Vladimir Obručev - Sannikovova země

„Těchto Míšů se tu zřejmě potlouká dost,“ poznamenal Gorochov.

„Jenže to jsou nějaké baby,“ řekl Kosťakov.

„Záleží na tom, na jakého trefíš! Když má hlad, pustí se i do člověka.“

„Musíme si zvyknout mít vždy v jedné hlavni pušky pro každý případ výbušnou střelu,“ mínil Gorjunov.

Tentokrát se táhl les bez přestání snad dva kilometry. Za ním se znovu objevil palouk s potůčkem, vroubeným dost velkými topoly, vrbami, zimostrázem, hlohy a šípkovými keři, z nichž zazníval mnohohlasý ptačí sbor. Podél potůčku se dostali až k jezeru, které bylo ještě větší než první a nemělo bahnité břehy.

„Co myslíte, tvoří se na tomto jezeře také bubliny? Bylo by to zajímavé zjistit,“ prohodil Ordin.

„Usadíme se tu, odpočineme si a podíváme se.“

Tak také udělali a seděli asi čtvrt hodiny, pozorujíce na různých místech ptáky; časté pleskání vody prozrazovalo hojnost ryb.

„To je, pane, pohoda, tohle by byl život,“ nadšeně prohlašoval Gorochov.

„Divoké zvěře a ryb kolik chceš, ne jako na naší ubohé tundře.“

„Nyní chápu, proč stěhovaví ptáci míří sem a nebojí se přeletu přes ledy a sněhy oceánu; tady si žijí jako v ráji,“ řekl Gorjunov.

„Je ale podivné, že sem nelétají všichni a mnoho jich zůstává v celé severní tundře.“

„Při stěhování se ptáci řídí pouze instinktem, děděným s pokolení na pokolení,“ vysvětlil Gorjunov.

„Sem létají jen ti, kteří se tu narodili, ale ti, kdo se narodili v tundře, zůstávají v ní a nelétají dále na sever, i když vidí, že tam ostatní odlétají.“

„Ba, kdyby byli ptáci chytřejší, žilo by se nám v tundře špatně. Stěhovaví ptáci a vypelichané husy nás zachrání často před vyhladověním, když je špatný úlovek ryb nebo zvěře,“ řekl Gorochov.

„Pozoroval jsem, že místy nelétají ptáci přímo, ale dělají velkou okliku jen proto, že tak létali jejich předkové, a vyhýbají se krajinám, které se nehodí k odpočinku, na příklad místům, jež byla kdysi dávno pokryta ledovci, anebo pralesům, které zatím byly vykáceny.“

V tom okamžiku se začala voda uprostřed jezera pomalu vzdouvat, ale ne jednou bublinou, nýbrž dvěma, trochu od sebe vzdálenými. Oba pahorky vypustily kotouče páry a splaskly.

„Budeme musit počkat na příští výbuch, abychom určili interval,“ navrhl Ordin.

„To nic, počkáme a zatím si uvaříme čaj.“

Našli si vhodné místo, rozdělali oheň a pověsili nad něj čajník. Gorochov vzal dvojku a pomalu se kradl k hejnu kachen, které plavaly poblíž břehu. Brzy zazněl výstřel, po něm kachny vzlétly, ale dvě zůstaly na místě. Pak se však ozval ještě druhý výstřel a hned za ním Gorochovův křik.

„Pojďte honem, pomozte!“

Všichni tři se chopili zbraní a utíkali k tomu místu; rákosí a keře je však poněkud zadržely; když se tam dostali, spatřili Gorochova, jak leží na břiše u vody, na níž se dělaly velké kruhy, jako by se tam právě ponořilo veliké tělo.

„Co je, co se stalo?“

„Přišli jste pozdě, drahouškové,“ vstávaje, řekl rozladěný Gorochov, „utekl.“

„Kdo? Co?“.

„Tuleň, opravdický tuleň,“ odpověděl s povzdechem lovec.

„To není možné,“ prohlásil Kosťakov. „V sladké vodě tuleň nežije. Byla to jistě vydra.“

„Prosím vás, co mi budete říkat!“ rozhořčil se Jakut. „Já jsem se přece v životě nalovil tuleňů!“

„Kde byl?“

„Tady venku, v bažině. Když jsem vypálil na kachny, zvedl se z trávy a díval se na mne jako na zjevení. Nevydržel jsem to a vpálil jsem do něho broky. Zamotal se, já se na něj vrhl a zavolal na vás. Než jste však přiběhli, vyrval se mi z rukou, vždyť víte, že je celý kluzký, člověk ho nemá za co chytit — a byl ten tam.“

„A jakpak byl veliký?“

„Moc ne, menší, než jsou naši. Možná, že to bylo mládě.“

„Jak by se dostal tuleň do jezera?“ rozpačitě se ptal Kosťakov. „To se mi nechce přece věřit.“

„Mýlíte se, Pavle Nikolajeviči,“ řekl Ordin. „Vzpomeňte si, že v Bajkale, rovněž sladkovodním jezeře, žije zvláštní druh tuleně, phoca sibirica. Říká se, že žije také v jezeře Oron, jež vzniklo rozšířením řeky Vitimy mezi dvěma hrázemi. A zde, tak blízko Ledového moře, je to ještě pochopitelnější.“

„Ale jak se mohl dostat do tohoto poměrně malého jezera?“

„To svědčí o tom, že jezera Sannikovovy země byla dříve větší a měla volnější spojení s mořem. Tehdy se sem také dostali tuleni; snad celá tato země tvořila mořský záliv, měla slanou vodu, ale pak se oddělila a záliv, který se změnil v jezero, stal se postupně sladkovodním, takže si tuleni pomalu, možná během celých pokolení zvykli na sladkou vodu.“

Cestovatelé se vrátili ke kypícímu čajníku a brzy se stali svědky druhého výbuchu páry ve středu jezera. Interval byl 40 minut.

Po svačině se naši cestovatelé přesvědčili, když obcházeli jezero po břehu, že měl Gorochov pravdu.

Na jednom místě spatřili, jak z vody vykoukla hlava nevelkého tuleně, který si je prohlížel kulatýma sametovýma očima. Ale psi, kteří poznali dobře známé zvíře, jež je pro ně lákavou kořistí, vrhli se s hlasitým štěkotem ke břehu: tuleň si pohrdlivě odfrkl a schoval se.

„Máte pravdu, Nikito. Je to určitě tuleň,“ doznal Kosťakov.

Za pasekou začal opět les, kde šli zase po zvířecí stezce psi napřed.

Uprostřed lesa najednou zaslechli zběsilé štěkání psů. Když se cestovatelé přiblížili s připravenými zbraněmi, spatřili, že psi zastavili celé stádo koní, kteří běželi zřejmě k jezeru, aby se napili. Psi se zdviženými ocasy štěkali a kňučeli, ale koně se dívali s podivem na tyto smělé trpaslíky, kteří se odvážili postavit se jim do cesty.

Bili kopyty do země, frkali, ale netroufali si jít dále.

„Co budeme dělat?“ rozpačitě se zeptal Kosťakov. „Cesta je zatarasená.“

„Mám snad začít střílet?“ navrhl Gorochov.

„To můžeš, ale ne kulkami!“ řekl Gorjunov. „Masa máme dost, koně stojí nevhodně, raněný vůdce stáda by se na nás vrhl a za ním celé stádo. Střílejte kachními broky, ty se dotknou těch vpředu a zastraší je.“

Výstřel, který zazněl na dlouhé úzké zelené stezce, a drobné broky, které zasypaly přední koně, způsobily podivuhodný zmatek.

Divoké zařičení otřáslo vzduchem, koně se vzepjali na zadní nohy a začali se otáčet, porážejíce jeden druhého a lámajíce keře a mladé stromy po stranách stezky. Nakonec se stádo přece jen svorně otočilo a rozběhlo nazpět.

„Nyní můžeme jít klidně. Teď v lese nikoho nepotkáme,“ řekl Ordin.

Divoký úprk stáda zaplašil vskutku nejen zvířata, ale i ptáky, kteří na krátkou chvíli zmlkli. A tak cestovatelé bez překážky došli k příští mýtině, kde jejich pozornost upoutal sněhově bílý pahorek, který se tyčil uprostřed a jasně se odrážel od zeleného pozadí louky a lesa.

„To je ale nějaká velká závěj!“ zvolal Gorochov.

„To je spíš námraza, která nestačila roztát,“ opravil ho Gorjunov.

„Copak jsou námrazy takhle vysoké?“ zeptal se Kosťakov.

„No, nebývají. Ale snad je to námraza u nějakého ústí velmi silného pramene.“

„Co to jenom je?“

Když cestovatelé přešli louku, přesvědčili se, že se onen pahorek zvedá uprostřed nevelkého jezera, takže domněnka, že je to závěj nebo námraza, byla mylná. Zblízka pahorek vypadal jako stupně, zdvíhající se jeden na druhém, a dalekohledem bylo vidět, že po nich stéká proudy voda.