Эдуард Басс - Cirkus Humberto

S mnoha vroucími pozdravy všem mileným přátelům a známým

Tvůj srdečné Té líbající

Vladimír Smetana

allias Jan Bureš,

mlynář a měšťan pražský.

Karasovo Vašek z Horní Sněžné je tedy velkým pánem, je direktor. Ale sám se tomujen tipce pošklebuje, když mu Kerholec tiskne blahopřejně ruku a když vzpomíná, že mu to prorokoval. Jakápak sláva s direktorstvím, kdyžje to vlastně jen pro likvidaci. Nicméně v Kerholcovi hrají ještě staré žilky a míní tedy, že by se to mělo přece jen zapít Vaškovi se nechce”Ale nakonec se shodnou na půl cestě: po představení půjdou do tátova vozu, uvaří si punč a vzkážou pro seržána Vosátku. I sedí pak titři staří cirkusoví mroži se svým dorostlým tuleněm zasjednoupohromadě na čtyřech kolech, v železných kamínkách to důvěrně praská, ze sklenic se kouří a v tomdýmujim vyvstáváuplynulýživot, zaplněnýprací a dřením”A přece krásný, pestrý, měnivý a veselý.

“A votre santé, lorde Tondo,” přiťukává Vosátka tátovi Karasovi, “vychoval jsi řádného následníka trůnu. Ale dalo nám to práci, než jsme Vaši Excelenci odtáhli od necek s maltou. Pamatujete se, caballeros, jak ctihodný Duc of Cihla šedivěl starostí”Aby neposkvrnil svůj čistý zednický štít mesaliancí s takovou poběhlicí, jako je cirkus? A nakonec to s ní ve vší spokojenosti vydržel déle než sám seržán Vosátka Ferenc, který svou zářivou kariéru skončil jako putykář.”

“Což o to,” přikyvoval si Karas otec, “všecko to bylo hezké, opravdu”Až na ten konec. Jako trosečníci jsem sem přišli a jako trosečníci zase odejdeme.”

“Až na nějaký ten pytlík prašulí, jež Vuestra Alteza ráčí patině přechovávat.”

“Však už vidím, j ak ho bude zapotřebí”Aby se tuhle Vašek mohl něčeho ujmout. Setzatracený Berwitz, kdyby ho to tak nebylo poznamenalo, to bych mu pěkně vynadal, že to všecko takhle zvrtačil. Jak k tomu Vašek přijde”Aby tím vším co umí, pořád jenom zachraňoval, co on prohrál? A aby začínal direktorovat”Až když už to zkrachovalo?”

“Ne, táto,” vmísil se Vašek, “takhle o tom nemluv. Berwitzovi nelze dávat všechnu vinu. Měl svůj program, věřil mu a šel za ním a byla to víc hra osudu, že se to všecko zamotalo naopak. A co se mne týče, nezapírám, že to není žádná radost, co jsem prodělával a co na mne ještě čeká. Ale kdo to měl vzít na sebe? To je přece docela prostá povinnost: mohu to dělat”A tedy musím to dělit, protože jinak by bylo mnohem hůř. Je-li bitva, voják bojuje a nechodí s bolavou hlavou, že by vlastně měl být generálem. Konec konců to všechno není bez ceny, pořád se učím. Není to nic jiného, než co jsem prodělával jako kluk. Tehdy mě valchoval Achmed Romeo a teď mě valchuje osud. Ale taky to člověk, hernajs, vydrží a pak teprve přijde náš čas.”

Rozhovořili se o Berwitzovi a celkem dali za pravdu Vaškovi. Berwitz byl zarputilý tvrdohlavec”Ale proč mu vytýkat, že to tímjednou prohrál, když právě tím celý život vyhrával. A v tuto chvíli nebyl už pro ně pánem a patronem, v tuto chvíli to byl kolega postižený úrazem, jaký mohl potrefiti kteréhokoli z nich. Věčná a hluboce zakořeněná solidarita lidí riskujících život se ozývala z jejich úvah. Padl vedoucí kamarád; bylo třeba”Aby jiný přešel ihned na jeho místo a všichni aby se napjali a nahradili ztracenou sílu.

Petr Berwitz byl opravdu pro ně ztracen. Šest neděl zůstával ležet v nemocnici”A když doktoři prohlásili, že jeho stav se už zlepšil a že si ho rodina může vzít, odvezli bělovlasého starce s hlavou nachýlenou k pravé straně těla, která zůstala trvale ochromena. Berwitz mohl mluvit”Ale s velkými potížemi”A proto raději mlčel. Jeho mdlý, unavený pohled však tiše sledoval, co se kolem děje, jeho mozek myslil a jeho levá ruka dávala malá znamení, souhlasí-li nebo nesouhlasí. Kerholec sehnal ve městě pojízdnou lenošku, která se stala trvalým útulkem nemocného. Když ho do ní po prvé uložili, zakýval rukou, že je spokojen”A pak s námahou vyslovil své jediné přání:

“Do cirkusu!”

Ani jako lazar se nechtěl rozloučiti s tím, v čem vyrostl, co vytvářel, co bylo jeho chloubou a radostí po celý život. Chápali ho a paní Anežka bez dlouhého přemýšlení prohlásila, že tentokrát se nepřestěhuje do najatého bytu, nýbrž že přezimuje s Berwitzem v maringotce”Aby mohl být stále v podniku. Karas otec odstranil u jejich vozu schůdky a místo nich připevnil táhlou líhu”Aby bylo možno se židlí vjíždět a vyjíždět. Opatrování nemocného převzal Malina. Nemluvný stařec našel opět řeč, když uzřel tehdy před nemocnicí toho, jejž divným nutkáním pudu začal ve chvíli neštěstí hledat. Usadil se rovnou u jeho lože a nehnul se od něho na krok, mluvě na něho broukavými dobráckými a mazlivými větami, jako by starý principál byl opět tím maličkým batolivým Petříčkem, jejž Malina kdysi před zraky děda Humberta kolébal jako drsně srdečná chůva. Ochromený patron ležel nehybně, s očima přivřenýma”Ale blaženě jako útěšné pohádce naslouchal tomu stařeckému žvatlání o lidech a zvířatech, o koních a šelmách, o běháku Gajdámošovi a o domptéru Gambierovi, o panu hraběti ďAscensons a gráfovi Pallachichovi a jak Miss Satanella přivedla první lipicány, o slavné jízdě Ruskem a jak koupili slona Bingo v Teheráně. Tichá záře spokojenosti se snesla na obličej trpícího”A když se Malina odmlčel, levá ruka Berwitzova vyhledala jeho kostnatou pravici”Aby ji vděčně pohladila.

Nyní byli ti dva od rána o noci nerozlučný zjev Cirkusu Humberto. Jak se spolu nasnídali, oblékl Vendelín Malina svého ředitele, pomohl mu do lenošky a už jej vezl pomalu a opatrně do koníren, kde zůstali stát u vchodu”A Berwitz jen očima přihlížel, jak kočové čisté a opatrují koně. Pak stiskl Malinovi ruku a Malina ho odvel mezi klece dravců nebo k opicím a papouškům nebo před spoutané sloní stádo nebo k lóžím v šapitó, kde mohl principál sledovat všecky zkoušky. Navykli si na sebe tak, že Berwitzovi stačila jen malá znamení rukou nebo očima a Malina už věděl, co chce. Ba nesmírná oddanost Malinová k pánovi dostoupila té míry, že Malinovi stačilo se zadívat do Berwitzových očí a jeho ústa vyslovovala, co Berwitz chtěl říci. Lidé zprvu nechápali a rozkřikovali se na dědu Malinu, že on j e poslední, který tu má co rozkazovat”Ale pak už si navykli na ten podivný zjev, že ochromený principál sedí a jen se rozhlíží a bílý stařec stojí při něm, dívá se mu na oči a říká:”Koukni se, Rudolfe, Trafalgarovi na kopyto, něco mu tam uvízlo. Dahomej nemá dobře upletenou hřívu, Martine, nemá dobře upletenou hřívu.” Rozbřesklo se jim, že Vendelín Malina je už pro cirkus mrtev a Petr Berwitz je pro cirkus mrtev”Ale oba dohromady že tvoří jeden život, který ještě střeží a hlídá chod Cirkusu Humberto.

Za tohoto stavu, když se Petr Berwitz už zcela uklidnil a smířil a bylo možno před ním bez nového nebezpečí mluvit o všech starostech, odvážila se konečně Anežka uspořádat velkou rodinnou radu”Aby se rozhodlo o konečném osudu společného podniku. Petr Berwitz seděl v čele stolu s Malinou po boku, kolem usedli Anežka, Helena, paní Hammerschidtová, Frans Steenhouwer, inspektor Karas a Vašek Steenhouwer vyložil několika větami situaci. Cirkus teď, při dosavadním složení, jen s nouzí prochází bez nových dluhů. Na jaře musí se vzdát své zimní budovy a peníze, které se prodejem pozemků utrží, nestačí na zaplacení starých dluhů z minulých let. Bude nutno odprodat část zvířat”Aby se to s dluhy skoncovalo”A bylo by lépe raději začít s odprodejem hned”Aby zbytečně nerostly úroky a aby se zmenšila režie. Ponenáhlým odprodejem lze také dosáhnouti ještě slušných cen, kdežto nucený výprodej na j are by mohl znamenat nové zklamání. Co na jaře z podniku zbude, dá jen malý cirkus méně než střední velikosti, který by patrně neuživil všech lidí, kteří jsou v něm dosud. Bylo by výhodnější, kdyby mohl být stěhován po železnici místo po nápravě, protože by to přišlo levněji; ale na takovou přeměnu sotva bude peněz. A je nutno počítat s tím, že hamburské útočiště je pro ně i jinak ztraceno, když ve městě bude velké moderní varieté. Tak se to Steenhouwerovi jeví s hlediska hospodářského; rodina ať si rozhodne sama, co z toho dovodit, buď začít znovu s malým cirkusem v chudobě, nebo rozprodat všecko. V tomto případě by se mohl vyzískat nějaký kapitál rodičům a ostatní by se museli rozejít a hledat si… hledat si…