Vladimir Obručev - Sannikovova země

„A kolik tu žije Onkilonů?“ zeptal se Gorochov. „Celý váš národ je zde?“ a ukázal rukou na přítomné.

Amnundak se zasmál.

„Máme dvacet takových sídlišť, v každém žije jeden rod, asi dvacet až třicet lidí.“

„A kde jsou druhá sídliště?“

„Na různých místech. Sobi potřebují mechoviště. Nemůžeme všichni žít blízko sebe, vždyť by lidé i sobi měli málo místa.“

„A v každém sídlišti je takový náčelník jako ty?“

„Ne, já jsem hlavní náčelník všech Onkilonů!“ hrdě prohlásil Amnundak. „Můj rod je největší. Ale každé sídliště má vlastního náčelníka, hlavu rodu.“

A vskutku obyvatelů zemljanky se ženami a dětmi bylo tak na šedesát lidí. Gorjunov spočítal, že žije-li v ostatních zemljankách průměrně dvacet pět lidí, musí být v Sannikovově zemi dohromady asi 530 všech Onkilonů.

Při rozhovoru a častování utekl čas a byl málem večer. Před západem slunce přihnali na planinu k zemljance stádo sobů a cestovatelé pozorovali dojení samic, kterého se účastnily všechny ženy a dívky, jež přebíhaly s dřevěnými dížkami od jednoho zvířete ke druhému; stádo mělo přes 200 kusů. Na noc zůstávalo na mýtině a válečníci se střídali na hlídkách, aby nebylo napadeno šelmami.

Když se setmělo a všichni se vrátili do zemljanky, objevil se šaman, který žil sám několik kilometrů odtud. Byl to vysoký vyzáblý stařec s vpadlými tvářemi a pronikavýma očima, zasazenýma hluboko pod hustým obočím. Přes to, že bylo poměrně teplo, byl oblečen v dlouhý kožich s kožešinou navrch, s jehož límce a pasu na řemínkách visely měděné a železné plíšky a hůlky podivného tvaru, hodně ošoupané, zřejmě přinesené ještě z pevniny a děděné s pokolení do pokolení. V rukou měl bubínek, ozdobený červenými a černými koženými pásky a železnými rolničkami. Špičatá čepička, podobná kněžské, s téměř olezlou kožešinou mu zakrývala vlasy. Poklonil se důstojně náčelníkovi, pak si pozorně prohlédl cizince a jejich psy, kteří při pohledu na podivně oblečeného člověka tlumeně zavrčeli, usedl od ostatních stranou k jasně plápolajícímu ohni, odložil buben, natáhl kostnaté ruce k ohni a začal něco pobrumlávat. Na náčelníkův pokyn podaly ženy šamanovi číšku s mlékem, které on vypil, napřed vstřiknuv několik kapek do ohně.

Nad ohništěm se na dlouhých tyčkách opékalo sobí maso, nařezané na menší kousky. Vedle se vařila polévka, či spíše omáčka z masa a cibulí lilie; byla ve válcovité dřevěné nádobě a vařící voda se v ní udržovala nevelkými kameny, rozžhavenými na ohništi. Jedna žena vybírala stále dvěma hůlkami, na nichž byly nasazeny kamenné destičky, z ohně rozžhavený kámen, kladla jej do nádoby s polévkou a vychladlý vytahovala a dávala do ohně.

Když se na drobno nařezané maso uvařilo, podali náčelníkovi, šamanovi a hostům misku s masem politým polévkou a dřevěné vidličky, velmi vkusně pracované. Cestovatelé ochutnali polévku a zjistili, že v ní vůbec není sůl. Onkiloni podobně jako Čukotové ji do jídla nedávali. Vyňali tedy z tlumoků sůl, aby si polévku osolili. Ta šla pak rovněž z ruky do ruky; všichni ji začali ochutnávat, domnívajíce se, že je to stejně sladké jako cukr, ale potom si dlouho odplivovali a velice se podivili, proč bílí lidé kazí touto odpornou věcí chutnou polévku a maso.

Po polévce bylo podáváno pečené maso a placky z kotvice; večeře skončila číší mléka. Když bylo nádobí sklizeno, odstrčili vyhořelé ohniště stranou, aby vyklidili celý střední čtverec pro modlení. V zemljance zavládlo pološero, v němž zářily jen rudé záblesky rozpadávajícího se uhlí.

Při večeři vyprávěl Amnundak šamanovi, jak se v zemi Onkilonů objevili bílí lidé, kdo jsou, co dělali a jak zabili soba. Šaman mlčky naslouchal, kýval hlavou a jednou za čas se něco zeptal. Po večeři, před začátkem modlení, žádal, aby odstranili z obydlí psy. Když se tak stalo, usadil se uprostřed vyčištěného prostranství, lemovaného kruhem diváků, vyňal z koženého měšce, zavěšeného u pasu, špetku bělavého prášku, vysypal ho na dlaň a slízal jazykem. Gorochov sdělil cestovatelům, že je to sušená muchomůrka, kterou Kamčadalové, Korjaci a někteří jiní národové užívají jako narkotického prostředku, působícího zvláštní opojení.

Šaman seděl chvíli mlčky, s pohledem upřeným do rozpadávajících se kousků dřeva v ohništi, pak vzal buben, přejel po něm rukou a pod jeho prsty se hned rozezněla pevná napnutá kůže sotva slyšitelnými zvuky. Za jejich doprovodu, který se postupně zesiloval, začal šaman zpívat nejprve pomalu a potichu hrdelním hlasem, pak stále rychleji, až se zpěv a znění bubnu slily v jednolité hučení, z něhož zaznívala jednotlivá slova opravdu jako skřeky. Šaman z počátku seděl, pohupuje se vpřed a vzad a nespouštěje pohled s ohně, pak upadl do vytržení, vyskočil a začal se točit na jednom místě stále rychleji a rychleji; přitom ustavičně vyl a tloukl na buben. Jeho dlouhý kožich a řemínky s plíšky a hůlkami mu přitom odletovaly od těla a nakonec vytvořily tři kužele, postavené na sobě a korunované jeho špičatou čepicí. Rukama s bubnem neustále pohyboval nad hlavou; buben se točil, houpal, tančil, vydávaje hlasité dunění.

Tu však píseň prudce přerval divoký skřek, šaman klesl na zem, rozhodil ruce a pustil buben, upadl jakoby do mdlob, z nichž se ho nikdo neodvažoval vyrušit. Z úst mu stékala po vpadlých tvářích tenkým pramínkem pěna. Všichni diváci zachovali mlčení a v zemljance, otřásající se ještě před chvílí změtí zvuků, zavládlo tísnivé ticho. Ba i psi, kteří byli přivázáni venku u zemljanky a občas přerušovali píseň svým štěkotem, umlkli.

Asi po pěti minutách šaman povstal, vypil nabídnutý šálek mléka a potom tiše pronesl několik slov, jež vzbudila mezi posluchači vzrušení a šepot. Náčelník je opakoval nahlas a Gorochov překládal:

„Duchové nebe řekli šamanovi, že národ Onkilonů čeká velké neštěstí.“

Amnundak pozvedl ruku k nebi, ale šaman ho pohybem zastavil a pronesl ještě několik slov. Radostný šepot proběhl řadami diváků a náčelník, spustiv ruce, prohlásil:

„Šaman říká, že neštěstí snad nezačne, dokud budou cizinci žít v zemi Onkilonů. Tak pravili duchové.“

Šaman pomalu vstal, složil náčelníkovi i cestovatelům poklonu a v doprovodu dvou ozbrojených válečníků se vzdálil. Po jeho odchodu se rozproudil v zemljance čilý rozhovor. Cestovatelé si mezi sebou rovněž šeptali. Čarování dopadlo pro ně trochu neočekávaně. Na jedné straně jim zajišťovalo nejen bezpečný pobyt mezi Onkilony, ale i všemožnou pomoc; zato je však nadlouho spojovalo s tímto národem, jejž měli nějak ochránit před neštěstím. Plánovali, že přezimují v Sannikovově zemi, ale chtěli tu zůstat nejdéle do příštího jara. Pustí je ale potom Onkiloni?

„Snadno se dovtípíme,“ řekl Gorochov,,že si chytrý šaman vymyslel tuto opravu pro svou odpověď, jež je obměnou jejich pověstí, jak už víme. Stařec se domnívá, že lidé vládnoucí hromy a blesky mohou Onkilonům prospět, budou-li jejich přáteli, ale mohou být velmi strašní jako nepřátelé.“

„A kdyby je pustili,“ dodal Ordin, „znají cestu do této krásné země, mohou se vrátit ve velkém počtu a vytlačit Onkilony jako kdysi Čukotové.“