Vladimir Obručev - Sannikovova země

Cestovatelé leželi na kožešinách a se zájmem pozorovali, jak se ženy rychle a lehce oblékaly a svlékaly a jak se téměř nahé činí u ohně, ozařujícího jasně jejich snědá těla; ani trochu je nepřiváděly do rozpaků pohledy četných mužských očí.

Cestovatelé si také všimli, že mladé ženy i dívky, které se od nich lehce rozeznaly podle čtyř copů, po nich stále pokukují, něco si šeptají a skrytě se usmívají. Snadno si domysleli, že krasavice zajímá otázka, na kterou z nich padne volba mocných cizinců, až si začnou na jarní slavnosti vybírat ženy.

Gorochov zaslechl, že Onkilonky nejvíce zajímají kníry a husté vousy jeho tří kamarádů i jejich světlá pleť.

Onkiloni neměli tváře téměř vůbec zarostlé, jen starcům vyrůstaly řiďoučké kníry a tenký plnovous, Gorochov jako Jakut se v tomto směru podobal Onkilonům a měl stejně snědou pleť, takže zájem Onkilonek nevzbuzoval.

Zatím co se ženy staraly o domácnost, muži se zvolna oblékali a potom si prohlíželi zbraně. Tu z jednoho, tu z druhého kouta zemljanky zaznívaly hlasy dětí někdy pláč kojence, ke kterému pospíchala ta nebo ona žena, aby ho nakrmila.

Pomalu se všichni zvedli a začala snídaně se stejným menu — pečeným a vařeným masem; jen místo chladného mléka z měchu podávali mléko horké, zředěné vodou a slabě zaprášené moukou z kotvice, něco na způsob polévky, v níž plavaly malé kousky škvařeného sádla. Polévka byla dosti chutná.

Po snídani se ptali náčelníka, kolik let žijí Onkiloni v Sannikovově zemi. Cestovatelé již věděli, že tento národ nemá žádné písemnictví a že se všechny zprávy o životě předků tradují ústně s pokolení na pokolení, snad fantasticky přikrášleny. Ukázalo se však, že primitivní kronika u nich existuje.

„Více než čtyři sta let,“ odpověděl Amnundak trochu zamyšleně. „Chcete-li to vědět, půjdeme k šamanovi; vedle jeho obydlí je kámen, na němž je každý rok zaznamenán.“

Po snídani se cestovatelé v doprovodu náčelníka a deseti ozbrojených bojovníků vypravili širokou stezkou přes les na západ. Po cestě Amnundak ukázal hostům dovedně skrytou past na stezce: čtvercovou jámu, hlubokou více než dva metry a pokrytou větvemi a starým listím. Do těchto pastí spadli tu a tam turové, koně a dokonce i nosorožci, které Onkiloni zabíjeli kopími a střelami.

„Takových pastí je u nás na zvířecích stezkách dost a mohli byste do nich rovněž spadnout, kdybyste chodili bez průvodce,“ upozorňoval je náčelník.

„Před námi běží vždy pes,“ namítl Gorjunov, „který je chytřejší než nosorožec a tur, zastaví se před pastí a ukáže nám ji.“

„Onkiloni by mohli psy také dobře potřebovat,“ poznamenal Ordin, „jak pro lov, tak pro hlídání obydlí a konečně i při válce s divokými lidmi.“

„Teď se vaši psi u nás rozmnoží a za několik let budeme mít strážce!“ řekl Amnundak tak přesvědčivě, že se na sebe jen s úsměvem podívali.

Brzy sešli s velké stezky a vyšli na mýtinku se šamanovým obydlím; podobalo se zemljance náčelníkově, ale bylo mnohem menší, protože šaman žil s jedním učedníkem a starou ženou, která mu vařila.

Šaman byl již zřejmě na návštěvu upozorněn, očekával hosty na prahu zemljanky a hned je vedl na čestná místa proti vchodu. Vnitřek obydlí se podobal originálnímu anatomickému museu: na čtyřech sloupech, příčných trámech a pod příčnými bočními stěnami se bělaly lebky obětních sobů, turů, koní a nad čestným místem se skvěla lebka nosorožce s ohromným rohem.

Jakmile se hosté usadili, stařena podala pohoštění, skládající se z vařeného mozku, jazyků a pysků obětního soba, kterého cizinci ráno svými blesky zabili. Tato chutná sousta z obětních zvířat vždy dostával šaman jako sluha božstva.

Když se šaman od Amnundaka dověděl, že by si hosté rádi prohlédli kámen, na němž jsou zapsána léta života Onkilonů, vedl je po snídani dále na západ. Stezkou brzy přišli na okraj kotliny. I tam se tyčila vysoká nepřístupná stěna z téhož čediče, jehož vrchol se skrýval v mracích, visících toho dne nízko nad kotlinou. U úpatí srázu i na jiných místech ležela ssuť a svalené balvany, pokryté lišejníkem. Nad všechny vynikal jeden obrovský balvan, vážící několik set tun. Kolem dokola byl očištěn od kamení a srovnán. Před tímto balvanem se Onkiloni modlili a sem přinášeli oběti. Kosti obětních zvířat byly složeny u balvanu a lemovaly černý kámen zlověstným bílým pruhem.

„Tento kámen,“ vysvětlil jim Amnundak, „spadl s nebe v roce, kdy přišli naši předkové do této země. Proto si ho vážíme jako daru bohů. Po každé, když se nám slunce po zimní noci po prvé ukáže, konáme zde velké modlitby a přinášíme oběti. Šaman zaznamená tuto událost rýhou do kamene. Podle toho si můžete spočítat, kolik let tu žijeme.“

Odvedl hosty k jižní, velmi hladké straně balvanu, kde bylo vidět svislé čárky, vytesané tvrdou zbraní; každá desátá byla trochu delší, takže se daly lehko spočítat. Ukázalo se, že Onkiloni prožili v Sannikovově zemi již 424 let.

„Když Amnundak řekl, že tento kámen spadl s nebe,“ poznamenal polohlasně Ordin, „myslel jsem si, že je to obrovský meteorit, a velmi jsem se o něj zajímal. Ale je to zřejmě jen čedič a spadl samozřejmě s tohoto útesu.“

„Co říká?“ zeptal se šaman.

Gorochov přeložil, že si bílý člověk myslí, že kámen spadl s hory a ne s nebe.

Šaman vyčítavě pokývl hlavou a řekl:

„Veliký šaman, který přivedl naše předky sem, sám viděl, jak tento kámen padal, a první se mu poklonil.“

„S hory padají jen malé kameny,“ dodal Amnundak, „ale tenhle kámen je větší než naše obydlí. Leží pod ním pět sobů, které zavalil jako první oběť bohům od těch, kdož přišli do této země. Od té doby se sem také přinášejí oběti. To bylo znamení shůry.“

Zatím co takto před svatým kamenem rozmlouvali, odešel Kosťakov stranou a nepozorovaně jej vyfotografoval i s besedníky.

Potom odvedl Amnundak hosty k úpatí útesu a ukázal jim velkou jeskyni, v níž dříve žili Vampové. Den předtím, než spadl posvátný kámen, byla tu veliká bitva Onkilonů s Vampy; Onkiloni zde dobyli prvního velkého vítězství a donutili Vampy ustoupit na sever. Tato událost se rovněž spojovala s kamenem.

V jeskyni se posud válely polozetlelé kyje, polámaná kopí s hroty z křemenů, shnilé zbytky zvířecích koží; bylo tu vidět ohniště a hrstky ohořelých nebo rozštípaných kostí.

Celkem jeskyně s kostmi, chmurná černá stěna, ztrácející se v mracích, i ohromný černý kámen, stojící mezi holými ssutinami, obklopený haldami kostí, působily příšerným dojmem a cestovatelé na zpáteční cestě s chutí vstoupili do lesa.

Na planině vedle Amnundakova sídliště se zatím pracovalo plným proudem, Onkiloni začali stavět zemljanku pro své hosty — a zároveň zajatce. Bojovníci i ženy byli zaměstnáni prací: jedni kopali jámy pro čtyři sloupy kostry, jiní poráželi a otesávali klády, třetí nosili klády z lesa, odkud zazníval zvuk sekyr dřevorubců; ženy zas řezaly drn na střechu. Ale přes veškeré úsilí stavitelů postupovala práce pomalu, protože kamenné sekyry, kostěné nože a škrabáky z křemene stěží na tuto práci stačily.

Gorjunov se chvíli díval, jak pomalu porážejí tlustou kládu na sloup, a pak navrhl přátelům:

„A nyní ukážeme Onkilonům, jak pracují bílí lidé!“