Vladimir Obručev - Sannikovova země

„To je nápad, bodejť ne!“ souhlasil Gorochov. Všichni čtyři si přinesli sekyry a dali se do práce; třísky kolem rychle poletovaly, sekyra se každým úderem zasekávala hlouběji do stromu, a to, nač Onkiloni s kamennou zbraní potřebovali půl dne, vykonala železná sekyra za čtvrt hodiny. Když sekyry bílých lidí udeřily do klád, Onkiloni nechali své práce a shlukli se okolo cizinců, s nadšením se na ně dívali, pomlaskávali a různými výkřiky vyjadřovali svůj údiv nad rychlostí práce. Než ženy vyrýpaly v měkké zemi noži čtyři mělké jámy a vyhrabaly rukama půdu, byly pokáceny a osekány čtyři sloupy a připraveny k nim příčné trámy.

„Jejej, to je škoda, že nemáme nebozez; vyvrtali bychom díru a zarazili do ní kolík na spojení!“ stěžoval si Gorochov.

„Nebo dláto, abychom mohli posadit příčný trám na sloupy do čepů,“ dodal Gorjunov.

„Ano, to by nebylo marné, protože jestli přijde i slabé zemětřesení, mohou se příčné trámy lehce posunout s místa a přimáčknout nás jak v pasti,“ řekl Ordin.

„Cožpak tu může být zemětřesení?“ zajímal se Kosťakov.

,A jaké, panečku! Vždyť jsme na dně kráteru staré sopky, ještě úplně nevyhaslé, jak dokazují horké prameny v jezerech.“

„No tak se, Nikito, zeptejte, zdali se tu země otřásá,“ řekl Gorjunov.

Odpověď to potvrdila; Onkiloni občas pociťovali otřesy země, ale většinou lehké, které nepůsobily škody. Starci si však vzpomněli, že za jejich dětství bylo velmi silné zemětřesení, které částečně rozbořilo téměř všechna obydlí; přitom bylo zasypáno dvacet lidí, kteří nestačili vyběhnout ven.

„Nu, pro každý případ podepřeme sloup ještě jedním příčným trámem, aby nemohl sklouznout!“ řekl Ordin.

Dopoledne postavili čtyři sloupy a podepřeli je příčnými trámy. Po obědě šli cestovatelé s Onkilony do lesa kácet tenké stromky na strop, protože i tato práce šla pomalu; se stromem průměru 10 až 20 cm se namáhal Onkilon více než půl hodiny, kdežto železnou sekyrou byl týž strom poražen za pět minut. K večeru bylo dříví připraveno a odneseno na mýtinu.

Za den se zpráva o objevení bílých lidí rozšířila se všemi podrobnostmi po sídlištích Onkilonů a k večeru se sem začaly scházet z nejbližších sídlišť oddíly bojovníků, kteří si chtěli prohlédnout cizince. Ti však odpočívali po práci v zemljance, kde se brzo tísnilo diváků jak na nějaké podívané. Návštěvníci se však chovali důstojně, vyptávali se obyvatelstva zemljanky, prohlíželi si hosty a navzájem si sdělovali dojmy. Na Amnundakovu žádost kolovaly mezi domorodci sekyry a nože, protože právě hlavním předmětem rozhovoru byla rychlá práce příchozích, jejíž zásluhou byla stavba nové zemljanky, která by Onkilonům trvala celý týden, dokončena téměř za jediný den.

Teprve po večeři opustili hosté obydlí cestovatelů a uložili se k spánku kolem ohňů na mýtině.

Amnundak se rozhodl využít příchodu mnoha bojovníků a uspořádat druhého dne lov na nosorožce, spoléhaje na blesky bílých lidí. Do jam spadli totiž nosorožci velmi zřídka a kopí i střely Onkilonů neprorazily jejich tlustou kůži. A té si válečníci cenili jako nejlepšího materiálu na štíty, jež vydržely údery vampských kyjů.

Zásluhou četných příchozích byla druhého dne ráno kostra nové zemljanky dokončena za čtvrt hodiny.

Ženám uložili, aby ji pokryly drnem a zařídily uvnitř, a všichni shromáždění bojovníci v čele s Amnundakem a cizinci se vypravili na lov několik kilometrů na východ, kde viděli den předtím rodinu nosorožců. Více než sto lidí se rychle a bez hluku prodíralo po kraji lesa a obklíčilo nevelký palouk, kde se pásla zvířata. Náčelník a cestovatelé se postavili poblíž stezky, na niž je chtěli zahnat.

Když všichni zaujali svá místa, začali Onkiloni na Amnundakův signál tlouci klacky na stromy a hlasitě pokřikovat svou válečnou píseň. Nosorožci, nečekaně zastiženi, začali pobíhat sem tam po mýtině, ale všude je pronásledovaly ty strašné zvuky, vydávané neviditelným nepřítelem. Konečně se octli nedaleko stanoviště lovců; zahřměly čtyři výstřely. Samec klesl na kolena, vyskočil, rozběhl se na okraj lesa a svalil se. Samice s mládětem vyrazila na opačnou stranu a narazila na řadu Onkilonů, kteří vyšli po výstřelech z lesa. Nyní však viděla nepřátele, a nevšímajíc si křiku ani kopí a střel poletujících kolem ní, protrhla řadu, vyhodivši úderem hlavy nejbližšího Onkilona do vzduchu, a skryla se v lese. Mládě, zřejmě nedávno narozené, se od ní vzdálilo a bylo zastaveno psy, kteří se mu zakousli do záhybů kůže na bocích. Špatně by se jim však bylo vedlo, kdyby Onkiloni nebyli dobili mládě kopími.

Celý lov skončil za čtvrt hodiny; Onkilon, jejž zvíře vyhodilo do vzduchu, zlámal si sice nohu, ale to nijak nezmenšilo vítězství lovců. Raněného odnesli na rychle stažené kůži z mláděte a na dvou tyčích k šamanovi, který se rovněž zabýval ranhojičstvím. Ostatní bojovníci se pustili do těla starého nosorožce, z něhož zůstala za půl hodiny jen kostra a obsah žaludku a střev; všechno ostatní bylo rozřezáno a odneseno do sídliště.

Když se cestovatelé vrátili k obědu, bylo jejich obydlí téměř hotovo; chyběly tu jen kožešiny na lůžka a hospodyňky. Kůže jim dal Amnundak ze svých zásob a hospodyňky si měli vybrat v den jarní slavnosti, do níž zbývaly již jen tři dny. Cestovatelé se rozhodli využít té doby k vycházce na svou základnu u závějí, podívat se na Nikitu a přinést si některé věci.

Bylo však třeba sáhodlouhých hovorů, než Amnundaka přesvědčili, aby je pustil bez velkého konvoje a spokojil se jen se dvěma bojovníky.

Druhého dne ráno se tedy cestovatelé vydali na cestu; šli podél západního kraje kotliny, aby ji lépe poznali. Postupovali po kraji lesíka polárních bříz, jejž protínaly četné sobí stezky. Na mechovištích, táhnoucích se jako pás mezi ssutinami kamene a houštinami, páslo se tu pod dozorem pastýřů stádo Amnundakova rodu.

Sobi byli jedinými domácími zvířaty Onkilonů, která jim poskytovala mléko, maso i kůži. Lov na zvířata a ptáky a rybolov v jezerech doplňovaly produkty stáda a kotvice i kořeny lilií, které ženy tahaly z jezer a vykopávaly na planinách, skýtaly rostlinnou potravu tomuto plemeni, v podstatě mírumilovnému, z něhož pouze sousedství Vampů učinilo bojovníky. Kmen Vampů se živil jen lovem a vyhubil mnoho divokých zvířat, zatím co je Onkiloni šetřili; proto se zvířata držela spíše v jižní části kotliny, kde byla méně pronásledována; a Vampové dělali výpady do země Onkilonů a nelitovali ani domácích sobů. To byla hlavní příčina nepřátelství Onkilonů a Vampů, jež je nutila zavést vojenský způsob života. Kromě toho chytali Vampové mladé Onkilonky, které hrubým zacházením a v těžkých podmínkách primitivního života brzy umíraly, nepodařilo-li se jim utéci ze zajetí. Tato skutečnost samozřejmě nepřispívala k míru mezi Onkilony a Vampy, a tak vlastně válka mezi nimi nikdy nepřestávala.

Okraj kotliny byl i s této strany čedičový a tvořil vysoké výstupky nepřístupné člověku. V útesech se střídaly hned vrstvy porésní nebo dokonce struskovité, hned celistvé, rozdělené na pravidelné šestihranné sloupky, na různých místech různě silné a dlouhé; místy se černaly otvory velkých jeskyň nebo výklenků, které poskytovaly útulek kozorožcům. Obrovská sopka, která kdysi zaujímala místo Sannikovovy země, byla zřejmě velmi dlouho v činnosti a vylévala proudy lávy na všechny strany, dříve než se její střední část mocně propadla a tak vytvořila kotlinu s horkými prameny, posledními to dozvuky uhasínající sopečné činnosti. Některé proudy lávy byly bohaté na úlomky chalcedonu, achátu, karneolu a poloopálu a Onkiloni, kteří provázeli naše cizince, vyprávěli, že z těchto proudů získávají barevné kameny na ženské ozdoby a že z větších úlomků dělají hroty na střely a kopí, ač dávají přednost kostěným, které se lépe zpracovávají.