Vladimir Obručev - Sannikovova země

Ženské obličeje měly rysy měkčí než mužské a některé z nich bylo možno prohlásit za docela krásné; byly také urostlé a měly souměrné tvary.

Děti byly úplně nahé a mládež obojího pohlaví nosila stejný pás cudnosti jako ženy; dívky jej mívaly rovněž vyšitý. Vlasy měly spletené do copánků, chlapci je měli stočené do uzle na temeni. Ženy měly dva copy, jež jim sahaly až na prsa a byly ozdobeny kamínky, dívky copy čtyři; dva po stranách hlavy, jež jim spadaly na prsa, a dva vzadu na zádech.

Amnundak pokynul ženě s hady a ta vyňala z truhličky, pobité koží, malé dřevěné číšky, naplnila je mlékem z měchu a podala jednu po druhé náčelníkovi, jenž je dal hostům. Poslední si nechal pro sebe, a zvedaje ji ke rtům, vyzval je krásným gestem, aby následovali jeho příkladu. V číších bylo husté sobí mléko, trochu nakyslé, ale pro cestovatele, kteří už je dávno nepili, rozhodně lákavé. Číše byly naplněny ještě jednou, pak sňala žena s hůlek opečené maso, nařezala je kostěným nožem na tlusté kusy a v dřevěném korýtku je podala náčelníkovi, jenž dal každému hostu jeden kus. Zatím co hosté jedli maso a zapíjeli je mlékem, Amnundak promluvil k obyvatelům zemljanky řeč, jejíž smysl Gorochov nepochopil, protože náčelník mluvil příliš rychle. Gorjunov proto poprosil náčelníka, aby mu vysvětlil, co říkal. Amnundak vyprávěl pomalu, aby mohl Gorochov přeložit každé slovo:

„Před mnoha lety se náš národ Onkilonů, zmučený neustálými válkami s Čukoty kvůli sobím pastviskám, rozhodl odejít dále od těchto lidí. Nejprve přešli po ledě na blízké ostrovy, vykopali si zemljanky a klidně si žili. Země se jim však nelíbila: v létě mlha, v zimě mlha, celý rok samá mlha. Lidé začali umírat, sobi začali hynout. Ale lidé si všimli, že ptáci létají na jaře dále na sever a že se na podzim vracejí tlustí zpět. Řekli si: Půjdeme také tam, kam létají ptáci. Šli jednou, moře je nepustilo, šli po druhé, moře špatně zamrzlo, bouře rozlámala led a mnoho lidí a sobů utonulo. Počkali na velmi chladnou zimu a napřed poslali zvědy. Led byl pevný. Všichni přešli a našli tuto zemi. Ale z národa zbylo jen málo lidí, snad padesát, a možná, že ani to ne, nevím.

Jejich vůdcem byl tehdy veliký šaman, který léčil všechny nemoci; ukázal národu cestu do této země. Před smrtí prohlásil, že Onkiloni budou v této zemi žít klidně tak dlouho, dokud k nim nepřijdou bílí lidé z velké země. A řekl, že v rukou bílých lidí budou hromy a blesky jako u vládců nebes, které z daleka zabíjejí.

Když jsme spatřili vás, první bělochy, kteří k nám přišli z velké země, vzpomněli jsme si na slova starého šamana.“

„Řekněte náčelníkovi,“ obrátil se Gorjunov k Nikitovi, „že jsme velmi mírní lidé a že nepůsobíme nikomu nic zlého. Přivedli nás sem ptáci letící na sever. Zatoužili jsme jen prohlédnout si zemi, kde žijí ptáci v létě. Prohlédneme si ji a odjedeme zpět do naší země.“

Gorochov přeložil tato slova.

„A máte ve svých rukou hromy a blesky ničící z dálky?“ zeptal se Amnundak.

Při této otázce se oči všech přítomných upřely na cizince v netrpělivém očekávání. Gorochov se v rozpacích podíval na Gorjunova, který řekl:

„Copak naše zbraně nejsou hromy a blesky, ničící z daleka? Onkiloni se o nich tak jako tak dovědí. Využijeme tedy příležitosti a obklopíme se ještě větší úctou, aby nás pokládali za posly bohů a neškodili nám.“

„Ano, máme hromy a blesky!“ oznámil Gorochov náčelníkovi.

Zástupem proběhl vzrušený šepot. Ti, kdo seděli blíž k cestovatelům, mimoděk odstoupili. Náčelník řekl:

„Ukažte nám je, abychom věděli, že jste právě ti, které nám poslalo nebe. Ale, prosím vás, nezabíjejte Onkilony.“

„Pojďme ven z obydlí, aby blesk nezabil lidi,“ řekl Gorjunov.

Náčelník se slavnostně zdvihl a zamířil k východu, za ním cestovatelé a veškeré obyvatelstvo, které se nyní drželo v uctivé vzdálenosti od nich.

„Přiveďte obětního soba!“ nařídil Amnundak, „ať ho bílí lidé zabijí a přinesou jako dar bohům.“

Několik Onkilonů se rozběhlo do lesa za zemljankou a přivedli odtud velkého téměř bílého soba; jako by tušilo svůj osud, zvíře se vzpínalo a řvalo. Na Gorochovův pokyn je přivázali ke kolíku dvě stě kroků od zemljanky. Cestovatelé dali do pušek místo trhacích nábojů obyčejné, vystřelili a sob upadl jako podťatý. Při rachotu výstřelů padli všichni Onkiloni na kolena a sklonili se před mocnými cizinci.

Vstávaje, prohlásil Amnundak nahlas, aby ho slyšeli všichni přítomní:

„Víme nyní, že jste posly nebes, o kterých mluvil veliký šaman. Buďte našimi hosty: všechno, co máme — obydlí, potraviny, oděv a sobi — je vaše, dělejte si s tím, co chcete! Dnes večer se šaman obrátí k bohům a bude se modlit o slitování nad Onkilony, kteří přijali posly nebes jako milé hosty.“

Když Amnundak skončil, položil si jednu ruku na čelo a druhou na srdce a hluboko se hostům poklonil; všichni Onkiloni ho následovali. V tomto okamžiku přitáhli tělo soba a položili je k nohám náčelníkovým, který ukázal na čtyři rány v boku zvířete a řekl:

„Všechny čtyři blesky zabily oběť. Ženy, připravte maso k večerní modlitbě. Válečníci, pozvete šamana do našeho obydlí!“

Po návratu do zemljanky opakovala se hostina s mlékem a uzeným sobím masem, k němuž podávali placky z mouky, připravené z plodů kotvice, a pečené cibule lilií. Ani chléb, ani čaj, ani tabák Onkiloni neznali a několik sucharů a kousků cukru, které cestovatelé vyňali z tlumoků, šlo z ruky do ruky; domorodci je prohlíželi, očichávali a s velkým zájmem ochutnávali. Ještě větší pozornost vzbudily dýmky, které si Gorochov a Ordin po jídle zapálili. Onkiloni se trochu užasle dívali, jak bílí lidé polykají dým, který je naopak dráždil ke kašli a kýchání. Velké nadšení způsobil měděný čajník, který cestovatelé pověsili nad oheň; Onkiloni měli jen dřevěné a hliněné nádobí a vařili v něm maso tak, že zahřívali vodu rozžhavenými kameny. Ale čaj bez cukru, kterého měli cestovatelé příliš málo, aby mohli všechny pohostit, nikomu nechutnal. Amnundak s nechutí vypil nabídnutý šálek a řekl, že je nápoj Onkilonů (ukázal na měch s mlékem) chutnější.

Velký zájem byl rovněž o sekyry a lovecké nože; prohlíželi si je, hladili je, zkoušeli a projevovali nadšení nad jejich leskem, pevností a účinností, na rozdíl od kamenných sekyr a kostěných nožů Onkilonů. Na Amnundakův pokyn vyndala žena s hady z truhly železný hrubě opracovaný nožík, který chovali jako vzácnou památku. Ukázali ho hostům a náčelník řekl:

„Naši předkové měli takovéhle nože, sekyry, hroty kopí a střel, které vyměňovali u Jakutů, ale sami je dělat neuměli. Ale když přišli sem, věci se pomalu zničily, rozlámaly, poztrácely a Onkiloni je začali znovu dělat z kamene a kostí.“

Krot a Bělucha, kteří se usadili hostům u nohou, naháněli Onkilonům, nemajícím psy, nejprve trochu strach. Na Gorochovův dotaz, proč nemají psy, Amnundak odpověděl:

„Kvůli těmhle zlým zvířatům začali naši předkové válčit s Čukoty. Naši předkové totiž chovali soby a neměli psy, protože psi útočí na soby. Naši předkové se živili na břehu moře chovem sobů a lovem ryb, tuleňů a mrožů; obydlí si stavěli ze dřeva, které vyvrhlo moře. A tu přišli Čukoti; měli mnoho psů, ale neměli soby. Začali nás vytlačovat z míst, kde jsme lovili ryby a zvěř; když neměli pro psy dost ryb, začali nám brát soby. Proto také začala válka. Čukotů bylo mnoho a nás málo. A tak jsme museli od nich odejít sem.“