Vladimir Obručev - Sannikovova země

S údivem si všichni čtyři prohlíželi tuto podivnou vyvýšeninu, když tu najednou z jejího vrcholku se syčením a šuměním vytryskla fontána, doprovázená kotouči páry; stříkala do výše asi deseti metrů a tříštila se jako déšť po stupních. Zajímavý zjev trval maximálně minutu, pak vrcholek nabyl opět své dřívější podoby a jen zlehka se z něho kouřilo.

„Teď už to je všechno jasné! Je to gejsír, pravidelný horký pramen, jaké bývají často v sopečných oblastech země,“ řekl Ordin.

„Máte pravdu. A pahorek je usazenina křemičitého tufu, jenž se tu usazuje z vyvržené vody, když stéká po stupních.“

Změřili teplotu vody v jezeře, byla teplá 35 °C a na dotek ruky se zdála horká.

„Proto není na jezeře vidět ptáky,“ řekl Kosťakov.

„A zřejmě tu nejsou ani ryby, nic se tady nikde nezapleskne,“ dodal Ordin.

Jezero však nebylo úplně bez života. Na jeho dně viděli podivné načervenalé řasy, mezi nimiž se ve velkém množství pohybovali drobní korýši, kteří se zřejmě cítili v teplé vodě docela dobře. Vyšším živočichům však nebyla voda zřejmě po chuti; několik kachen se totiž sneslo na hladinu, ale hned se s vystrašeným kejháním opět zvedly, sotva se dotkly vody.

„A neměli bychom pomalu pomýšlet na nocleh?“ zeptal se Gorjunov.

„Máš pravdu, slunce se již chystá zapadnout za hory a prožili jsme za den už také dost,“ souhlasil Ordin.

„Ale musíme si vybrat vhodné místo, chráněné před šelmami,“ dodal Kosťakov.

„Takové místo nenajdeme, leda bychom si vylezli na strom a lehli si ve větvích jako ptáci, což by bylo sotva příjemné.“

„Myslím, že se nesmíme usadit v lese, ale na volném prostranství a střídat se v hlídání,“ mínil Gorochov.

„A samozřejmě stále udržovat oheň, který divokou zvěř zastrašuje,“ řekl Gorjunov.

Poněvadž u jezera nebylo palivo, šli dále podél potoka, jenž z něho vytékal, ke kraji lesa a rozložili se poblíž něho pod osamělým topolem. Za světla nasekali dříví na celou noc a rozdělali dva ohně; mezi nimi si také po večeři lehli a rozdělili si stráže po dvou hodinách. Noc neplynula zcela klidně; občas se ozvaly hned blíže, hned dále různé zvuky: bučení turů, řehtání koní, řev nosorožců, houkání sov a psi na ně odpovídali vrčením nebo štěkáním. Od půlnoci mýtinu začala zahalovat mlha a světlo ubývajícího měsíce se jí sotva prodralo; mlha pomalu postupovala na jih, chvílemi se trhala a měsíc paseku na několik minut ozářil, ale někdy se zdálo, že bílý pahorek uprostřed jezera doslova plave v mléčném moři. Jeho výbuchy se opakovaly každých dvacet minut a porušovaly noční klid jemným syčením a šuměním padající vody.

Za úsvitu se zvedl dost silný severní vítr a mlha se rychle rozplynula. Slunce, jež vyšlo nad východním okrajem kotliny, připomínalo černý hřeben s ostrými zuby a s pásy sněhu na svazích a v záhybech, zastihlo naše cestovatele již připravené k práci. Rozhodli se jít tohoto dne na východ až k okraji kotliny a podle ní se vrátit na základnu u závějí, aby se podívali na Nikiforova a pověděli mu, že tu žijí velcí medvědi a nosorožci a že by je měl začít lovit.

Brzy našli úzkou stezku, která vedla z palouku přes les na východ; les se táhl několik kilometrů a postupně se zmenšoval. Ulovili několik jeřábků a velkého tetřeva hlušce, kterého psi zahnali na strom, odkud si s podivením prohlížel podivná zvířata, dokud ho výstřel nesrazil. Mýtina, která vystřídala les, byla velmi mokrá a její střed tvořila skutečná slatina, která zřejmě nahradila dřívější jezero.

Museli je obejít po kraji lesa, odkud psi brzy vyhnali velkého jelena.

„To je, pane, los!“ zvolal Gorochov.

Nebyl to však los, ale stejně velký sob s hrdě zdviženou krásnou hlavou, kterou věnčily obrovské rohy, jež v sobě spojovaly zvláštnosti rohů jak losa, tak marala (altajského jelena); rohům tohoto jelena se podobaly svou velikostí, rohům soba zase tím, že končily širokou lopatkou se zuby. Toto nádherné zvíře rozjitřilo lovce, a zastaveno útočícími psy, stalo se obětí střely.

„V něčem se podobá losu, ale v jiném zase ne,“ řekl Gorochov. „Nevíte, co je to za zvíře, Matveji Ivanoviči?“

„Myslím si,“ odpověděl Gorjunov, když si zvíře prohlédl, „že to je obrovský vyhynulý jelen, cervus euryceros, současník mamutův.“

„Není ale příliš velký, je to zřejmě mladý exemplář,“ dodal Ordin.

„Ba ne, je to starý jelen,“ řekl Gorochov. „Spočítejte si, kolik má výsad paroží. Podle mého mínění je mu patnáct let.“

„Zřejmě je to degenerující druh,“ usoudil Kosťakov.

„A musí být vzácný; jiných druhů z těch živých zkamenělin jsme viděli dost, ale na tohohle jsme narazili po prvé.“

„Měli bychom ho tedy změřit a vzít s sebou lebku a parohy,“ řekl Gorjunov.

„Parohy jsou příliš těžké a nelze je uchovat, podívejte se, jsou jarní, měkké a nalité krví,“ poznamenal Kosťakov.

„To je škoda! Nu, bude alespoň fotografie. Vyfotografoval jsem ho, když se snažil odrazit psy,“ pravil Ordin.

Neztrácejíce času, změřili zvíře, vyřezali nejlepší části masa, nakrmili dosyta psy, pak urazili rohy a vzali s sebou hlavu vcelku, aby ji na základně vypreparovali.

„Mozek a jazyk budeme mít k večeři. To je pochoutka,“ těšil se Gorochov, který vyřezal rovněž kůži ze zad na podražení bot.

Palouk znovu vystřídal les, který sahal téměř až k úpatí okrajového srázu a byl postupně řidší a menší. Podél srázu se táhlo prostranství asi 500 m široké, bohatě porostlé mechem. Zelená játrovka a bělohlavá dutohlávka sobí pokrývaly silnou poduškou nerovnou půdu, skrývajíce úlomky kamene, které se zřítily ze srázu.

„Och, to je skvělé místo pro soby! Sem je tak přihnat na léto!“ vzdychl si Gorochov.

„A všimli jste si, že v Sannikovově zemi není téměř vůbec hmyz, ačkoliv má hodně jezer a bažin?“ zeptal se Gorjunov.

„Ano, ano. Ani ovádi, ani střečci, ani tiplice tu nejsou; ba i komárů je tu celkem málo,“ potvrdil Ordin.

„Jedním slovem zemský ráj. To není jako u nás, kde člověka v létě hmyz úplně otráví,“ dodal Gorochov.

„A vzpomeňte si, Nikito, že jste nedávno mluvil o fatě morganě a ďáblech,“ zasmál se Gorochov.

„Snad všechno, co vidíme, je jen mámení,“ prohodil Kosťakov.

Gorochov se rozpačitě usmál a pokývl hlavou. Všechno, co viděl za tyto dva dny, bylo neobvyklé, ale nepodobalo se to mámení.

„Až se šťastně vrátím do Kazačje, pak vám řeknu, zda to bylo mámení, nebo ne,“ vykroutil se lišácky Jakut.

Na pastvině zpozorovali poblíž několik pasoucích se sobů, kteří se však, jakmile zahlédli lidi, rychle skryli v houštinách.

Nedaleko úpatí útesu narazili na stádo kozorožců, jež bylo zakryto obrovským balvanem, který se shora svalil. Pohybovali se nejprve podél útesu a potom s podivuhodnou lehkostí začali stoupat po úzké pěšince ve skalách, přeskakujíce přes široké trhliny, které dělily stezičku na kratší úseky. Ve výšce asi 100 m se schovali na širším výstupku.

Chmurné černé stěny útesu s hnědočervenými bochníky lišejníků se tyčily vysokými výčnělky k obloze; byly z čediče, tvořícího zřejmě celý okraj této podivné kotliny. U jeho úpatí se rostlinstvo téměř nevyskytovalo. Byla tam jen změť spadlých úlomků, obrostlých lišejníky. Tu a tam se v jámách mezi nimi bělal sníh. Zato převislá skalní stěna vzbudila pozornost cestovatelů. Chránila před deštěm plochu několika čtverečních metrů, kde nebyly úlomky, ale zato stopy činnosti nosorožců. V její hlubině bylo něco jako přirozený výklenek, na jehož stěně zahlédl pronikavý pohled Gorochovův kousek sazí.