Vladimir Obručev: Sannikovova země

„Přijďte ke mně za čtrnáct dní zase v tuhle dobu a povíte mi, jak příprava pokračuje.“

„Dovolte, abych vám vyjádřil svůj obdiv nad tak rychlým jednáním!“ zvolal mladík velmi vzrušen. „Když jsem šel k vám, velmi jsem pochyboval, že se můj sen uskuteční. A tady šlo všechno tak jednoduše. Dáváte velkou částku naprosto neznámému člověku a věříte mu na slovo.“

„Nezklamal jsem se posud v lidech, přestože už mám šediny,“ odpověděl dobrácky Šenk. „Pomohl jsem už nejednou při vědeckých výpravách a velmi zřídka byla moje důvěra zklamána. Kromě toho umím odhadnout lidi téměř na první pohled. Ale vy jste mi opravdu připomněl, že dosud neznám ani jméno vaše, ani vašich druhů a pro dopis, který musíte mít pro správu kraje a který pro vás získám, to potřebuji vědět. Tak jak se jmenujete? Zapíši si to.“

„Matvej Ivanovič Gorjunov, bývalý student petrohradské university, za trest poslaný do vyhnanství v Jakutské oblasti. Moji přátelé jsou Semjon Petrovič Ordin a Pavel Nikolajevič Kosťakov, rovněž bývalí studenti; první studoval na universitě, druhý je technolog. Všichni jsme byli posláni do vyhnanství na pět let za studentské bouře roku 1899.“

„Čím jste se provinili, že vás poslali tak daleko jako nebezpečné zločince?“

„Vedli jsme schůzky, a proto nás zařadili mezi inspirátory hnutí. Chtěli nás poslat na vojnu, pamatujete se, že byl takový pokyn, ale my jsme odmítli. Zato nás poslali k ledním medvědům.“

„Moje už skončilo, proto mi dovolili odjet do rodné Vologdské gubernie, zde budu pod policejním dohledem; do hlavního města jsem přijel, samozřejmě, bez povolení. Kamarádi budou volni za rok.“

„Vidím, že budu pro vás musit ještě vymoci povolení gubernátora k odjezdu do Jakutské oblasti.“

„Takové povolení jistě neodmítnu!“

Zásoben penězi a dokumenty, Gorjunov odjel za měsíc na východ, odvážeje s sebou nástroje a ostatní výstroj, mezi tím troje skvělé saně a jednu velkou skládací loď, která se dala za půl hodiny neprodyšně spojit. Vešli se do ní čtyři lidé, troje saně s nákladem a deset psů, což umožňovalo všem členům výpravy přeplout moře jen na dvakrát.

Od Irkutska začala již cesta na saních tažených koňmi podél Leny přes Kačug, dlouhá, smutná cesta podél nekonečného koryta zamrzlé řeky, zaneseného sněhem, mezi vysokými, často skalnatými břehy až do Jakutska, ponurého hlavního města drsného kraje policejního vyhnanství. Dále vedla cesta podle dolního toku řeky Aldanu a divokými soutěskami ponurého Verchojanského hřbetu, pak po pahorcích a rovinách širého povodí řeky Jany až k jejímu ústí, kde se na kraji světa ukrývala vesnice Kazačje, zavátá sněhem až po střechy. Už od Jakutska nebylo téměř vidět, ale za hřebenem začala vskutku zimní polární noc; jen hvězdy, měsíc a severní záře osvětlovaly cestu, pokud nebyla bouře.

Teprve koncem února, s prvními paprsky vracejícího se dne dorazil Gorjunov s nákladem do Kazačje, kde už jeho přátelé všechno pro výpravu připravili — třicet psů, zásobu sušených ryb pro ně, zásoby pro lidi, polární oděv a lyže. Dva zkušení lovci z povolání, Jakut Nikita Gorochov, bratr beze stopy zmizelého průvodce barona Tolla, a kozák Kapiton Abramovič Nikiforov, ochotně se uvolili zúčastnit výpravy. Oba byli nejednou na Novosibirských ostrovech, naposled s výpravou, která hledala stopy Tollovy a objela všechny břehy. O existenci země Sannikovovy byli oba přesvědčeni a tvrdili, že ji viděli za jasných dnů s výšin Kotelného ostrova. Tato tajemná země je vábila stejně jako naše tři přátele a byli šťastni, že budou první, kdo ji budou moci navštívit.

Vesnice Kazačje leží na plochém pahorku na pravém břehu řeky Jany nad její začínající deltou u 71° severní šířky a u severního okraje lesa; několik kozáckých chalup a kupeckých domů, několik jakutských jurt a nevelký kostel jsou rozhozeny v nepořádku po pahorku a jsou téměř po střechu zasypány sněhem. Jen kouř, vycházející z komínů chaloupek, déšť jisker, vylétajících z jurt, kde se topí na ohništi, a zasněžené zvonice prozrazují v zimě lidské sídlo, přes svou malou rozlohu pro celý sever Prijanského kraje tak významné. Na sever, východ i západ se prostírá nekonečně rovná tundra, v zimě bílá pláň pokrytá zledovatělými závějemi, které vytvořily a ztužily zuřivé vichřice, honící se krajinou. Na jihu se černá pás zakrslého řídkého lesa a na obzoru je za jasných dnů vidět oblé vrcholky pohoří Kular, které jako by odřezávaly ústí Jany od ostatního světa.

Za čtrnáct dní byly všechny přípravy skončeny a v polovině března, když již den trval deset hodin, vydala se výprava na cestu. Naše cestovatele na trojích saních doprovázely na Novosibirské ostrovy ještě patery saně s psovody, které vezly zásobu potravy pro psy, proviant pro cestovatele a různé věci pro skladiště na ostrovech a pro výživu všech na cestě tam.

Cesta vedla na severovýchod podle jednoho ramene Janské delty kolem vylidněné osady Usťjansku, kterou lidé opustili pro časté povodně. Nyní tato osada beze stopy zmizela. Cesta byla nyní rovná, a tak dorazili k ústí za dva dny. Nízká pláň přecházela neznatelně v mořskou hladinu, stejně bílou a rovnou. Ale nablízku i v dáli vystupovaly nad ní jako malé pahorky ostrovy a vpravo mysy pevniny, tyčící se daleko na severu. Tohoto směru se drželi v další cestě přes zálivy a snažili se alespoň ob den nocovat u břehu, aby měli palivo z vyplaveného dříví, totiž ze stromů, které sem Jana z jihu přinesla a které moře vyvrhlo.

Tak minuli ostrov Jarok, mys Maniko s jedinou jurtou, široký Seljavský záliv, mys Turuktak, zátoku Vaňkinovou, mys Daryčan. Odtud šli k mysu Čurkinovu podél břehu, pak přeťali Abeljašský záliv a zastavili se v Gorochovově táboře na jižní straně dlouhého mysu Severní nos, kterým končí pevnina.

Celá tato cesta asi 200 km od ústí trvala čtyři dny, protože jeli zvolna, aby hned z počátku neunavili psy. Kerný led (t. j. kusy ledu, které stojí zpříma nebo jsou nakupeny ve vrstvách na sebe při vzájemném tlaku ledových polí a působí hlavní obtíž při jízdě po moři) v tomto mělkém ohromném zálivu, zabíhajícím mezi deltu řeky Leny a výběžek Severního nosu, nebyl velký ani dlouhý, takže jej bylo možno objet. Bylo pošmourno, ale ticho.

Gorochovův tábor tvořily dvě jurty, t. j. místnosti, postavené z vyplaveného dřeva, samozřejmě bez oken a dveří, ale s ohništěm, velkým neohrabaným krbem, který hřeje, jen pokud se v něm topí. Žili tu občas lovci, na jaře nebo na podzim chytající tuleně a mrože anebo lovící divoké soby a polární medvědy.

V den příjezdu do tábora se nebe k večeru vyjasnilo a všichni tři cestovatelé se rychle vyšplhali na ploché vrcholky Severního nosu, které zakrývají výhled na otevřené moře a tvoří na pobřežích černé skály z čediče, který se v tomto místě kdysi vylil ohnivým proudem z hlubin země. Šplhali s balvanu na balvan, až se dostali na plochý vrchol mysu. Před nimi se jako sněhobílá rovina rozprostíralo ztuhlé moře, na kterém se tu a tam zdvíhaly nepravidelné velké kry, silně zaváté sněhem.

Za touto planinou se na obzoru, přímo na severu, sotva znatelně rýsoval Velký Ljachovský ostrov, plochý pahorek se čtyřmi vrcholky; tu a tam prozrazovaly černé skvrny na bílém pozadí skály a útesy. To je nejbližší z Novosibirských ostrovů, proslulý množstvím mamutích klů, na které tam také lovci jezdí. Vzdušnou čarou byl vzdálen 60 až 70 kilometrů. Cesta našich objevitelů však vedla jinudy.