Эдуард Басс - Cirkus Humberto

A pak přišel tenhle rok 1862 a bylo to jako z učarování. Márinka po Novém roce lehla”A když Milner svolával partu, bylo jí tak zle, zeji Toníknemohl opustit. Za týden po tom, co chlapci odešli, Márinka, dej jí Pán Bůh lehké odpočinutí, umřela. Pěkný pohřeb jí karas vypravil, třebaže ve vsi mužských nebylo, jen ženské a dědci. Pod mezemi ve stránkách j eště ležel sníh, půda byla, když kopali hrob, jako z j ednoho kusu”Ale Karas nedal, přinesl s Vašíčkem z lesa zelený lerpán, takový malý modřínek”A zasadil jej nebožce za hlavu”Aby ji oči nebolely od nebeského jasu. A pak ještě to spořádal s hospodářstvím, něco k Márinčině matce, něco k své sestře, chalupu po prvé zamkl na petlici a zámek a pak si přehodil přes záda batoh s náčiním, trumpetou a nějakou tou buchtou, vzal Vašíčka za ruku a vykročil dolů na Budějovice. Moc peněz mu po těch trampotách nezbylo, sotva na cestu”Ale když se konečně doplavil do Hamburku a přitáhl za krajany k Námořníkově nevěstě, ohlásit s do party, zůstal, jako když do něho hrom udeří: Milner nikde a parta pryč.

Stalo se, co se po dlouhé konjunktuře přichází: stavby toho roku uvázly. Velké veřejné budovy byly už dávno pod střechou, činžovních domů vznikl nadbytek”Ani se to do dvou let nedalo obsadit, někde něco vázlo v zámoří, peníze podražily a nebylo jich, na pár dodělávek a správek stačili domácí dělníci. Milner jako ostatní partafíři učinil, co bylo jediné možné: druhý třetí den sebral partu a táhl jinam, protlouci se do šťastnějšího kraje a snad i domů. Ale co měl dělat Antonín Karas, který tu stál s chlapcem a bez peněz, protože pevně věřil, že rovnou půjde na lešení! Sám se odtud pustit do Čech nemohl, to by šlo leda žebrem. Dovedl tedy Vašíčka na nocleh, kde vždycky spávali, u vdovy Langermannové, která taky naříkala, že má obě světnice prázdné. Vzala si Vaška na starost a karas se pokusil zdolat osud. Vydal se na okraj města hledat staveniště, pustil se i do přístavu, do doků, do skladišť, zastavoval lidi, ptal se po nějakém díle, po jakémkoli, od cihly, od kamene, ode dřeva”Ale nikde nic, píchnout do čeho nebylo; a kde se ještě nějak rachotilo, byli lidé jako sršáni”Aby tam nepřišel cizí a zůstalo to zdejším.

A tak se octl zas u té Námořníkovy nevěsty. Vlastně se mu ani nechtělo pít, jen se nějak zastavit a vzpamatovat”Aby nepřišel chlapci na oči tak skleslý a nevystrašil ho. Vždyť už sám neměl v hlavě jinou myšlenku než, Jídá já nejčko najdu nějaký dílo pro ty my dvě ruky?”

“Zum Wohlsein!” povídá otylý Hein Moesecke a přistrkuje mu krátkými prsty pohárek bílého piva. Karas sotva poděkuj e a Hein Moesecke, který se vyzná ve svých lidech, sípá ochraptělým hlasem: “Tak co”Anton, nenašels nic?”

“ Ani nezavadil,” povídá Karas a napije se. Něco z té skleslosti spláchl, protože když postavil sklenici, vyšlo mu z úst samo od sebe:,^ajchimlkrucifagotelement”

“Dejž to Pánbů,” povídá na to Hein Moesecke“ jen neztrácet hlavu”Anton, ne? Hampuch je jako moře, ne? Každému dá živobytí, ne? Jen vydržet, ne? Mluvil jsi už tamhle s Karlíčkem? S tím musíš promluvit, vždyťjsi Čech, ne?”

A Hein Moesecke už volá do kouta, kde v šeru sedí nějaký mužský:

“Karlšen, máš tu krajana, měl bys pro něho něco udělat, ne? Je to Čech, ne?”

Karas pokročí k tomu stolu, člověk je tam jakýsi pomenší, černý, kučeravý, čelo samá vráska”Ale ne od stáří, to j en tak, j ak má kůži pohyblivou a jak zvedl oboč, když se na Karase podíval. Pod těmi obloučky zářily bystré černé oči.

“Ty jsi Čech?” povídá a podává mu ruku.

“Ano.OdBuďouc.”

“Rocbně,viď?”

“Tak”

“A teď jsi v hajzlu, viď?”

“To sem.”

“A makat bys chtěl? Každou práci”Ať je jaká chce?… Bodejť by ne, dyť jsi Čech.”

Karas zatím přisedl a ten druhý mluví dál, nečekaje na jeho souhlas.

“Koukej, jájsemnějakej Kerholec, Karlík Kerholec z Libuně, to stačí, kdybys mi chtěl psát někam do Evropy. Titul zatím žádnej, eště jsem se na ničem vhodném neustanovil.”

“Já sem zedník Karas Antonín z Horní Sněžné…”

“Zkrátka Tonda Karasů, rochně — to už vím všecko. Umřela ti máma, viď”A kluka jsi vzal s sebou. To bude pěkná starost”Ale co dělat.”

“Jak ty to víš, že…”

“Na tom nezáleží, viď. Přece sem k Heinovi Moeseckemu chodila Milnerova parta. Táhli odtud na Štětin, když zmerčili, že tu chcíp pes. Ale to pořád vykládali, že ještě má přicválat Tonda Karasojc s chlapcem. Klukje zdráv, doufám? Snese rajz?”

“O to nejni žádná starost.”

“Takkoukej, Tondo, dopij to požehnání a půjdem mrknout, jestli bys nemohl dostat nějakou tu makandu. něco bych měl pod placem”A když si plácneš, zaplatíš pivo.”

A Karlík Kerholec z Libuně hvízdá generálmarš, nahodí si na kučery šejdrem klobou, vytáhne z kapsy u kalhot peníze, jen tak do hrsti, nějako Karas úzkostně uložené v tobolce, hodí pár feniků na pult a volá německy:

“No, Moesecke, starý pančovníku, co si počneš”Až se ti Námořníkova nevěsta provdá?”

“Hehe, Karlšen, to hned tak nebude, ne? Trochu stará, ne? A pěkná běna, když k ní chodí takoví ctitelé jako Karlšen, ne? Přijďte to chlapci, zapít, ne? Servus Anton, žádné štěstí ti nepřeju”Abych to nezakřikl, ne?”

Karas si venku připadal jako kolohnát vedle malého Kerholce, nicméně musel pěkně vykročit”Aby mu stačil.

“Není to daleko, jen tak za ruh na Reeper,” povídá mu Kerhlec.

“A jaképak to bude dílo?” zeptal se ustaraný Karas, “nějaká stavba?”

“Stavba a bouračka, stavby, bouračka, kamaráde”A vdycky nasup a moc jiného k tomu. A všecko nahonemhonem. To jako je to hlavní: abys sebou uměl švihnout. Byls přece akorďák?”

“Člověče, to je má radost. To ti to kladu, že kluci nestačí přisluhovat.”

“To by tedy bylo olrajt. A se dřívím taky umíš, co, přitesat, přiříznout, přibít?”

“Všakjsem z lesů.”

“To jsem si právě řek. A natřít něco, omalovat?”

“No, to patří, když se to tak veme, k věci.”

“A Milner pořád chtěl na tebe počkat, že prý náramně troubíš?”

“Teda flígornu, to zas jo.”

“Se ví, dýk jsi Čech. Tak ti řeknu”Anton, že to bude dobrý, esli ty sám to neuděláš špatný. Karlíček Kerholců má nos. Tuhle vlevo za ten kolotoč a už jsme tu.”

Vskutku došli asi do třetiny Reeperbahn, kde tenkrát bylo volné prostranství, obsazené boudami, houpačkami, kolotoči a střelnicemi. Mezi tím vším stála větší dřevěná budova, vpředu zaoblená, s nějakým obrovským nápisem. Karas přímo před ní přečetl j en písmena SHUMBER. Marně přemýšlel, co by to mohlo být, když už Kerholec otevřel menší dvířka a křikl na někoho uvnitř:

“Je tu pan Steenhouwer, zrzounku?”

“V kanceláři za pokladnou, protivo!” odpověděl ženský hlas.

“Děkuji za uctění, zrzounku.”

Kerholec přivřel s úsměvem dveře, šel k dalším a obrátil se ke Karasovi:

“Teď si, chlapče, drž palec a překroč tenhle práh pravou nohou. A nic by ti neuškodilo, kdybs udělal tři křížky.”

Karas byl rozčilen. Nenadálé setkání s tímhle protřelým chlapíkem, o němž nic nevěděl”A jemuž přece na první pohled věřil, náhlý obrat v beznadějné situaci, jakási tajemnost neznámého zaměstnání, naděje, že snad bude v příštích minutách i s chlapcem zachráněn, to vše ho po předchozí skleslosti silně rozechvělo. Bezděky uposlechl Kerholcovy výzvy a rychle se pokřižoval na čele, na ústech, na prsou. Nad sebou spatřil přitom písmena RKU.