Эдуард Басс - Cirkus Humberto

Všichni tři bratři se navzájem podporovali a nejstarší Achilles byl uznávanou hlavou tohoto troj spolku Breburdů. Sám pobíral do svých podniků maso od Břetislava a víno od Ctibora”Ale oběma mimoto razil cestu k dodávkám do šlechtických domů a do nejbohatších pražských domácností. Když se všichni tři u něho sešli, museli jít do velké jídelny, protože menší salónek byl pro ně příliš těsný. Byliť vespolek po tátovi postav hromských a svalnatosti obrovité; na dostihy na Císařské louce museli jeti ve třech drožkách, protože ani dva by se do jedné nebyli vešli”A kůň měl i s jedním co táhnout. Koňské dostihy a silácké zápasy bylyjejichjediná soukromá vášeň. Přičiněním bratří Breburdů se Praha tehdy stávala ráj em těžkých atletů. Od chasníků na jatkách až po slavné mezinárodní závodníky, každý, kdo vzpíral břemena nebo se ukázal v zápase, měl v lidovém šenku Achilla Breburdy právo na tak zvanou řeckořímskou porci masa a knedlíků, kteráž byla proti obyčejné asi trojnásobná. A ve všech hospodách byli bratří Breburdové ochotni za zápasníky zaplatit útratu a ke všem utkáním věnovali své čestné ceny i odměny pro útěchu.

Obdiv k svalovcům to taky byl, co přimělo Achilla Breburdů, že koupil divadlo Varieté, když se doslechl, že jeho majitel, pan Tichý, nemíní užje pronajímat cirkusům a divadelním společnostem. Na pět let se stal sám podnikatelem a podlaha jeviště se nezprohýbala pod tíhou vší té těžké váhy, kterou si do každého programu naangažoval. Za jeho vlády se Varieté hemžilo Herkuly, kteří zvedali metrákové činy, vyhazovali a chytali dělové koule, vytáhli v zubech koně půl metru od země a balancovali kolotoč obsazený několika lidmi. Hlediště hřmělo potleskem, neboť společenstvo řezníků a společenstvo hostinských a výčepníků bylo vždy početně zastoupeno a jejich ruce něco vydaly. Leč návštěvy vyšších vrstev společnosti nápadně ochably. Achilles Breburda se o zasedáních zemského směnu horlivě vyptával svých vznešených strávníků, proč přestali docházet do Varieté, kde jim přece posouží exkvisitní kuchyní, říznýmmokemi prvotřídními víny nejlepších značek. Smáli se mu, poplácávali ho po mohutných zádech”Až mu konečně pomaloučku vpravili, zeje trochu nudí věčně se dívat na ty hory zpoceného masa a na tu těžkou dřinu, že by všichni toužili po něčem lehčím a elegantnějším, víc změny kdyby v tom bylo a hlavně především krásné ženské.

Achilles Breburda zesmutněl. Krásné ženské! Tohle zboží ho vůbec nezajímalo. Věděl o pár slavných silačkách”Ale když se o tom zmínil, páni se mu dali do smíchu, že chtějí přece něco mnohem lehčího. A toho názoru byl ústavácký velkostatek stejně jako konservativci, mladočeši jako staročeš, klerikálové jako chabrus. Bylo zkrátkajisto, že otázka varietního umění je jediná, v níž vládla na zemském sněmu svornost. A tímto jednomyslným odporem byl traktér Achilles Breburda dohnán k poznání, že umělecká činnost mu nesvědčí a že bude lépe, když provoz divadla postoupí odborníkovi a sám si nechá v podniku jenom hostinství. Bratří Břetislav a Ctibor i otec Matyáš mu to na rodinné radě schválili a tak došlo k jeho jednání s Václavem Karasem”Artistickým ředitelem z Hamburku.

Breburdové byli hodní a srdeční lidé, chtěli dobrý a vzkvétající obchod a neměli žádných postranních úmyslů. Proto Achilles Breburd poctivě uvítal pana Steenhouwera”A co ze své zkušenosti věděl, vším mu ochotně při jeho průkopnické práci pomáhal. Podle jeho a Burešových rad seznamoval se Steenhouwer s policií a městskými správami, studoval obyvatelstvo, sepisoval si příští možné návštěvníky, zvláště ze vznešené společnosti aristokratické a důstojnické, shledával dodavatele a inserenty, navštěvoval redakce, rozšiřoval zprávy o proslulém Cirkuse Humberto, jehož ředitelství převezme od podzimu Théátre Varieté Humberto. Koncem léta potvrdil už Bureš Vaškovi, že půda se zdá být pro něho dobře připravena a ve městě zeje o nový podnik velký zájem.

S Helenkou se Vašek dohodl, že se s Hamburkem rozloučí až těsně před polovinou září, kdy měl j ejich Petříček nastoupit v Praze do gymnasia v Truhlářské ulici. Bylo v nové, nedávno postavené budově a ředitel Eduard Kastner ochotně pomohli překonati potíže, které byly spojeny s příchodem nového studentíka ze vzdáleného Hamburku.

Léto bylo tehdy chladné a rozpršelé a Karasovi bezděky vzpomínali, jak by jim bylo zase zle s cirkusem. Nejhorší to bylo počátkem září. Z Čech docházely zprávy o zátopách a povodních”A když 12. září minuli zemské hranice, viděli ještě rozvodněné Labe stát v stříbřitých lagunách daleko mimo břehy. V Praze podle úmluvy vsedli do drožky a jeli do Smetanova mlýna, kde se měli usídlit na prvních pár dní, než se Helena rozhodne pro některý z bytů, které jí vyhlédl strýc Frans. V Karlově ulici si všimli, zeje nezvykle špinavá plná bláta, kalu, louží. Ještě horší to bylo na počátku Poštovské, kde vystoupili”Aby po lávce došli do mlýna. Vladimír Smetana je přivítal srdečně”Ale smutně a hned je odvedl do zadního pokoj e nad mlýnicí, kde jimž okna ukázal, pročjetakzarmoucen: Karlův mostbylnadvoumístech přerván, tři jeho oblouky byly v ssutinách a před nimi ještě trčela ze zpěněných vod změť nahromaděných klád a teamů.

A pak jim vyprávěl o té hrůze, která se od jitra 3. září rodila z rostoucích přívalů vod. Řeka stoupala skokem od hodiny k hodině, o plné čtyři metry nad normál za den. To už vyrazila z řečiště a zaplavila nižší ulice a náměstí. Tu naproti ta proslulá Slovanská kavárna byla pod vodou až ke stropům přízemí a pramicemi se jezdilo k oknům prvního patra. Národní divadlo bylo se dvou stran oblito vodou a představení v něm se muselo přerušit. Rozdivočelá řeka se ježila v celé šíři a délce troskami, které urvala na svém hořením břehu a které unášela až sem, kde je vrhala na pilíře Karlova mostu. Oblouk za obloukem se zatarasil dřevem z nesčetných vorů a řeka bušila do pilířů tisícerými sochory. Ve mlýnech se vůbec nespalo; a ráno o půl šesté, za kalné mlhy, zazněl jim do hukotu vod temný rachot j ak dunění hromu. Karlův most, Karlův most se řítil! Pátý oblouk mostní se propadl, za ním šestý, sochy svatých stály ještě mezi oběma, pak se začal sesouvat i pilíř, svatý Ignác se skácel do vody a po něm svatý František se svými Indy. Všecky obešla hrůza jakoby z národní zkázy. A před desátou to zarachotilo znovu, zhroutil se ještě osmý oblouk a slavné dílo Otce vlasti trčelo do vzduchu roztrženo ve tři nesouvislé kusy. Lidé se sbíhali a lomili rukama: Karlův most! Naše korunovační cesta! A všechny hrůzy, které obyvatelstvo prožívalo v zatopených ulicích, ustupovaly před tragedií tohoto odvěkého symbolu pražské velikosti a slávy. Ale nebylo možno lkát, všude bylo třeba pomoci a Vladimír Smetana ovšem byl mezi prvními, kteří pracovali k úlevě. Katastrofa se přehnala, teď bylo nutno rozvíjet dílo lidské solidarity”Aby rychle zažehnalo ztráty a utrpení jednotlivců.

Karas naslouchal Smetanovu vyprávění hluboce rozechvěn. Když pak za nimi přišel strýc Frans a když všichni zasedli ve Smetanově jídelně k večeři, nemohl to přenésti přes srdce”Aby se o tom nezmínil, není-li to špatné znamení, že on, který prošel katastrofou svého podniku, přichází na nové působiště právě zase ke katastrofě.

“Ne tak, milý krajane,” vzepřel se mu Smetana, “nepřicházíš ke katastrofě, přicházíš naopak ke šťastnému dílu záchrany. Katastrofy patrně odvrátit nemůžeme”Ale žádná není toho druhu”Aby ji odhodlaná lidská vůle nemohla překonat. Každá pohroma jen probudí a upevní bratrství lidského rodu. Rány Karlova mostu budou zaceleny, jeho slavná krása obnovena. To není špatné znamení pro tvůj vstup do Prahy, to je naopak znamení vítězné. Slyšel jsem od pana Steenhouwera, že tvůj táta a Kerholec přijedou také. To je výtečná věc. Zase to bude společná práce a taje nejlepší. A já budu mít zde přátele, na které nemohu zapomenout. Ostatně jsi mi ještě dlužen vyprávění o tom, j ak se Cirkus Humberto skončil. Vím něco od pana Steenhouwera”Ale to jsou jen zlomky.”