Эдуард Басс - Cirkus Humberto

“Tohle si mám obléci?”

“Toť se ví”A hned”Abychom to mohli posoudit, jaký dojem udělá na mezinárodní situaci.”

Karas shodil kabát a navlékl si ten šarlach se zlatem. Museli mu ukázat, j ak se to vpředu zapíná na olivky. Harwey mu to přitáhl vzadu dolů k pasu, pak ho vzal za klopy a škubl jimi dvakrát, pak přihladil po ramenech.

“Jako ulito. Sedí báječně. Jen ty rukávy jsou krátké”Ale ty si povolí. Kalhoty zkoušet nemusíme.”

“Báječné, člověče,” měřil si Karase Kerholec, odstoupiv na dva kroky, “vypadáš nejmíň jako turecký jenerál. Až tě uvidí starej, bude tě hned šíbovat na křídlo. Harwey, dej sem cedulku”Ať ti Anton potvrdí, že převzal dva kusy. A jedem dál.”

Karas se podškrábl dětským písmem na potvrzenku a šel, jak byl, plný zlata, starý svůj kabát a nové kalhoty přes ruku, za Kerholcem.

“Teď půjdeme do pokladny, pro těch sedm marek, to je přece to nejdůležitější,” vykládal Kerholec po cestě. “Teď dávej pozor, co ti řeknu. Ta bába pokladní je nějaká příbuzná našeho direktora Berwitze. Ona je od nás, Vídeňačka, kdežto ředitelka je odněkud z Belgie. Až se setkáš s direktorkou, pozdravíš ji jenom dobrý den, madam, nebo dobrý večer, madam, nic jinak, rozumíš? Ale na bábu v kase musíš od první chvíle jen rucelíbám, milostivá paní, ponížený služebník, milostivá paní”A ona ti řekne kryskot”Anton”A tyjí řekneš frkelckot, gnádige”A budeš to mít dobrý”Až budeš potřebovat zálohu. Ona má kasírka zároveň pro nás šít a spravovat”Ale ty musíš dělat, že si to všecko obstaráš sám, jen aby ti půjčilajehlu s nití a nůžky. Nato se s tím budeš hrabat, i kdybys to uměl”A ona vyskočí, vyrve ti to z ruky a ušije ti to sama. Takhle se na ni musí, rozumíš, je to moc hodná ženská”Ale má své vrtochy. Je vdova po nějakém majorovi, Frau voň Hammerschmidt”A má velké slovo u direktora. Kdežto na direktorku pozor, to je sekant ženská. Potkáš ji v odřeným mužským kabátě, v mužským klobouku, šesták bys jí nedal — a vona by ho chtěla. Berwitz je pašák, velký komandant”Ale má to všecko rád. Tady vůbec…”

Kerholec se zastavil a vzal Karase za rameno.

“Tuhle jsou dveře ke kasírce. Najdeš mě potom v manéži nebo ve stájích. Jenom to jsem ti chtěl ještě říci: tady vůbec všecko závisí na tom”Abys měl to řemeslo rád. Lidi, zvířata, materiál, práci, všecko. Práce je tu moc a musí se dělat, co přijde pod ruku; ale máš-li vůli k dílu, vjede to do tebe a do smrti nebudeš chtít dělat nic jiného. Protože my jsme tu taková parta, od direktora až do koňáka, všici na sebe odkázaní, rozumíš, jeden na druhého, všecko to musí hrát a klapat. Ale pak je to, chlapče, radost.”

O čtvrt hodiny později seděl Antonín Karas, zedník z Horní Sněžné, před paní majorkou voň Hammerschmidt, která mu drobnými, obratnými stehy přešívala rukáv u livreje. Zrovna jí dopověděl svou historii o tom, jak pohřbil Márinku a jak s Vašíčkem uvázl bez zaměstnání v Hamburku.

“To jste měl těžkou zkoušku”Anton, těžkou zkoušku, to vám věřím,'' pokyvovala tlustá paní Hammerschmidtová hlavou, na níž byly hnědé, trochu prošedivělé vlasy spleteny v mohutný vrkoč.”Ale teď už můžete být klidný, tady jste v dobrém podniku. Berwitzovi jsou hodní lidé, přísní na práci a na pořádek, toť se ví”Ale tomu vy přece vyhovíte, vždyť jste krajan, vždyť jste Čech. Božíčku, co jsem já znala Čechů, se všemi bylo dobré vyjití. Ten poslední burs mého nebožtíka pana majora voň Hammerschmidt byl z Vysokého Mýta, to je taky tam někde u vás, to byl člověk jak jiskra, nač se jednou podíval, všecko uměl. A s tím vaším hošíčkem si nelamte hlavu. Máme tu několik dětí ve spolku, taky Berwitzovi mají holčičku, Helenku, kolikže je tomu vašemu? Sedm let, nu, to je ten pravý věk, to už nedá žádnou paplačku a brzy se přizpůsobí. Ten tu bude nejšťastnější”Anton, pamatujte na má slova. Tak ty rukávy bychom měli, můžete si to vzít a dávejte na to pozor, to víte, je to naše jmění, které vám tu svěřujeme. Pan Berwitz má rád”Aby všecko krásně vypadalo, jen musí mít naši lidé pro to cit”Aby se nic zbytečně neničilo. Dost je, co potrhají zvířata. Toho chlapečka mi odpoledne přiveďte”Ať ho poznám, já vám dám na něho pozor. Tuhle máte tři lístečky, pro něho a pro tu vaši hodnou kvartýrskou i s dcerkou”Ať se odpoledne kouknou na představení. Zkuste si ten kabát, človíčku”Ať se na vás kouknu… no, padne, padne, inu bylo to šito ve Vídni, tam jsou krejčí, však jsou většinou Češi. Vídeň, bože, Vídeň, to je město”Anton, to je město…”

Když procházel Karas manéží, končil jezdec na černém koni své cvičení. Kůň byl zpěněn a zpocen a pohazoval hlavou, když se mu uzda konečně uvolnila. Jezdec seskočil a zahlédl rudou livrej Karasovu.

“Vy jste tu nový, co?” zavolal na něho cizí němčinou.

“Ano, pane,” přikývl Karas.

“A odkud, jaký krajan?”

“Čech, pane.”

“Ah, Čech… to tedy mi můžete odvést koně do stáje!”

Karas už pochopil, že těmto lidem být Čech znamená všecko dovést. A protože mu ještě zněly v uších poučky Kerholcovy, vkročil do manéže a šel ke koni, j ak by byl vrostl na statku. Ačkoli se v koních nevyznal, chápal, když spatřil ušlechtilou hlavu a ohnivé oko, že tak krásné zvíře ještě neviděl. Vzít je za uzdu bylo mu přirozená věc”Ale j ak po ní sáhl, vynořila se mu vzpomínka z dětství, j ak nesčetněkrát vídal v Budějovicích o výročních trzích předvádět koně: vždycky s hlavou vztyčenou. Vzal tedy pravicí uzdu pevně pod bradou a zvedl ji hezky vysoko. Kůň zastříhal ušima, lehko se vzepjal a pak se rozběhl drobným klusem, trochu zadkem odbočuje, jak ho Karas vedl do protější brány. Proběhli krátkou chodbou a vůně stáje je ovála.

“Haló, Santos! Sem se Santosem!” volal tam někdo na Karase”Ale vraník věděl sám, kam patři”A u svého boxu zabočil vlevo. Karas pustil uzdu.

“Výborně, Toníku,” ozval se z druhého konce hlas Kerholcův, “dobře jsi ho vedl. A teď pojď se mnou — půjdeme na cihly!”

“Na cihly?” opáčil překvapen Karas a prsty se mu bezděky napjaly právě na šíři té červené drsné hmoty, kterou byl od malička zvyklý vyhazovat, chytat, vážit v rukou, půlit a přiklepávat.

“Na cihly,” přitakal Kerholec”Ale nepodal krajanu kladívko nebo lžíci, nýbrž proutěné koště a ohromnou lopatu s plechem po obou stranách zvednutým vzhůru. A vedl ho stájí mezi šedesáti koni, kteří chroupali seno, funěli do žlabu a zvonili řetízky, do další síně, která byla o hodně vyšší. Bylo v ní nízké pódium a na něm houpavě přešlapoval slon. Karasještě nikdy neviděl slona a zůstal trochu polekán stát, když spatřil tu horu temného masa, na níž se plouhaly ohromné uši.

“To je Bingo,” povídal Kerholec, “chlouba našeho podniku. Dobrý den, Bingo, jak se máš, staroušku?”

Slon natáhl chobot ke Kerholcovi, ten jej vzal do ruky a několikrát něžně do něho dýchl.

“Jsi hodný, Bingo. Ale pusť nás trochu dozadu za sebe.”

Popleskal mu chobot, z něhož to spokojeně funělo”A Bingo popošel o dva kroky, které mu dovolovaly řetězy na nohou. Kerholec ukázal tam Karasovi.

“Taktohlejsouty vaše cihly,” ušklíbl se Karas zklamaně. “Čisté vepřovice!”

“Myslíš, že tije budem vypalovat?”

Kerholec předvedl Karasovi, j ak si má pod levou ruku založit lopatu a jak vést pravicí koště”Aby co nejrychleji naložil hromské cihly sloní velkovýroby. Když byli hotovi, zavedl Karase do oblékárny, kde mu vykázal kolík, na nějž Karas konečně zavěsil svou nádhernou livrej.