Эдуард Басс - Cirkus Humberto

Za dveřmi byla krátká chodba, vylepená nějakými obrázky zvířat. Kerholec zaklepal na další dveře. Ozval se mužský hlas a Kerholec kývl na Karase”Aby s ním vstoupil.

“Dobrý den, mujnherr Steenhouwer!”

“Ach, tos ty, Karle? Dobrý den! Copak mi neseš?”

Jakýsi tuhý, podsazený pán řídkých světlých vlasů se pootočil od psacího stolu a nasadil si brýle.

“Říkal jste, pane sekretáři, že se už brzo pojede.”

“Ano- V nejbližších dnech. Máš všecko v pořádku?”

“Dva tenťáky bych potřeboval. Ale aspoň jednoho. A toho vám vedu.”

“Je z oboru?”

“Ne. Aleje to můj krajan.”

“Čech? Nu, když je Čech, tak ho vezmi. Podmínky jsou obvyklé? Znaje?”

“Přijímá všecko.”

“Dobrá. Na dlaň dostane sedm marek. Jak se jmenuje?”

“Karas Anton. Aleje tuještě jedna věc, mijnheer. Je vdovec a má s sebou hocha.”

“To je zlé. Máme už houf dětí a má přijít ikarské číslo. To jich bude mít jistě půl tuctu.”

, Jkarské číslo má svůj vůz, mijnheer. A tohle je chlapec zdravý, čiperný, dá se ho užít. Spát může s námi.”

“Nu, když myslíš… Jak se to píše: K-a-r-a-s? Dobrá. Sedm marek k výplatě. Zajdi si s tím k pokladně”Anton”A ostatní ti poví Karel. Sbohem.”

Antonín Karas je zavalen vděčností. Nejraději by se vrhl k sekretáři a políbil mu ruku”Ale ten pán už se otočil, sňal brýle a začínal psát. A Kerholec tlačí Karase ze dveří. Teprve venku se zedník podívá na lístek a úžasem vytřeští oči. Na lístku jsou písmena, která zahlédl na budově, spojena v celé záhlaví CIRKUS HUMBERTO

Je angažován k cirkusu! Kouká vyjeven na Kerholce”Ale ten se jen šklíbí a pochechtává.

“Kerholec… člověče… japaják cirkusu… To sou těžký vece… dykjá nic neumím…”

“Umíš, Tondo, umíš, jen se nelekej. Moc toho umíš, čeho je tu zapotřebí… a co neumíš, to okoukáš — vždyť jsi Čech.”

A Kerholec odhrnuje jakýsi sametový závěs a před karasem se zvedá kulatá haluzna, kolem dokola obklopená stupni, které se zvedají téměř až ke stropu, kde je plno oken a okének; proud slunečního světla padá jimi jako široký zlatý sloup do šera prostory, na žlutavý kruh dole na zemi, kde v té záři stojí vztyčen krásný černý kůň a na něm jezdec s červeným šátkem kolem hlavy. Kůň stojí na zadních nohách, hříva mu vlaje, ohnutá hlava je jako zahryznuta do udidla, přední nohy bijí do vzduchu a jezdec žlutou hůlkou po nich poťukává.

Zedník Antonín Karas zírá na to jako na zjevení, jako na sen. A jeho kudrnatý soudruh mu naléhavě vykládá, že CIRKUS HUMBERTO je jeden z největších cirkusů v Evropě, že patři nějakému panu Berwitzovi, že mají na šedesát čistokrevných koní a slona a menažerii a že se to všecko teď dá do pohybu, na cesty, od jara až do zimy. A na to že je zapotřebí party stavěčů, tenťáků, jak si oni říkají, která dovede za dvě hodiny postavit stan a za půl hodiny jej rozebrat”A tu partu že panu Berwitzovi vede on, Karel Kerholec z Libuně; do takové party že Karas nyní přišel, na tom že není nic, jen zvládnout tempo”Aby jeden druhému zahrál do ruky; a na to že jsou Češi, pro ten fortel, který na všecko najdou; u všech cirkusů že prý jsou na tu práci hledáni”A ovšem dělají i jiné věci, koňáky, stájníky, krmiče, štolby, muzikanty”Augusty, jak si co kdo najde, hlavní je ve všem se vyznat a všude podle potřeby pomoci. Ale život je to krásný, svobodný a volný, od města k městu, celý svět se uvidí, neznámé kraj e, neznámí lidé… a těch krásných ženských! Po cirkusácích je každá jako divá…

Karel Kerhlec najednou mluví tak nějak mlsně, snad aby laskominy udělal; ale zedník Karas vidí bezděky jen malý modřínek nakrchůvku… copak by Márinka tomu řekla, že se dal k cirkusákům! Ke komediantům, kteří táhnou světem, bez kouska domova, bez kusá pevné střechy nad hlavou, človíčkové všelijací, nedej Pámbů, snad i pobertové; však se, pro Jezu Krista, po vesnici vždycky křičelo, lidičky, zavřete chalupy, jdou cikáni s medvědem, dělat komedii! A pan strážmistr hned tam byl, jako na koni, lejstra jim prohlížel jedním okem a druhým jim šilhal do kotlíku, nemají-li tam panského zajíce. A v hospodě u šenku se nejednou vyslovil, že by tu pakáž nejraději celou vysmejčil. Do takového cechu se on teď dal, on, počestný zedník, řádně usazený na chalupě, spravedlivý živitel rodiny, táta! jakživo se nic takového u nich neslyšelo.

Ale tenhle Kerholec, to je marné, ten na cikána nevypadá, vede si ve všem jako pán a Karas má k němu náramnou důvěru. Ten by přece mezi ledajakou sběří nepobýval, to snad je tady přece jen něco lepšího, než oni v Horní Sněžné znávali. A konečně, komedii nějakou lidem on hrát přece nebude, jeho práce bude jako každá jiná práce. A Milnerova parta, bůhví, jak ta se protlouká, Krčmářík, Cerha, Vašek Zelenkovo, Jirka Opoleckých, Padovec, počestní kluci i tátové”A teď třeba troubí po nádvořích a sbírají troníky a skrojky chleba a v noci spí po stodolách a chlévech. To on se aspoň světem poveze a Vašíček nebude muset šlapat pěšky. Vašíček, bože, Vašíček, co ten tomu všemu řekne? Musí mu na cestu koupit lepší čepici, než je ta stará. A může koupit pěknou, dostane sedm marek na výbavu, panečku, co se hoši s Milnerem natrmácejí, než na jednoho z nich vybude sedm marek!

“Těch sedm marek, to mně ještě teď vyplatí?”

“Ovšem, každý má nějaké ty dloužky a nákupy a tím se to srovná”Aby byl po cestě pokoj. Kdybys ale nevydržel do zimy, to ti těch sedm marek srazí, to je smlouva. Můžeš si pro ně zajít do pokladny, to jsou ty dveře vedle sekretářových. Ale pojď si nejdřív zkusit hábit. Možná, že budeš muset na něm něco přesít.”

Šli uličkou podle manéže. Kerholec pozdravil jezdce nějakou cizí řečí a jezdec kývl hlavou, nespouštěje očí s nohou koně, který nyní kráčel jakýmsi podivným, umělým krokem, jako by pomalu tančil. Na druhé straně manéže byla mezi kruhovými stupni brána, na ní jakási estráda. Kerholec zabočil dovnitř, do polotmy chodby, která běžela v oblouku pod galeriemi. Bylo v ní plno dveří, prý do garderob, jak vysvětlil Karasovi. Minuli jich několik, pakKerholec jedny otevřel. Ukázala se velká, temná síň, plná všelikého podivného haraburdí, nad nímž byly rozvěšeny spousty šatstva. Ze tmy vzadu se vyškobrtal kulhavý mužský s hubenou tváří plnou záhybů, j ako by mu byla příroda nadělila mnohem více kůže, než stačilo na úzký obličej. Zato nos odpovídal rozloze kůže: byl dlouhý, převislý a dvě očka těsně k němu přisedlá vyhlížela tak bezradně a smutně, že ses musel bezděky smát.

“Nový muž v partě, Harwey,” spustil na něho Kerholec, “vyhledej mu v té své hadrárně mundúr.”

“Pěkné bidlo, tohleto,” odpověděl Harwey. “Nejsi Irčan?”

Karas se bezradně podíval na Kerholce. Zřejmě nevěděl, co toje.

“Ne, Harwey, je to Čech,” odpověděl Kerholec za něho.

“To jsem rád, Karle, to jsem moc rád. Já nemohu Iry vystát. Kdyby přišel jediný Ir do spolku, otrávil by mi celý život. Tak Čech, Čech. Tím lip, to si to může, nebude-li se to hodit, přesít, když je Čech. Snad by mu páslo tohle to po Rudolfovi, ten byl jen o maličko menší”A u rukávů budou záložky.”

Harwey se odbelhal do tmy, kramařil tam, supěl a konečně se vrátil. Nesl v náručí nádhernou šarlatově rudou uniformu se spoustou zlatého premování na prsou, se zlatým třepením na ramenou a se zlatými portami na kalhotách. Karasovi až přecházely oči, j akživ nic tak vznešeného neviděl, leda jednou o biskupské visitaci v Budějovicích, když se tam sjeli Švarcenberkové, Bukvojové a Černínové se svými lokaji v plné parádě.