Vladimir Obručev - Sannikovova země

Vítr toho dne rozptýlil mlhu dříve, a tak cestovatelé pokračovali ve své cestě na severozápad. Medvědí kůži napnul Gorochov mezi stromy na kraji lesa, protože si ji chtěl na zpáteční cestě vzít s sebou. Přešli ještě dvě planiny s jezírky; ve druhém se tyčil bílý pahorek z tufu, ale k poslednímu výbuchu tam došlo zřejmě už dávno, protože se tuf pokryl lišejníky.

Když šli z lesa na třetí palouk, uslyšeli na protějším konci lidské hlasy. Psi však začali štěkat a hlasy ihned umlkly. Paloukem vedla pěkně udupaná stezka, která se zatáčela kolem nevelkého jezera, v jehož okolí se ve vlhké půdě snadno rozpoznaly stopy lidských nohou, obutých v měkké jelenicové boty.

„To ale nejsou lidé z doby kamenné!“ zvolal Gorjunov. „Ti chodí jistě ještě bosi.“

„A protože tihle lidé chodí obuti stejně jako naše severní národy, musí se jim podobat a nemusíme se vůbec bát setkání s nimi,“ dodal Ordin.

Když obešli jezero, jehož rákosí zakrývalo pohled na protější okraj planiny, objevili na kraji zelený pahorek, s jehož vrcholku se kouřilo. Vedle pahorku stáli lidé a jeden, který vystoupil na vrchol, zřejmě obhlížel planinu. Když zpozoroval, že se za jezerem objevili cestovatelé, oznámil to ostatním, ti začali projevovat neklid a brzy vykročila cestovatelům vstříc skupina třiceti lidi, která se na louce rozvinula do řady. Když se přiblížili, dalo se již rozeznat, že jsou všichni ozbrojeni; každý držel v pravé ruce dlouhé kopí a v levé šíp; za rameny bylo vidět pera střel.

Ve vzdálenosti sto kroků od cestovatelů se řada zastavila a jeden z mužů, který šel po stezce, zřejmě náčelník, zdvihl ruku a něco zavolal.

„Co říká? Jakou řečí mluví?“ zeptal se Gorjunov Gorochova.

„Vypadá to, že je to čukotsky,“ odpověděl Nikita, „rozkazuje nám zvednout obě ruce, jestli jdeme s přátelskými úmysly.“

Cestovatelé zvedli ruce vzhůru. Rada se dala hned do pohybu, ale ve vzdálenosti asi třiceti kroků se znovu zastavila na znamení náčelníkovo, který se nyní zeptal:

„Jací jste lidé, odkud a proč jste přišli do naší země?“

„Řekněte mu, že jsme běloši a že jsme přišli z velké země z jihu, abychom si prohlédli tuto malinkou zemi mezi ledy,“ nařídil Gorjunov.

Gorochov to přeložil.

„Pojďte blíž, bílí lidé, ale vězte, že je nás mnoho a že jsme všichni ozbrojeni,“ řekl vůdce oddílu.

Cestovatelé přistoupili k němu, pozorováni třiceti páry očí, bedlivě sledujícími jejich pohyb; Gorjunov vystoupil z řady a podal náčelníkovi ruku; ten se nejprve dotknul svou pravou rukou čela, pak srdce a teprve potom podal ruku příchozímu. Stejné gesto opakoval i u ostatních. Řada se zatím přiblížila se stran, semkla se a kolem dokola obklopila příchozí; bok po boku stáli bojovníci se zbraní v ruce a polohlasně se navzájem upozorňovali na oděv, obuv, tlumoky, sekery za pasem a blýskavé hůlky na zádech cizozemců.

Byli do půli těla nazí, měli jen měkké kožené kalhoty a na nohou mokasíny z lehké kožešiny. Obličeje, prsa i paže měli pokryty tetováním v podobě vlnovek, kruhů a teček. Na krku měl každý náhrdelník ze zubů, zřejmě vlčích, vpředu s jedním, dvěma nebo třemi medvědími tesáky. Černé hladké vlasy měli na temeni stočeny v uzel, do něhož si zabodli jedno, dvě nebo tři orlí péra. Byli svalnatí, snědí, s nepatrně znatelnými lícními kostmi, černými vlasy a rovnými nosy. Dva horní přední řezáky měli obarveny na červeno, takže jejich úsměv vypadal podivně — ústa jako by se přitom rozdělovala na dva kulaté otvory. Náčelník se od ostatních lišil mohutnější stavbou těla a vyšší postavou; měl náhrdelník z medvědích tesáků, rudý pásek na čele a rudá péra ve vlasech. Byl to zřejmě statečný kmen a jako nepřátelé byli jistě nebezpeční přes to, že měli primitivní zbraně: hroty kopí z průzračného kamene a hroty střel z kosti; mnozí měli za pasem kamennou sekyrku s dřevěnou rukojetí. Na zádech jim kromě toulce se střelami visel nevelký kožený štít.

„Jak se nazývá váš národ a tato země?“ zeptal se Gorochov na pokyn Gorjunova.

„Můj národ jsou Onkiloni a tato země je naše; vybojovali nám ji naši předci. Mně říkají Amnundak a jsem náčelníkem Onkilonů. A jak se nazýváte vy a vaše země?“

Když dostal odpověď na tuto otázku a ještě několik jiných, které měly týž cíl, totiž poznat, proč a kudy k nim běloši přišli, prohlásil náčelník:

„Přišli jste z daleka a je vás málo; buďte proto hosty Onkilonů. Pojďte do mého obydlí.“

Otočil se a zamířil zpět po stezce, cestovatelé za ním, válečníci po stranách a vzadu. Obraceli se na Gorochova s různými otázkami o oděvu a zbraních, cestě přes ledy a o životě ve velké zemi, o které něco věděli z pověstí, tradovaných z pokolení na pokolení. Gorochov stačil sotva odpovídat, tím spíše, že jazyk Onkilonů, ač byl blízký čukotštině, přece se od ní poněkud lišil a obě strany si vždy nerozuměly.

Ukázalo se, že je zelený pahorek rozsáhlá zemljanka — obydlí Onkilonů. U vchodu, jenž se podobal dveřím ověšeným kůžemi, náčelník se zastavil, zvedl závěs a gestem vyzval hosty, aby vešli. Všichni se museli sehnout, protože dveře byly nízké. Ve střední části zemljanky hořelo ohniště, nad nímž na příčném trámku, podobném rožni, viselo několik kusů opékajícího se masa. Tuto střední část tvořily čtyři silné sloupy, rozestavené do čtverce dlouhého šest metrů; nahoře byly sloupy spojeny silnými příčnými trámy, na nichž spočívala střecha z tenčích trámů s čtvercovým otvorem, který sloužil za okno i k odvádění kouře. Každý příčný trám horního čtverce byl podepřen dlouhým šikmým trámem, zaraženým dolním koncem do země. Každá tato šikmá opěra byla se strany ukončena kratšími a tenčími trámy, postavenými rovněž šikmo. Tak vzniklo obydlí, které mělo v půdorysu tvar kříže se zaokrouhlenými vstupními rohy. Tři ramena kříže byla ložnicemi, ve čtvrtém byly dveře a skladiště různého nářadí; prostřední čtverec byl zároveň kuchyní, jídelnou a na povrchu byla celá kostra pokryta silnou vrstvou země, jež byla porostlá trávou. Vcelku vzniklo prostorné, teplé, ale temné obydlí.

Náčelník vešel do zemljanky, odvedl hosty na stranu čtverce proti vchodu, sedl si se skříženýma nohama na medvědí kůži a usadil ostatní od sebe napravo a nalevo. Bojovníci se rozložili na zbývajících stranách čtverce okolo ohně. Když si oči cestovatelů zvykly na pološero, jež panovalo v zemljance, zpozorovali, že se v šikmých bočních částech obydlí tlačí ženy a děti, které si zvědavě prohlížely příchozí a pomalu se blížily k sedícím bojovníkům. Ženy byly téměř nahé; jen boky a dolní část břicha jim kryl pruh z tmavé kůže, úzký jako dlaň a barvou se téměř nelišící od osmahlého těla. Mladé ženy jej měly ozdobený vyšíváním z teninkých černých, žlutých a červených řemínků. Kromě toho měly náhrdelníky z malých bílých, šedých, zelených a načervenalých kamínků a stejně takové náramky na pažích a rukou. Nahota jako by byla maskována tetováním na prsou, břiše, zádech, rukou, nohou i obličeji v podobě fantastických květů a listů, vlnovek a kruhů. Naši cestovatelé si zvláště všimli mladé ženy náčelníkovy, jež měla vytetované dva hady, kteří se jí vinuli ve spirálách po nohou, po břiše a bocích a končili hlavičkami obrácenými k sobě mezi prsy a klíčními kostmi; dva menší hadi jí ovíjeli ruce a končili na lopatkách. Na snědém těle působili tito modročerní hadi hrůzným dojmem.