jak sám uznáte, krajně pochybné, nemáme nic jiného, lépe řečeno nic určitého, ovšem až na let ptáků kamsi na sever.“

„Proč to pokládáte za nedostatečně určitý důkaz?“ podivil se mladík. „Již Wrangel o tom mluvil, Majděl to potvrdil a obyvatelstvo severu zcela správně poukazuje na to, že je v létě na severním břehu Sibiře všude nadbytek ptáků, až na dvě místa na pobřeží, totiž od řeky Chromy až k řece Omoloji a padesát kilometrů na západ odmysu Jafcan až k mysu Ryrkajpij. [1] Ryrkajpij je čukotský název pro Severní mys, který je nyní přejmenován na mys Šmidtův. ) V těchto místech je lov vždy nepatrný, zato však odtud odlétají ptáci na sever.“

„Ze západní části létají ptáci na Novosibirské ostrovy a z východní na ostrov Wrangelův,“ namítal Šenk.

„To se myslelo dříve, ale to není pravda. Ostrov Wrangelův je velmi vysoký a skalnatý a zůstává téměř celé léto pod sněhem a pro hnízdění ptáků, jako jsou husy a kachny, je na něm příliš málo místa. Nás však zajímá západní okraj.“

„Ano, odtud letí ptáci na Novosibirské ostrovy.“

„Na těchto ostrovech, jak se zdá, žije v létě velmi málo ptáků, zato velká část jich letí v hustých hejnech dále na sever. To mi nejednou potvrdili lovci v Usťjansku, Ruském Ústí, Ožogině, kteří jezdili na ostrovy; to věděl také Sannikov. Létá tam husa sněžní, kajka, různé druhy kachen, sluky, stehlíci a podobně, a všichni se živí rostlinami nebo drobnými živočichy, parasitujícími na rostlinách. Z toho plyne, že je na severu ještě souš dostatečně rozlehlá a pokrytá rostlinstvem.“

„Ano, a tato souš je ostrov Bennettův,“ poznamenal Šenk. „Z listiny, kterou zanechal Toll, jsme se dověděli, že na tomto ostrově žijí v létě dva druhy kajek, jeden druh sluk, hýl, pět druhů racků…“

„Ani o husách, ani o kachnách se nezmiňuje,“ zasmál se mladík. „A ty tvoří většinu stěhovavých ptáků. To je charakteristické. A všiml jste si slov téže listiny, že Toll viděl letět z jihu na sever orla, ze severu na jih sokola a husy letící v hejnu ze severu, t. j. vracející se koncem léta z této neznámé země na pevninu?“

„Ano, to máte naprostou pravdu,“ potvrdil akademik.