Эдуард Басс - Cirkus Humberto

!H*V*E*Z*D*Y!

nechtě si okénko 31. V. 1925

President O'Harrieh

Tento inserát se objevil v listopadu 1924 na celé stránce časopisu PROGRAM, odborného týdeníku Mezinárodní federace varietních a cirkusových umělců. Vzbudil nesmírnou pozornost tajemným obsahem i neobvyklou formou. Kterýpak artista se nepovažuje za hvězdu? A jaký závažný důvod mohl přiměti ctihodného presidenta”Aby doporučil členstvu vynechat představení, tedy věc, které se jevištní nebo manéžový umělec dopustí jen tehdy, když ho nemoc či neštěstí tiskne na obě lopatky? A věc, která znamená ztrátu toho nejnedotknutelnějšího, co artista zná, zač se bije a proč nasazuje život, — ztrátu gáže?

Není tedy divu, že celé Mefevacium (Mezinárodní federace varietních a cirkusových umělců) upadlo v rozčilení a že se generální tajemníkorganisace, pan Lubitschke-Sailoni, div nezadusil v lavině dotazů. Psali mu artisté všeho druhu, umělci na hrazdě i na bradlech, přízemní akrobaté, krasojezdkyně, clownové, krotitelé, imitátoři, kouzelníci, hadí mužové, skokani, tanečnice španělské, břišní, javajské, závojové, psali žongléři, siláci, trhači řetězů, polykači mečů, cvičitelé opic a majitelé učených psů, psali excentrikové, stepán, létající mužové a padající mužové, psali trpaslíci, vousaté dámy, umělci v přeměnách, fakiři a otcové kejklířských rodin japonských i čínských, psali provazolezci, králové střelby, umělkyně v potápění a virtuosové na xylofon, psali hypnotiséři”A co to má k čertu znamenat, se psali i četní jasnovidci. Ale přišel i velmi vážný, tak říkajíc obrněný dopis od Mezorvacipod (Mezinárodní organisace varietních a cirkusových podnikatelů) a na první pohled se zdálo, že Mefevacium a Mezorvacipod se octnou po dlouhých letech míru a shody ve válečném stavu.

Pan Lubitschke-Sailoni býval slavný spodák, který s úsměvem držel na ramenou a hlavě pyramidu tří mužů, dvou žen a pěti dětí se psem”Ale tenhle příval, zdálo se mu, že neunese. Proklel presidenta Mefevacium do horoucích pekel za neslýchaný nápad a nakonec se rozhodl, že mu to všecko hodí na hlavu. V duchu sice cítil, že je to marné. O'Harrieh měl doktorský diplom právnické fakulty v Massachusetts nebo v Indianapolis a dovedl by mrtvému vemluvit duši novorozeněte. Jakýpak byl O'Harrieh umělec: původně vlastně hrával jen šachy a ty hraje dodnes. A jako každý šachista byl od klukovských let tarokář a na tom velkém paklu si vytahal prsty a pak s nimi dělal kouzla a tak přišel do lóže. A tou svou právnickou chytračinou se stal presidentem; kdopak má hlavu na advokátské fígle, člověk, dejme tomu, si nahodí třicetikilovou kouli a prožene ji po zádech a kolem krku a stojí pod pyramidou, že mu agenti říkají Žula-Rula”Ale když pak najednou z ničehož nic přijde to třesení ve svalech, pak už člověk nemůže být untrman, toť se ví; ale kde vzít naj ednou nápady, j ako má to oposum.

A jak to pan Lubitschke-Sailoni cítil, tak to i bylo, Mr. O'Harrieh nalil rozčilenému silákovi whisky a dal mu tlusté cigáro a ze šuplíku vytáhl arch papíru a na něm už byl text odpovědi, která se má vytisknout a každémujako “přísně důvěrné” poslat. Nu”A co se věci týče, teď už to Žula-Rula uznával: když se starý Karas loučí, to je ovšem událost, k níž má přijet každý, kdo se jen trochu může uvolnit. A to je věc, při níž ani Mezorvacipod nemůže napadnout Mefevacium, to je jasné.

I začaly se tedy z ústředny artistů třetího dne rozcházet stohy obálek známkovaných jako tiskopis a po celém světě se začala omílat táž senzační historie: papá Karas odchází z kamenného domu na odpočinek. V šatnách varietních divadel, v chodbách cirkusů, v krčmách artistů v Berlíně, v Kodani, v Barceloně, ve Vídni, v Petrohradě, v Rotterdamu, v Chicagu, všude bzučel týž rozhovor:

“Táta Karas odchází…”

“Takuž i on…”

“Když jsem před patnácti letuuněho pracoval…”

“Když jsem se s ním setkal o světové výstavě v Paříži…”

“To už můj otec, slavné číslo Riotard et Comp., pracoval s ním někdy v letech devadesátých. To mumusímnapsat…”

“Dědeček mé paní ho zná val jako mladíka, viď”Alice? Nezapomeň zapsat to datum do kalendáře”Alice, pošleme aspoň telegram.”

“On tedy vlastně začínal od piky?”

“Jak se můžete ptát. Takový člověk se nemůže jinde vyskytnout. Takový člověk se může narodit jen na kolech.”

A to byl stavovsky hrdý závěr všech těch hovorů: tito potomci a nástupci pouťových kejklířů, medvědářů a provazolezců, dnes slavná esa přepychových divadel rozmanitostí, placená v tisících dolarů a liber, nemohli připustit, že by někdo znamenitý přišel na svět jinde než na kolech, to jest v potulném voze kočovného cirkusu.

A přece se mýlili.

Začátek… Kde vlastně byl začátek? Patrně u té malé sklenice bledého, řídkého a slabě zpěněného piva, kterou postavili přes Antonína Karase na plechový výčepní pult. Hein Moesecke se jmenoval ten šenkýř a krčma slula U námořníkovy nevěsty. Bylo to v jedné z těch klikatých, nebezpečných uliček, které e rozbíhají v Hamburku na konci Reeperbahn vlevo i vpravo. Chodívali tam čeští dělníci sníst kousek bůčku krájeného vlastní kudlou a vypít sklenici nejlevnějšího piva. Toho dne však Antonín Karas nešel sem za krajany; vracel se z Altony úplně skleslý na duchu”A když minul křižovatku U čtyř rohů, kde uprostřed města královský stát pruský hraničil se svobodným hansovním městem Hamburkem, odevzdal se už úplně proudu lidí jako loď, která ztratila řízení. Vráželi do něho, strkali jím sem a tam, zabrali ho jakýmsi jednotným tlakem a unášeli dál, od ulice k ulici, podél kanálů, přes mostky, po hlavní třídě; a pak to najednou oslablo a vyhodilo ho to na konci Reeperbahn a on už mechanicky dotlapal k Námořníkově nevěstě, jako ztroskotanec leze z mělčiny na břeh. A po celou tu hluchou cestu ho svírala jenom tupá představa, že není tu pro něho práce, že se už neuchytí a co teď s chlapcem, když všecko vsadil na jedinou kartu.

Už skoro dvacet let se sem jezdilo na léto na práci, docela bezpečně, protože tu bylo díla, že by ses mohl přetrhnout. To tenkrát, tak něj ak když se psalo v letopočtu čtyřicet, Hamburk vyhořel. Oheň to musel být hrozný, protože ještě on, Karas, boural po nějakých osmi letech kolikerou vyhořelinu. Prý přes šedesát ulic lehlo se vším všudy”Ani kostelům se ten pekelný živel nevyhnul. Celý svět na nešťastné město sbíral”Ale hlavně se zvedli hamburští páni sami a usnesli se, že postaví všecinko všudy docela nové”A to mohutně, bytelně, pravé přístavní velkoměsto, už příštím rokem se začalo budovat, v ohromných neslýchaných rozměrech, j en dělného lidu zednického a tesařského bylo k tomu málo. Tehdy přinesli Lannovi plavci na Budějovicko první zprávy o velké pracovní příležitosti a z té oné vesnice se na jaře vypravila parta na práci a na zimu se spokojeně vrátila. Pak už to byl pravidelný tah z Podšumaví na Hamburk a z Hamburku domů. Nějaký Milner to začal v Horní Sněžné a Antonín Karas se dal do jeho party. Milner byl partafír náramný, v podjaří si sjednal cestu na vorech a na podzim udělal ze zedníků muzikantskou bandu, že vydělávali i cestou domů. Do Horní Sněžné přinesli peněz, že to vesnice jakživa neviděla. Hned se začaly zlepšovat chalupy, přikupovat kozy, zvětšovat bramborářská políčka. Antonín Karas sám se na to oženil a pěkně mu to šlo, synka Václava měl, kluka jak řimbuch, jen Márinka od těch čas postonávala, polehávala, že i to chalupní hospodářství stěží přes léto zastala.