Vladimir Obručev - Sannikovova země

„Ano, podobá se tibetskému divokému yakovi, kterého jsem viděl v zoologické zahradě,“ řekl Gorjunov.

„Ale zde na severu je jediným zástupcem tohoto druhu tur pižmový, ovibos moschatus,“ poznamenal Ordin, „a ten žije v Severní Americe, ale nikoli v Asii.“

„Máte pravdu, jenže tohle není pižmoň, na to dám krk!“

„Ale jak se mohl tibetský yak octnout zde, tak daleko od své vlasti, snad deset tisíc kilometrů?“

„To je zřejmě jedna z hádanek, které nám dává Sannikovova země,“ poznamenal Kosťakov. „Snad Onkiloni přivedli tyto tury s sebou a my porušujeme jejich vlastnické právo.“

„Kdepak, tihle tuři jsou divocí,“ prohlásil Gorochov. „U nás nikdy podobní nežili.“

„Abychom vyřešili hádanku, budeme muset zachránit a přivézt s sebou alespoň lebku s rohy,“ řekl Gorjunov. „Mám dojem, že má yak rohy zahnuté na konci více vzhůru a že jsou vůbec tenčí a ocas že má kratší a hustší.“

Zatím Nikiforov přivlekl tele, které zabil; bylo staré dva až tři týdny.

„To bude dobrá pečínka!“ mínil. „Mnoho let jsem už nejedl, telecí.“

„Vraťte se nyní do skladiště, Kapitone,“ nařídil Gorjunov, „a přivezte saně, my zatím vyvrhneme zvířata.“

Nikiforov s Pestruškou se dali na zpáteční cestu, orientujíce se podle sněhových závějí, které bylo dobře vidět na černém útesu za nízkým pruhem lesa.

Ostatní začali stahovat kůži s tura a s telete, při čemž Gorjunov změřil zvířata a zapsal jejich znaky. Nad pasekou již kroužilo několik velkých ptáků, zřejmě supů, kteří počítali, že jim lidé zanechají část své kořisti. Jejich naděje však byly zklamány, protože Nikiforova napadlo, aby s sebou přivedl všechny psy, aby je na místě dosyta nakrmil a ulehčil si náklad masa, který musel odvézt do skladiště. Na rozloučenou mu přikázali, aby uchoval lebky a kůže všech zvířat, která uloví, v ledové jeskyni.

Čtyři cestovatelé se vydali dále. Čím více se vzdalovali od okraje kotliny, tím byly stromy vyšší a tráva hustší; objevily se topoly, osika, střemcha, zimolez, šípek a jiné keře; jiné se již pokryly svěžími lístky nebo kvetly. Gorochov si s podivením prohlížel rostlinstvo, protože v okolí Kazačje a po celém břehu nic podobného nebylo a jižněji se dostal pouze v zimě. Také ostatní nemálo udivilo to, že zde na 80° severní šířky rostou druhy, které se v Sibiři nedostanou za polární kruh.

Stejně jako dříve se střídaly palouky a pruhy lesa, které byly stále hustší; na dvou paloucích uviděli pasoucí se tury a se zájmem je pozorovali. Když se však lidé přiblížili, zvířata se dala na útěk. To bylo důkazem, že v kotlině žijí lidé, kteří tury loví, že však nemají střelnou zbraň, protože se zvířata výstřelů nelekala. Na jedné mýtině, asi 8 km od okraje kotliny, zpozorovali kromě černých turů jakási hnědá zvířata stejné velikosti. Když jedno z nich zvedlo hlavu, Gorochov zvolal:

„Podívejte se, Matveji Ivanoviči, vždyť je to kůň! Určitě je to kůň!“

„Vypadá to tak; není to snad kůň domácí?“

„Sotva; všichni mají stejnou barvu srsti, jsou hnědí, s černým pruhem na hřbetu, mají řídký ocas a řídkou hřívu, ale dlouhé uši,“ prohlásil Ordin, prohlížeje si zvířata dalekohledem.

„Pak se podobají divokému pakoni, které Przevalskij objevil ve vnitrozemí Střední Asie,“ řekl Gorjunov.

„Ale tady, mezi polárními ledy? Ještě jedna záhada v této podivné zemi!“ zvolal Kosťakov.

„Pokusíme se přiblížit k nim!“

Po kraji lesa obešli mýtinu a poněkud se koním přiblížili. Pásli se odděleně od turů. Jeden z nich, zřejmě starý hřebec a vůdce stáda, zdvíhal stále hlavu, prohlížeje si mýtinu, a rozevřenými nozdrami větřil. Najednou zpozoroval lidi a ostražitě zaržál, což připomínalo do jisté míry hlas osla, a celé stádo, asi dvacet dospělých koní a deset hříbat, pádilo se zdviženými hlavami a vztyčenými ohony pryč.

„Ach, propásli jsme je,“ vzdychl si Gorochov. „Takhle zabít hříbátko, jsou taková chutná.“

„Na copak? Maso na dnešní den máme a nebudeme se s ním zatěžovat. A zabíjet pro nic za nic, to je škoda.“

„Ale což pro sbírku?“ poznamenal Ordin. „Cožpak tento divoký kůň není vzácnost a jistě nějaká zvláštní odrůda?“

„Jsou to prostě zdivočelí koně,“ mínil Kosťakov.

„To není možné! U nás jsou koně vždy bílí, velmi zřídka šedí nebo grošovatí,“ prohlásil Gorochov.

„I postavu mají úplně jinou,“ dodal Gorjunov. „Jak je vidět, zachovala se v zemi Sannikovově zásluhou nějakých dosud nevysvětlitelných podmínek zvířata minulého geologického období, která v jiných zemích vymřela.“

„Stejně jako se v Austrálii zachoval divoký pes, klokan a jiní podivní vačnatci, primitivní ssavci, bezkřídlí ptáci a jim podobné živé zkameněliny, jak se jim říká,“ vysvětlil Ordin.

„Vy snad ještě řeknete, že tady žije mamut, dlouhosrstý nosorožec, jeskynní medvěd a jiní současníci pračlověka,“ zasmál se Kosťakov.

„To je úplně možné, jestli je ovšem člověk nevyhubil,“ odpověděl Gorjunov.

„A zájem, který je o zemi Sannikovovu pro její polohu a tvar, ještě se zvětší jejími živými zkamenělinami,“ dodal Ordin.

„Pojďme k jezírku, které vidím tamhle uprostřed mýtinky,“ navrhl Kosťakov. „Možná, že uvidíme ve vodě hrocha.“

„Hroch není živá zkamenělina,“ opravil ho Gorjunov, „ale žije ve velkém množství v afrických řekách a zde ho nenajdeme.“

Dostat se k jezeru se jim však nepodařilo: čím více se k němu přibližovali, tím byla půda bažinatější a nakonec se změnila v močál, který se jim houpal pod nohama a byl porostlý bahenními rostlinami. Jezero bylo zřejmě mnohem větší, ale postupně zarůstalo od břehů do středu. Proto nemohli ani ochutnat jeho vodu, ani se podívat, žijí-li v něm ryby a jaké. O hrochovi se samozřejmě nedalo ani mluvit: jeho těžké tělo by zapadlo do močálu hned při prvních krocích.

Za touto pasekou začal již hustší vysoký les, s tak hustým podrostem z mladých stromů a křoví, že kdyby tu nebyly stezky vyšlapané zvířaty, byli by velmi těžce postupovali vpřed.

Při chůzi po jedné takové stezce slyšeli cestovatelé hlasitý jarní zpěv různých ptáků a cukrování hrdliček; v dálce dokonce zaznívalo kukání kukačky. Uviděli sojky, straky a kavky a ve výši letěli dva orli, hledající si kořist na mýtinách.

„Opravdu čarokrásné,“ podivil se Gorjunov. „Člověk by si myslel, že je někde v jižním pásu Sibiře a ne 10° od severního pólu.“

„No, pravda, jen to, že je slunce na obloze, ačkoliv je poledne, ukazuje, že jsme na dalekém severu,“ poznamenal Ordin.

„A mně zase ty černé zubaté vrcholky srázu s pruhy sněhu připomínají mou vlast, údolí Irkutu, podél něhož se táhnou Tunkinské Alpy; ty vypadají zrovna tak,“ řekl Kosťakov, „ale rostlinstvo a ptáci zvětšují ilusi.“

Na příští pasece rovněž s jezerem uprostřed uviděli pasoucí se tury a koně, a proto se rozhodli utábořit na kraji lesa, aby je mohli pozorovat a přitom si uvařit oběd. Potůček, který vytékal z jezera a přetínal mýtinu, umožňoval jim nabrat si čistou vodu. Rozložili se přímo v místě, kde stezka ústila na paseku, mezi keři, rychle rozdělali oheň, pověsili nad něj čajník a kotlík na polévku, uřízli si kus telecího masa, nabodli je na pruty a dali péci. Sami si sedli vedle pěšinky v křoví, odkud mohli průsvity pozorovat pasoucí se zvířata.