Эдуард Басс - Cirkus Humberto

Steenhouwer chtěl říci hledat si živobytí jinde”Ale podíval se přitom na Berwitze a spatřil, j ak mu po tvářích kanou dvě velké slzy. Tu se strýček Frans zakoktal a nedomluvil. Taky ženským se krabatěly brady a paní Hammerschidtová začala nervosně popotahovat.

, Já vám, moji milí,” vybuchla hned”Aby se úplně nerozplakala“ j á vám na potíž nebudu. Vy víte, j ak vás mám všecky nesmírně ráda a jakrádajsem s vámi cestovala. Ale až se budete usnášet, nemusíte se na mne ohlížet. Mám tu svou pensičku po nebožtíka majorovi a mohu se vrátit domů, do Vídně. O mne je postaráno, jen aby vám se to něj ak vyvedlo. Jen aby vám…”

A teď se paní Hammerschidtová rozplakala doopravdy.

“Taky nechci být na překážku,” převzal řeč Steenhouwer, “budu se sice těžko loučit se svou kanceláří”Ale bude-li to muset být, doufám, že se v Holandsku ještě uživím.”

“Já pro svou osobu,” zahovořila klidně a pevně Anežka Berwitzová, “bych dala přednost cirkusu. Prožila jsem s ním dobré i zlé a teď vím, že věru víc zlého než dobrého. Přesto bych byla ochotna začít zase znovu”A třebas chudě. Byl to krásný život; rozváželi jsme po světě radost a potěšení a pracovali jsme poctivě s hodnými a počestnými lidmi, uprostřed zvířátek, která bylo nutno milovat. Nevím, kde jinde bych se s takovým štěstím setkala. Ale my s tatínkem jsme již staří lidé, my již nemáme právo určovat cesty budoucnosti. To si musíte rozhodnout vy dva sami.”

“Maminka má pravdu,” zvolala Helenka rozechvěně, “není nic krásnějšího nad cirkus! Koně! Sloni! Lvi! Tygři! Manéž! A publikum! Nechci se s tím loučit, nedovedu to opustit. A kdybychom měli mít jen jednoho koníčka s opicí a stan samou díru, uživíme se a bude to hezčí než cokoli jiného.”

“Ano, Helenko,” promluvil konečně Vašek, “v téhle věci jsme úplně zajedno. Miluji cirkus zrovna takjako ty. Aleje tu Petříček…”

Helena zvážněla a sklopila hlavu.

“Petříček…” řekla pak tiše a resignovaně, “ano Petříček. Petříčka se nemohu vzdát. To je to jediné co je ve mně silnější než cirkus.”

“Myslím,” začal znovu Vašek, “že jsme na tom podobně jako naši rodiče. Taky my už nemůžeme určovat životjen podle svých zálib. Taky my se už musíme řídit zájmem toho dalšího. Kdyby Petříček byl po nás, bylo byl to lehké. Ale on volá po něčem jiném. Nejde to spolčit, víš to dobře. Buď se rozloučíme s ním, nebo s cirkusem.”

“S ním ne. S Petříčkem se nemohu rozloučit. Je tak křehký. Je tak útlý. Umírala bych úzkostí, co se s ním děje.”

“A on by umíral touhou po tobě.”

“Jakto tedy rozřešit?” vložila se do toho Anežka.

“Je tu, podle mého,” odpověděl jí Vašek“ jediná cesta. Psal mi před časem Bureš, že v Praze lze najmout velké varietní divadlo. Požádal jsem ho”Aby se mi zatím přeptal na podmínky. Podle mého soudu nejsou špatné. Kdybyste souhlasili, zajel bych tam a projednal bych si to. Pak bychom mohli likvidovat Cirkus Humberto úplně a j á bych v Praze převzal varieté. Mohl bych tam dát strýčka Franse do účtárny a Petříček by měl zabezpečeno studium. Jen jedno bych chtěl po tatínkovi Berwitzovi: abych směl ten podnik nazvat Théátre Varieté Humberto. To je příliš slavné jméno, než abychom je nechali jen tak vymizet ze světa.”

Ohlédli se všichni k Berwitzovi. Zvedl ruku a dotkl se Maliny. A Malina, dívaje se na něho, pronesl:

“Je jen otázka, bude-li mít Vašku dost peněz do takového podniku.”

Tu sebou po prvé pohnul Karas otec. Musel přemoci jistou trému, než promluvil. Dvakrát třikrát si odkašlal a konečně řekl:

“Vašku má peníze na první rok. Kauci za něho složí mlynář Smetana, jako Honza Bureš. To by tedy šlo.”

Všichni se znovu obrátili k Berwitzovi. Patriarchální zřízení cirkusu nedovolovalo”Aby se rozhodnutí učinilo bez souhlasu náčelníka.

Berwitz lehounce zatleskal levicí na stůl. A Malina pravil:

“Ať se tam Vašku jede podívat. Bude-li se mu to líbit, přeměníme cirkus ve varieté. Ale jméno Humberto musí žít.”

Bylo to rozhodnutí podmíněné”Ale za deset dní věděli, zeje konečné. Vašek uspořádal program”Aby mohl jít tři dny bez jeho účasti”A odjel s Kerholcem do Prahy. Třetího dne se vrátil a přivezl podepsanou smlouvu, kterou naj al od pana Achilla Breburdy v Karlině budovu divadla Varieté s celým zařízením od l. října roku 1890 na patnáct let. Na patnáct let — na dobu, kdy bohdá bude mít Petříček vystudováno.

Pěti Berwitz, když mu Vašek smlouvu přečetl, vytáhl levici a strašlivou silou mu stiskl ruku. Pak zkroutil tvář a namáhavě ze sebe vyrazil:

“Cirkus Humberto… od kulaté práce… do kamenného domu!… Dej ti Pán Bůh štěstí!”

Míjí právě sto let od onoho roku 1790, kdy zestárlá herečka slečna Montansierová, pravým jménem Margurite Brunet, změnila nevděčnou úlohu milovnice za ošemetnější roli podnikatelky a zřídila v pařížském Palais Royal divadlo, které nazvala Théátre děs Variétés. Stala se tak kmotrou divadelnímu stvoření, jež nebylo ještě donošeno, zjevilo se v hýřivé Paříži bez pevného tvaru a výrazu a nejasně si hledalo cestu k životu. Nejprve pěstovalo hrubě pikantní operety a frašky, po jejichž trikotové lascivnosti přišel pravý opak, nevinné jeux forains, jarmareční hry, kde akrobati a cvičená zvířata měli vzrušit unavené nervy obecenstva. Palais Royal se stal kolébkou něj en Velké revoluce”Ale i tohoto drobného umění, které pak tři čtvrti století zápasí o právo žít i mimo kruhovou manéž cirkusu. Císařství se staví až do tragedie sedanské naplno na stranu manéže. Ceasar a cirk se zdají Napoleonu III. nerozlučnými pojmy. A teprve když zpívající pódium koncertní kavárny, když bláznivé improvisace umělců v montmartreské krčmě U Černého kocoura navyknou publikum na pestřejší a fantastičtější pořad, nachází i divadlo rozmanitostí svou pevnější půdu, vyrůstá z ní v odlišný typ a pak náhle přeskakuje hranice rodné země”Aby všude ve velkých městech zapouštělo své šlahouny a odnože.

Cirkus v té době odumírá a živoří. Aspoň cirkus toho typu, jejž vytvářel a pěstoval Petr Berwitz v tradici dědy Humberta. Ale to je jen dočasná nemohoucnost, zestárnutí jedné formy. Neboť v téže době již se řítí po tratích mezi Atlantikem a Pacifikem celé série zvláštních vlaků, které od státu do státu převážejí Největší národní podívanou, cirkus, zvěřinec a ethnografické museum divokého buisinessmana Philase T. Barnuma. Všechno tu musí být nezvyklé a nebývalé; a není-li v dějinách kejklířství nic nového pod sluncem, lze aspoň staré učinit novým velkostí rozměrů a násobilkou počtů.

Místo stanu zavěšeného na stěžni plachetní palác o třech nebo o pěti stožárech; místo kulaté manéžové loužičky pět svítivých manéžových jezer, jedno za druhým; místo jednoho orchestru tři kapely uvnitř a dvě zevně, místo šedesáti koní šest set, místo šesti slonů třicet, místo jednoho fakira celý ohromný stan s výstavou lidských rarit a zrůd a místo pěti set plakátů pět tisíc a deset tisíc a všechny halasně řvoucí, že toto je jedinečná galerie všech divů, které Pán Bůh ráčil mezi lidstvem stvořit. Takový Kranz byl snad s to vydržet náraz tohoto gigantického šálení smyslů a předělá staré počestné komedianství podle příkazů kapitalistického rozmachu. Nebyli toho však schopni jemněji ustrojení lidé jako Václav Karas; a byl to snad čirý pud sebezáchovy, který jej krom všeho uvažování vedl k tomu”Aby se tiše vyhnul smršti humbuku a zachránil se na nově se vynořivší půdě.