Vladimir Obručev - Sannikovova země

„Jejej, tady byli lidé!“ zvolal.

„A pásli kozorožce, že?“ zasmál se Kosťakov.

Všichni se seskupili kolem výklenku; bylo v něm několik oharků, uhlí, popel a ohořelé kosti. Při pozorném prozkoumání plošiny našli několik velmi hrubě otesaných zbraní z křemene a úlomky tohoto kamene.

„Lidé z doby kamenné,“ řekl Ordin. „A ani ne neolitičtí, ale paleolitičtí, jak se dá soudit podle primitivního zpracování.“

„Kdy ale tady žili? Snad před tisíci lety?“ chytl se toho Kosťakov.

„Kdepak, zbytky po ohni jsou docela čerstvé. Jsou hned na povrchu, úlomky skály je nepokryly, pouze prach a ten zřejmě zvířili kozorožci, když tu poskakovali.“

„Myslíte si, že se někde v zemi Sannikovově setkáme s divochy doby kamenné nebo snad dokonce s lidojedy?“ zeptal se Kosťakov.

„Ohořelé kosti vypadají jako lidské,“ potvrdil Ordin.

„Nebudou to snad vaši Onkiloni?“ obrátil se Kosťakov doslova s výčitkou ke Gorjunovovi.

„Onkiloni odešli ze Sibiře už před několika stoletími. V této době nebyli již severní národové lidmi kamenného věku, ale znali přece železo.“

„Ano, vždyť naši pradědové již dobývali rudu a vyráběli si železné nože, třmeny, háky, prsteny atd.,“ potvrdil Gorochov.

„Ale vedle nich používali často výrobků z rohu, kostí, kamene, jak to dělali všichni domorodci, vzdálení moderní kultury a žijící v pustině, kam se těžko železné zboží dostávalo. Ale jejich výrobky můžeme již podle zpracování srovnat s výrobky neolitickými, ale nikoliv paleolitickými,“ vysvětlil Gorjunov.

„To znamená, že to tedy není ohniště Onkilonů?“

„Určitě ne! Zřejmě se zde zachovali lidé ze staré doby kamenné, současníci mamuta, jeskynního medvěda a jiných zvířat z konce ledové doby.“

„Ale když se zde zachovala tahle zvířata, a o tom jsme se sami již přesvědčili, mohli se tu zachovat také lidé,“ dodal Ordin.

„Jestliže je ovšem Onkiloni již nevyhubili, neboť sami byli na vyšším stupni kultury než tito divoši,“ řekl Gorjunov.

„Ohniště svědčí o tom, že jsou tu ještě nebo byli nedávno, snad jen jednotlivci,“ poznamenal Ordin.

„To bude velmi zajímavé, až tu spatříme divochy z doby kamenné,“ dodal Kosťakov. „Žijí zřejmě v jeskyních na okraji kotliny, a musíme proto upozornit Nikiforova, neboť setkání s nimi bude sotva bezpečné, když to jsou lidojedi.“

Cestovatelé se vrátili na kraj křoví, vydali se podél nich na jihozápad a k večeru se přiblížili ke své základně.

Když již byly závěje nedaleko, Gorochov se neudržel a zastřelil jednoho kozorožce, který stál na příhodném místě na výstupku.

V odpověď zazněl výstřel na základně a brzy jim vyšel naproti Nikiforov v doprovodu Pestrušky, jež vesele vrtěla ocáskem a očuchávala Krota i Běluchu, kteří jí stejně odpovídali.

Den předtím přivlekl Nikiforov na základnu velikého tura, dnes ulovil kozorožce a dovezl zásobu dříví. Vyryl si již pro sebe v závěji jeskyni, postavil do ní stan, ohradil východ stěnou z kusů ledu a ponechal jen úzký průchod, který na noc rovněž zatarasil kusy ledu, a ve společnosti Pestrušky se cítil naprosto bezpečný.

Klidné počasí příštího dne zdrželo cestovatele až do poledne na stanovišti, poněvadž se teprve v tuto dobu rozptýlila hustá mlha, která byla zřejmě typickou zvláštností Sannikovovy země, rozhodně aspoň na jaře. Nebylo divu: četná teplá jezera a potůčky skýtaly vzduchu hodně vláhy a rozsáhlé sněhové a ledové plochy, obklopující zemi, působily, že tato vláha houstla po západu slunce v mlhu. Panovalo zde vlhké podnebí, a proto zde rostlo v lesích množství mechů a lišejníků; kmeny všech stromů byly porostlé mechem a s větví visely v nesčetných chomáčích šedé lišejníky.

Mlha byla zřejmě také příčinou, že bylo zemi Sannikovovu přes její vysoké hory z Kotelného ostrova tak zřídka vidět, na jaře visely mlhy opravdu téměř stále nad zemí a později, když se objevilo volné moře, zakryly zas mlhy nad mořem zemi hustou clonou.

Druhou výpravu do nitra země podnikli na severozápad. I tímto směrem se lesy střídaly s menšími a většími mýtinami a uprostřed nich bývala většinou jezera; nejblíže položená k jihu již zarůstala a měnila se v bažiny, vzdálenější jezera sice ještě nestihl tento osud, ale pára vyvěrala jen u malého počtu jezer, a k tomu slabě. Sopečná činnost v této části kotliny již zřejmě ustala. Na paloucích potkávali tury a koně, ale opět v menším počtu; zvířata tu byla ostražitější, zřejmě dobře znala, že je blízkost člověka nebezpečná. Nosorožce viděli jen jednou z dálky. Zato tu bylo mnoho divokých vepřů, žijících v rákosí okolo jezer, a z jednoho z nich si udělali večeři.

Na nocleh zůstali na kraji velkého palouku, složili si tlumoky a zbraně na trávu a vypravili se do lesa nasekat dříví na oheň. Pojednou začali psi, kteří zůstali na planině, zuřivě štěkat. Gorochov i Ordin, kteří byli poblíž, vyběhli na mýtinu a spatřili, jak obrovský medvěd očuchává jejich tlumoky; vůně čerstvého masa dráždila zřejmě jeho čich. Psi se ho se štěkotem snažili kousnout do zadních nohou, ale on se jim obratně bránil a rozzlobeně vrčel.

Co měli dělat? Pušky ležely vedle tlumoků, kterým hrozilo nebezpečí, že budou přes veškerou snahu psů roztrhány na cucky. Ordin, jenž měl v rukou sekyru, šeptl Gorochovovi:

„Přiblížím se k němu zezadu a uhodím ho sekyrou. Až se ke mně otočí, seberte pušku a začněte střílet!“

Zatím medvěd rozerval drápy jeden tlumok a strčil do něho tlamu; Ordin rychle přiskočil zezadu a vší silou zasekl sekeru až po topůrko medvědovi do kříže a uskočil ihned stranou. Strašný řev se rozlehl mýtinou, medvěd se postavil na zadní nohy, ale ihned upadl na záda, div že nerozmáčkl Krota. Měl přeraženou páteř a válel se s řevem po trávě, mávaje předními tlapami. Psi se mu zakousli do zadních nohou a Gorochov, uchopiv pušku, střelil ho do levého boku. Za několik minut leželo obrovské tělo nehybně, zalévajíc trávu potoky krve.

Zatím přišel Gorjunov a Kosťakov s otýpkami dříví. Všichni se shlukli kolem medvěda, podivujíce se jeho velikosti; byl jedenapůlkrát větší než známý medvěd brtník a jeho tesáky byly delší než 10 cm.

„Tentokrát jsme vyvázli ještě snadno,“ řekl Gorjunov, „jeden roztrhaný tlumok a raněný pes, ale mohlo to dopadnout hůř.“

Medvěd vskutku v předsmrtném zápase zasáhl tlapou bok Běluchy a ten rudl krví. Pes si už vylizoval ránu, na štěstí nepříliš hlubokou.

„Máme zas zkušenost pro podruhé! Někdo musí zůstávat u věcí s připravenou zbraní,“ pravil Ordin. „Po každé se nám nepodaří tak šťastně zaseknout sekyru do hřbetu obrovského zvířete.“

„Dostat se mu do pracek, tak člověk zdráv nevyjde!“ řekl Gorochov, chystaje se stáhnout mu kůži. Ordin medvěda změřil; na fotografování bylo již pozdě, protože se stmívalo.

Museli si přenést věci na jiné místo, protože tělo vydávalo nepříjemný zápach; to však nevadilo psům, aby se dosyta nenažrali. Noc byla neklidná. Psi stále vrčeli, ale hustá mlha, která zahalila k půlnoci palouk, nedovolovala zjistit příčinu jejich neklidu. U zabitého zvířete, které zůstalo asi sto kroků stranou, bylo slyšet hluk, mlaskání, křupání kostí; nějaké noční šelmy hodovaly na zbytcích. Za úsvitu Gorochov našel již zcela ohlodanou kostru a spatřil dva veliké vlky, kteří se rychle skryli, když se k nim přiblížil.