Эдуард Басс - Cirkus Humberto

Divadlo rozmanitostí bylo tehdy opravdu novina a nikoli jen pro něho. Snažil se hned, kdy se o zániku cirkusu rozhodlo, vejít ve styk s podnikatelem hamburského varieté”Aby se poučil o některých zvláštních praktikách svého příštího povolání. Ale pochopil brzo, že tomu člověku jde především o výdělečnou investici a že o vlastním programu divadla nemá žádnou představu. Vašek se z jara dočkal i prvních představení, sledoval je den za dnem v hledišti i v zákulisí, pokoušel se odhalit jejich principy”Ale nenašel nic než náhodný shluk všelijaké produkce. Bylo to tu prostě v plenkách a čekalo to”Až se vyskytne nějaký duch třídící a tříbící, který ze změteného materiálu vybuduje skutečnou skladbu. První programy vytvářeli vlastně agenti, kteří sem nazdařbůh dodali všelijaká artistická čísla; jak je rozvrhnout a uspořádat, pro to tu nebyl ještě žádný smysl a Vašek cítil, že jejich starodávný, ustálený pořad v cirkuse byl neskonale umělečtěji promyšlen, jediné, co tu pochytil, byla troška té jevištní a zákulisní techniky, pokud se lišila od práce v manéži.

Vašek chtěl však znáti víc”A proto se na týden rozj el do Paříže. Proběhal tam všecko, co j en mohl postihnout, varietní divadla, cirkusy, šantánní kavárny i kabarety, mluvil s řediteli, sekretáři, režiséry, inspicienty i s technickým personálem, seznámil ses agenty a pohovořil si s mnoha artisty i umělci. Viděl nesmírně mnoho chytrých věcí, pochopil všeliké zkušenosti praxe, přišel i na nové nápady a po týdnu se vracel s hlavou nabitou dojmy i poznatky. Cítil, že Paříž je opravdu veliké semeniště myšlenek a pokusů”Ale úplně oslněn jí nebyl. Všichni ti znamenití lidé, které poznal, uchvacovali ho životní vervou, roztomilostí, vtipem a pěknými způsoby”Ale pod tím okouzlujícím vněj škem shledal u nich dvě povážlivé věci: nesmírnou touhu po osobní slávě a hrozné lpění na každém centimu. Všichni byli posedlí žádostí po úspěchu, sami se omamovali výřečnými chvalozpěvy a žárlivě, jak ješitné ženské, střežili své soky, jsouce vždy hned ochotni je škodolibě pomlouvat. A třebaže tak úchvatně mluvili o dobytých laurech a o vzletu až k hvězdám, koukali se docela prozaicky každému pod prsty, kolikmu co vynáší, záviděli šťastnějšímjejich frančíky škudlili se svými a snažili se z každé příležitosti vytlouci něj akou hmotnou výhodu.

Vaškovi bylo z toho až smutno. Tak nadaní lidé, s takovými schopnostmi, s tolikerými božími dary”A oni nepochopí, co Vašek, vyrostlý mezi českými tenťáky, cítil každou svou žilkou: že všecky ty krásné výkonyjednotlivcůjsou z valné části neužitečná, ješitná marnost, nejsou-li opřeny o souhru a solidaritu celku. Vašek by l dítě party, od chlapeckých let sledoval, j ak si všichni ti mužští kolem něho znamenitě hrají do ruky, jaká fortelná shoda mezi nimi vládne, jak si na mrknutí rozumějí, jak si vyhovějí a jak pevně, bez krásných řečí, k sobě drží. Bylo to i v něm a všichni ti mladí, které později z domova přivolal, hned to přejímali jako dědictví rodu. Každý z nich uměl bezvadně svou věc”Ale především se cítili silní jako mužstvo. A Vašek to měl v sobě tak vryto, že věřil především v tu vzájemnou soudržnost, byl přesvědčen, že i jeho osobní výkony jsou větší a závažnější, protože je nedělá jen pro sebe, nýbrž i z důvěry těch druhých a z harmonie s nimi. Člověk cirkusák přirozeně rád skáče nebo voltižuje nebo krotí zvířata a dělá to co nejdokonaleji, vždyť v tom je právě jeho čest; ale oč to jde lip, když ví, že se kamarádi dívají na jeho výkon, že zrovna čekají”Aby se vyznamenal taky pro jejich čest; a když ví, že dobrým výkonem pomáhá i těm druhým, pozvedá společné dílo, prospívá podniku a že ho právě za to zas ti druzí mají rádi a zůstanou věrně při něm, kdyby sám potřeboval pomoci. Z jejich nesobeckých povah vznikla věrnost, která přemáhala všecky překážky. Byli věrni své práci, byli věrni sobě navzájem, byli věrni tomu celku, v němž se octli; z té věrnosti rostla zvláštní síla, kterou uznával i Petr Berwitz.

Hle, co se stalo, když Vašek učinil své odvážné rozhodnutí jít do varieté. Večer za ním přišel Kerholec, ten znamenitý placmistr, který byl po léta duší i mozkem Cirkusu Humberto.

“Vašku, principále,” povídal tehdy, “to není žádná maličkost, co chceš podniknout. Mluvil jsem o tom s tvým tátou a řekli jsme si, že tě jen tak do toho nepustíme. Co umíš, to ti moc ve varieté nepomůže. Tady skočíš batúdu přes dva slony a tam můžeš klopýtnout přes první zlodějinu. Na takové věci jsou staré oči lepší než mladé tělo. Čehož následkem jsme se usnesli — a seržán Vosátka to ouplně schválil — , že do té Prahy potáhneme s tebou. Táta si vezme na starost, co je před oponou”A já všecko za ní. Ty si direktoruj, jak chceš a umíš”Ale kamenný dům ti budem hlídat my dva. Ono to bude dobrý ještě v j ednom punktu. Helena j e hodná paní”Ale odchod z cirkusu ponese moc těžce. Žádné stěhování, žádný nepořádek, sedět pořád v klidu a v pohodlí na jednom fleku, to jí poleze na mozek. Nemůže škodit, když tam při ní bude Alice. Teď to vlastně bude obráceně: my jdeme mezi své a Helena bude v cizím prostředí. A ona není na mráz taková kopřiva jako my. Tedy jde hlavně o to”Aby ses nevzpíral, mladíku”A neodmlouval; to je jednou hotové usnesení a my dva se ti budem držet kamenného domu pevnějc než hypotéka.”

Bodejť by se Vašek bránil, když mu tak j ednou ranou zabij eli kolik much z jeho starostí! Ale to právě byla ta jejich věrnost, parta ho v těžké chvíli neopouštěla a šla s ním. A nejen ti dva; taky mladí tenťáci z osmičky přišli za ním, za kamarádem, že mu pomohou, potřebuje-li jich. I měl Vašek oponáře a kulisáky pro Prahu dřív, než zvedl nohu k odchodu z Hamburku.

První však, koho posadil do Prahy, byl strýček Frans Steenhouwer. Pan Achilles Breburda končil sezónu posledního dubna a dne l. května se Frans usídlil v jeho kanceláři”Aby odtud už vedl korespondenci příští správy. Agentury nepřetržitě posílaly nabídky a termínové listiny artistů a bylo nutno”Aby Vašek v Hamburku už je studoval a vybíral. Zůstával v Hamburku, protože stálý byt měl najatý do konce září a nechtěl zbytečně platit dvojí činži. Jen si občas odtud vyrazil”Aby zhlédl programy v cizích podnicích a poznal hlavní jejich čísla na vlastní oči. Hodilo-li se to, vracel se přes Prahu, kde se Steenhouwerem zařizoval některé přípravy pro svou první sezónu.

“Maucta, pane šéf,” vítal ho hned po prvé Holanďan”Aby mu ukázal, jak se učí česky. I toho tichého člověka s olysalou hlavou musel mít teď Vašek znovu rád, když ho viděl, j ak si nastěhoval železnou postel a laciné umyvadlo do komůrky vedle kanceláře”Aby nenadělal Vaškovi příliš útrat. Když sem Steenhouwer přišel, neznal z celé Prahy nikoho než mlynáře Smetanu-Bureše. Ale tento opěrný bod při Kamenném mostě mu stačil”Aby si věřil, že dobude celého města.

Největší pomoc mu při tom ochotně poskytl pan Achilles Breburda a jeho bratří. Byli tehdy v Praze tři Breburdové, všichi tři synové Matyáš Breburdy, hostinského a řezníka v Kardašově Řečici. Starý Breburda byl strašný hromotluk, za mladých let obávaný ve všech posvícenských a krčemních rvačkách na celém Jindřichohradecku. V mužných letech se trochu uklidnil. Tu už nemusel chodit za nákupy dobytka po všech trzích jižních Čech. Našel si svá dobrá přátelství s direktory a šafáři hraběcích panství, dvorů a statků. Byl selsky chytrý a obratný, před obchodem mluvil jak o nemoc, po obchodě mlčel jako hrob, hlavně však dovedl nenápadně otevřít pytlík nebo nechat někde ležet nějakou stovku. Znal kopu způsobů, jak podmazat”A nekrásnější kusy panských stájí šly pak výhradně do jeho řeznictví. Sám si osvojil všelijaké hraběcí způsoby a tři své syny pokřtil postupně podle abecedy, jako by vyšli z čistokrevného zámeckého chovu: Achilles, Břetislav, Ctibor. Pro všechny si našel jména hrdinská, neboť miloval sílu a ctil statečnost. Achilles se vyučil číšnictví, šel do Prahy, koupil zahradní restauraci na Štvanici, kde pořádal koncerty vojenských kapel a taneční zábavy pro lepší společnost. Po čase převzal hotel a restauraci U arciknížete Ludvíka na Poříčí a otcovým prostřednictvím za podpory několika šlechticů dostal traktérství na zemském sněmu. Bratr Břetislav se doma vyučil řeznictví a usadil se v masných krámech staroměstských, vynikaje nad všechny pražské mistry znamenitostí masa hovězího a vepřového, jímž ho v hojnosti zásoboval otec Matyáš z Kardašovy Řečice. Třetí bratr Ctibor prošel podle otcova programu vinařskou školou rakouskou, pracoval ve sklepích vinic moselských a burgundských”A vrátil se s jazykem tak vycvičeným, že dovedl ze všelikých zbytků sudů namíchat hodnověrné Cháteau-Neuf-du-Pape nebo Margot speciál, založil na Jezdecké ulici první pražský velkosklad originálního vína rýnského, moselského, francouzského a španělského nejznamenitějších značek, nemluvě o vínech rakouských a uherských.