Эдуард Басс - Cirkus Humberto

“Prosím… pěkně…” bezzubá ústa Malinová se otevírala se zřejmým chvěním, “prosím pěkně… kde… je… pán?”

Bylo v tom cosi děsivě tajemného, opravdu, jako by duch s námahou promluvil lidskými slovy. Vaška obešla hrůza. Ale přemohl se, práskl bičem a křikl:

“Dolů”Alou!”

Tygři se zvedli a s huhláním a prskáním, s tesáky vyceněnými se spouštěli s podstavců na zem.

“Open the dooř!” křikl Vašekna oba zřízence v pozadí,”konec zkoušky!”

Žíhaná těla dravců se plouhavými skoky hnala k východu, kde zarachotily zástrčky. Vašek čekal nehybně”Až poslední tygr vběhl do mřížové chodby. Pak se teprve otočil k Malinovi.

Vendelín Malina zmizel.

Vendelín Malina stál v tu chvíli v účtárně, tři kroky za zády Franse Steenhouwera, který o něm nevěděl. Steenhouwer končil svoje stěhování z maringotky do zimní kanceláře. Měl před sebou kupy tlustých obchodních knih a fasciklů, které ukládal do stojanů a skříní. Bouchal a rámusil s nimi, že neslyšel Malinu vstupovat. Nabral si právě vysoký stoh knih do obou rukou, obrátil se s nimi a vyděsil se jeho zjevu tak, že je s novým hřmotem spustil na zem. Bílý stařec před ním se však ani nepohnul. Měl oči stále tak úzkostně vytřeštěny a jeho ústa jenom zasténala:

“Kde… je… pán…?”

Starému sekretáři a účetnímu se až udělalo mdlo — cosi zoufale bezradného čišelo z té vybledlé tváře s pokleslou bradou, cosi bezradného a bezmocného jako úpění náměsíčníka. A jak podivně se ptal! Cožpak tu někdo někdy řekl pán? Direktor, patron, principál, náš starý a dědek, to bylo běžné pojmenování ředitele; ale pán? Bylo to tak nezvyklé, že se Steenhouwer chtěl napřed ujistit.

“Koho tím myslíš, Vendelíne? Ředitele Berwitze?”

Ale Malina, jako by otázky neslyšel, rozhlédl se vpravo a vlevo podivným pohledem, o němž jsi nevěděl, zda něco vidí nebo nevidí.

Pak mu hlava poklesla, záda se nahrbila a Vendelín Malina se beze slova obrátil ke dveřím a tiše jako zjevení vyšel.

Steenhouwer stál chvíli jako vyjeven; co to mělo znamenat? Pak oběhl upadlé knihy, vyrazil do chodby a ven před budovu”Ale bílou naježenou hlavu Malino vu spatřil až na konci cirkusu, právě jak se zahýbá k prostranství s maringotkami.

“Jako pes,” říkal si v duchu Steenhouwer, vraceje se k strazze, hlavní knize, saldokontům a ostatním zeleným památníkům hospodaření Cirkusu Humberto, “dočista jako pes, který hledá ztraceného pána. Čert ví, co to do dědka vjelo, že tak rapluje. Už by bylo na čase odepsat ho z lidského inventáře, pro podnikje už úplně amortísován.”

Anežka Berwitová taky stěhovala. A právě když balila lví kůži z Hasana, objevil se přední Malina.

“Paní — kde je pán?” zeptal se zase tak nezvykle a jeho oči jako by ji neviděly.

“Šel na radnici, Vendelíne,” odpověděla Anežka a pozorovala starce. V jeho chování bylo něco zvláštního, co v ní burcovalo nepokoj.

“Na radnici… tak, tak… na radnici…” opakoval mechanicky Malina a pak se beze slova obrátil a odešel.

“Vendelíne!” vykřikla Anežka za ním”Ale on, jako byji neslyšel, kráčel stařeckým, kodrcavým krokem k cirkusu a kolem něho ven.

Po nějaké době přišel k vozu Vašek.

“Říkali mi lidé, že prý tu byl Malina?”

“Ano. A tak divně vypadal. Prý kde je pán?”

“A co jste mu řekla?”

“Že je na radnici. Myslím, že tam šel za ním.”

“U mne taky byl, zrovna při ranní práci tygrů. Div mi nevlezl do klece. Rozčilil zvířata tak, že jsem musel cvičení přerušit.”

“Vypadá, jako by se pomátl na duchu.”

“Aby to nebylo nic horšího. Je to podivný dědek.”

, Jen kdyby už tu raději byl Benvitz zpátky,” ulevila si Anežka. Oběma tanulo na mysli, j aký byl Malina sýček, j ak zlověstná byla vždy jeho občasná zmámenost”Ale neodvážili se to vyslovit. Vzpomínali, jak asi Petr Berwitz na radnici pořídil, s jakou přijde, jaký osud jim z toho vyplyne. Netrpělivě vyhlíželi kuličce od Reeperbahn”Ale Berwitz nepřicházel. Místo něho se objevila Helena. Byla nakupovat, někde se zdržela a nyní spěchala s taškou domů. Ale už mezi dveřmi je překvapila.

“Co se stalo Malinovi?” zvolala na ně místo pozdravu.

“Malinovi?” Anežka i Vašek se na sebe podívali užasle.

“Proč Malinovi?” zeptala se Anežka. “Co o něm víš?”

“Potkala jsem ho v městě. Šel bez čepice, s očima vytřeštěnýma, lidé se za ním ohlíželi jako za divousem. Přeběhla jsem ulicí k němu a zavolala jsem ho. Podíval se na mne, jako by mne nepoznával.,Kam jdete, Malino?' zeptala jsem se ho. Díval se dopředu, byl neklidný a neodpovídal. Zeptala jsem se ho po druhé a on řekl:,Do nemocnice.' A pak mne odstrčil a šel dál.”

“Do nemocnice?” zvolali Vašek s Anežkou. “Řekl do nemocnice?”

“Ano.”

, “Ale my mysleli, že šel na radnici?”

“Kdepak, tak je přece na druhé straně.”

“Co to znamená, Vašku?' zvolala Anežka s neskrývanýmúlekem

Vašek seděl u stolu a bubnoval nepokojně prsty.

Někdo zaklepal na dveře.

“Volno!” zvolala Anežka.

Alice Kerholcová pootevřela dveře.

“Je tu nějaký pán a přeje si mluvit s madam. Může vstoupit?”

“Že ho prosím.”

Vešel zavalitý člověk menší postavy, hladkého bezvousého obličeje.

“Vyjste paní Berwitzová?”

“Ano. A to je moje dcera a můj zeť. Čeho si přejete?”

“Jsem magistrátní podúředník Můller. Otto Můller. Paní Berwitzová, vyj sté ředitelka Cirkusu Humberto, že ano. A vaše rodina pracuje s vámi, že ano. To je dobře. To je dobře. Vy jste přece zvyklí na leccos. Cirkus není žádná lehká věc, to je pořád nebezpečí života. Musíte nato stále myslet. Nu a někdy se stane nehoda i mimo cirkus…”

“Berwitz je…” vykřikla Anežka.

“Ne, paní Berwitzová. Ne to, co si myslíte. Ale přece jen nehoda. Poslali mne”Abych vám to oznámil. Nemilé poslání, věřte mi to, velmi nemilé. Ale co má člověk dělat…”

“Proboha, pane Můllere, řekněte už, co se stalo…”

“Pan ředitel Berwitz byl na radnici, že ano. A tam se nějak rozčilil. A on už je starší pán, že ano. A udělalo se mu špatně… to jest, ranila ho mrtvice…”

“Mrtvice!” zaúpěla Anežka.

“Ano, mrtvice. Ale nelekejte se. Lékař byl hned při ruce, že ano. Dostalo se mu ošetření. Pravá strana, paní Berwitzová, pravá strana je zatím ochrnutá. Doufejme, že se to zlepší.”

Obě ženy propukly v pláč a bezděky se objaly.

“A co je s ním teď?” zeptal se Vašek. “To tak zůstal na radnici?”

“Ale kde, pane”Ale kde. Převezli jsme ho hned do městské nemocnice. Velmi šetrně, že ano. Já sám jsem tam s nímjel. A to vám bylo zvláštní, když jsme ho skládali, vyskytl se tam nějaký člověk, starý člověk, že ano”A beze slova nám začal pomáhat. Musel to být někdo zdejší, protože ho pan ředitel Berwitz poznal, když se probral z mrákot. A z postele mu podal levou ruku a kývl mu”Aby si sedl. Tak on tam zůstal u něho, u postele, že ano”A j á běžel sem se zprávou.”

Vašek vyběhl ven. Na rohu stála ještě Alice a dívala se na skotačení svých hochů.

“Paní Kerholcová!” zvolal na ni Vašek,3ěžte na Reeperbahn a zastavte některou drožku. Musíme rychle někam jet.”

Když se vrátil, pan Můller se již poroučel. Anežka se rychle dooblékla, Helena znovu nasadila klobouk. V pěti minutách odjeli.