Vladimir Obručev: Sannikovova země

„A Toll dodává: pro mlhy nebylo zemi, odkud tito ptáci letěli, vidět, stejně jako nebylo při minulé plavbě vidět zemi Sannikovovu.“

„Vy máte ale dobrou paměť!“ podivil se Šenk.

„Poslouchal jsem pozorně přednášku a listina Tollova utvrdila mě v přesvědčení, že země Sannikovova existuje, a to severněji, než se předpokládalo. To mě také donutilo tak kategoricky se vyjádřit. Pokud jde o ostrov Bennettův, ten je, jak jste sám slyšel, velmi malý a příliš zatarasen ledovými krami, aby mohl poskytnut útočiště tolika ptákům. Toll to potvrdil: jen hýlové, sluky a rackové a dva druhy kajek jsou jeho letními hosty.“

„Ale země ležící ještě severněji, na příklad u 80° severní šířky, musí být ještě více pokryta ledy, a proto nemůže uživit mnoho ptáků.“

„A kam tedy letí v tomto případě hloupí ptáci?“ rozesmál se mladý muž.

„To skutečně nevím; snad přes severní pól do Grónska, i když je to nepravděpodobné,“ odpověděl Šenk, krče rameny.

„A nedá se předpokládat, že má země Sannikovova vlivem nějakých zvláštních příznivých podmínek přes svou polohu na severu mezi ledy polárního oceánu teplejší podnebí než ostrov Bennettův a ostrovy Novosibirské, ležící jižněji?“

„No, to už je jen fantasie, račte prominout!“ namítl akademik trochu rozzlobeně. „Pro tuto domněnku nemluví žádný důvod kromě letu ptáků.“

„Snad je tam sopka, která zahřívá půdu,“ nedal se odbýt mladík, „nebo horké prameny?“

„Dým sopky by již dávno zpozorovali vaši lovci i mořeplavci. Nezapomeňte, že se i Nansen na svém,Framu‘ dostal při své cestě mezi kerným ledem blízko místa, kde měla být tato tajemná země, ale neviděl nic.“

„A víte o podivném zmizení celého národa Onkilonů, žijícího na severu? Utlačováni Čukoty, odešli kamsi z pevniny i se svými stády a nikdo o nich už neslyšel a neví se, kde jsou.“

„Ano, vzpomínám si, že o nich sbíral zprávy Wrangel, Nordenskjold a Majděl. Ethnografií jsem se však nezabýval…“

Zvonek, který v knihovně silně zadrnčel, přerušil akademikova slova. Šenk vstal.

„Musíme jít vyslechnout další přednášku. Vaše vývody mě však tak zaujaly, že si musíme ještě promluvit. Přijďte ke mně za týden, někdy k večeru. Tady je moje adresa.“

Šenk vytáhl z náprsní tašky visitku, a podávaje ji svému společníkovi, dodal:

,Poučím se v literatuře o těchto Onkilonech. A prozkoumám v Akademii situaci, kdy by bylo možno myslet na novou výpravu po stopách barona Tolla, i když silně pochybuji o jejím úspěchu. V každém případě však přijďte.“

Šenk byl starý mládenec, který v mládí mnoho cestoval; podnikal výzkumy při dolním toku Jeniseje, hledaje zbytky mamutů v tundře, v Zabajkalské oblasti, na Amuru a na Sachalinu (po připojení tohoto vzdáleného kraje k Rusku) dokonce studoval geologii a floru. Po návratu do hlavního města se ponořil do zpracovávání shromážděného materiálu.

Sám žil velmi skromně; velkou část svého platu akademika spotřeboval na podporu začínajících vědců a na podporu výprav do Sibiře, která ho tak zajímala, a do polárních zemí. Nemálo jeho peněz padlo na výpravu barona Tolla, kterého si velmi vážil jako badatele, a na hledání jeho stop.

Po návratu ze slavnostního zasedání se Šenk pustil do čtení zpráv o záhadném plemeni Onkilonů.

Před několika stoletími obývali celý Čukotský poloostrov, ale později je Čukotové vytlačili k břehu Ledového oceánu. Postavou, oděvem, jazykem a způsobem života se silně liší od Čukotů a jejich nejbližšími příbuznými jsou Aleuti z ostrova Kaďjak.

Při své plavbě na lodi „Vega“ podél břehu severní Sibiře v oblasti mysů Ryrkajpij, mysu Šelackého a Jakan nacházel mnoho opuštěných obydlí Onkilonů, a to zemljanek zvláštního typu, do poloviny vyhloubených do země se střechou z velrybích žeber zasypaných zemí. Při vykopávkách byly nalezeny různé zbraně z kamene a kostí — sekyry, nože, hroty oštěpů a šípů, škrabátka a podobné věci, často dokonce ještě s kostěnými a dřevěnými rukojeťmi, které se po staletí zachovaly ve zmrzlé půdě spolu se řemeny, kterými byly hroty a sekery připevněny. Onkiloni nedovedli používat železa a jiných kovů a byli v pravém smyslu slova lidmi doby kamenné.

Podle vyprávění Čukotů, jež shromáždil Wrangel, bylo příčinou odchodu Onkilonů z břehů Ledového oceánu krvavé nepřátelství, jež vzniklo z krevní msty mezi jejich vůdcem Krechojem a náčelníkem Čukotů. Aby se zachránil před jeho pronásledováním, usadil se Krechoj s malým zbytkem svého kmene nejprve na skalách Severního mysu, pak přešli na ostrov Šalamounův a nakonec odpluli na patnácti lodicích do země, jejíž hory viděli v dáli v Ledovém oceánu z mysu Jakan (t. j. na ostrov Wrangelův).

„Zprávy jsou velmi chudé a odporují si,“ pomyslil si Šenk, když zavíral poslední knihu. „Rozhodně je však zajímavé, kam se tento nárůdek poděl.“

Slib, že prozkoumá půdu v Akademii, splnil Šenk v příštích dnech: pohovořil s několika akademiky, kteří měli největší zájem na probádání polárních zemí, ale nenašel u nich porozumění pro uspořádání nové výpravy, která by hledala zemi Sannikovovu a stopy barona Tolla. Neměli ani seriosního vědce, kterého by bylo možno pověřit novými výzkumy v polárních zemích, a dávat peníze nějakému fantastovi by bylo neopatrné a prosazovat takovou věc nevhodné.

Nakonec spočítal Šenk vlastní prostředky; rozhodl se, že jeden dva tisíce může na tento podnik obětovat, ale zdálo se mu to málo.

„Nu, což,“ pomyslil si, „nářadí dostaneme darem v různých institucích a déle než rok výprava trvat nemůže. Za tuto dobu buď zemi najde, a pak může nastat v celé věci obrat a prostředky budou, nebo se přesvědčí, že země neexistuje, a budeme mít svatý pokoj.“

Ve stanovený den a hodinu mladý muž přišel. Šenk už na něj čekal. „Přečetl jsem všechno, co je známo o Onkilonech,“ řekl, „a zjistil jsem, že si zprávy odporují. Není pochyb, že tento národ existoval a bojoval s Čukoty, že zanechal po sobě obydlí, kamenné a kostěné zbraně. Avšak kam zmizel, není známo. Zbývá jen domněnka, že Onkiloni buď zahynuli na jednom z ostrovů vlivem příliš drsných životních podmínek a nedostatku kořisti, nebo zůstali na pevnině a dávno vyhynuli na nějakou epidemii.“

„Kdyby zahynuli na ostrovech, našlo by se tam množství jejich kostí,“ namítl host. „Lidé beze stopy nemizejí. Kdyby vymřeli na pevnině, zachovaly by se o tom pověsti u jejich nových sousedů, Jakutů, Tunguzů a Lamutů. Takové zkazky vůbec nemáme.“

„Kdepak tedy jsou?“ zvolal Šenk. „Nepřišli přece za živa do nebe!“

„Jsou zřejmě v zemi Sannikovově, tam, kam létají stěhovaví ptáci, kteří je patrně vedli.“

„Ano, kdyby lidé mohli létat, ochotně bych tomu uvěřil. Ale Onkiloni létat neuměli a byli by se museli dostat do této země buď po vodě, nebo po ledě.“

„Po vodě nepluli, protože si vzali s sebou svá stáda, a to je příliš těžký a neklidný náklad pro lodice.“

„Ale po ledě jít nemohli. Podle všech našich zpráv nezamrzá Ledový oceán na celé své ploše; v určité vzdálenosti od břehu zůstává vždy širší nebo užší pruh volné hladiny. Proto ani jeden Čukot — a je to dost odvážný lid — nedostal se na ostrov Wrangelův a ani jeden lovec z povolání — a také to nejsou zbabělci! — nedosáhl ostrova Bennettova. A smrt barona Tolla dokazuje, že se po ledu jít nedá.“