Эдуард Басс - Cirkus Humberto

“A před třemi dny,” hlásí správce pořád stejně suše, “přišli dva páni od magistrátu, že prý jsou stavební komise a že jdou prohlédnout budovu z bezpečnostních ohledů.”

“Vyjste je vpustil?” přerušil ho Berwitz, jako když zatřeskne.

“Namítljsemjim, že pán není přítomen a že je nemohu bez pána vpustit. A oni na to, že j sou zde úředně a že prohlídce nesmím překážet, zeji provedou a protokol se sepíše”Až pán přijede.”

“To je neslýchané!”

“Co jsem měl dělat? Ukázali mi rozkaz od magistrátu.”

“Vy jste je pustil dovnitř?”

“Ano”Ale šel jsem ovšem s nimi.”

“A co shledali?”

“Vrtěli hlavou, že prýje budova velmi sešlá, zpuchřelá, gradiny že něj sou dost bezpečné, stropem že zatéká a že je tu málo nouzových východů.”

“Heleďme! Najednou! Desítky let to bylo v pořádku a najednou tu není dost nouzových východů!”

“Taky jsem jim to namítl”Ale oni vedli svou, že jsou nové stavební a bezpečnostní předpisy.”

“A co řekli nakonec?”

“Nakonec řekli, že se zatím nedá nic dělat, dokud majitel není přítomen”A že přijdou ještě jednou”Až se pan ředitel vrátí. Prý sepsat o všem protokol.”

“Děkuji,” kývl Berwitzk a propustil správce. Stál chvíli zamračen, se zakousnutými rty, pak se obrátil a prošel stájemi na zadní prostranství. Některé vozy už stály na svých místech, jiné zajížděly. Jednička měla schůdky spuštěny”Anežka byla patrně uvnitř. Berwitz vystoupil nahoru a vešel.

“Zítra ráno půjdu na magistrát,” spustil rovnou, sotva za sebou zavřel dveře.

“Stalo se něco?” obrátila se Anežka od zrcadla, kde si přičesávala vlasy.

“Někomu tam nedá spát naše bouda. Byla tu stavební komise a má nějaké námitky proti provozu.”

“To asi ta nová konkurence, co? To varieté, o kterém Gaudeamus vyprávěl Vašku?”

“Snad… vidíš, to mne nenapadlo. Ano. Patrně to bude odtamtud. Ale už mám těch věčných potíží po krk Prodám konstrukci.”

“Teď na podzim? To by byl přece, Petře nesmysl?”

“Já vím, j á se jí také nechci hned teď zbavit. Mohu si přece vymínit, že jí budu užívat do j ara. Ale chci už to mít s krku, chci už j ednou mít všecky své věci v pořádku, chci už zase j ednou vidět peníze, velké peníze, moc velké peníze. To j sou miliony, má drahá, j akou cenu má dnes tenhle pozemek jako staveniště! A já se mám dát prohánět nějakou pitomou stavební komisí? Přijdou si sem nějací hadráři za mé nepřítomnosti a šťourají se v prknech, není-li některé nahnilé. Ještě štěstí, že jsem se k tomu nenatrefil, to by byla heká kupa urážek úřední osoby a k tomu nějaké těžší zranění na těle. Nahnilá prkna! Zpuchřelé sloupky! Já bych jim je omlátil o hlavu”Aby poznali, jakje ještě to dřevo zdravé.”

“Neměl by ses tak rozčilovat, Petře…”

“Já se nerozčiluji”Ale svět mne rozčiluje! Deset let tu zápasím o existenci tolika rodin, celé jmění na to dosadím, odnikud nepřijde slůvka uznání nebo pomoci”Ale skočit mi na týl a chtít mne připravit o živobytí, to ano, to jsou úřady hned pohotově. Ach, magistrát! Co jsem se jim nadělal dobročinných představení, na chudé, na sirotky, na nemocnici, na vánoční nadílku. A najednou se jimnelíbí moje prkna! Najednou mají kdy prohlížet sedadla v Cirkusu Humberto, jestli se nesesypou pod jejich hemeroidy! A já tu nebyl, nikdo tu nebyl, kdo by vzal ambrieru a prohnal ty škrabalské šakaly po manéži!”

Petr Berwitz stál u stolu a bil do něho sevřenou kostnatou pěstí. Vřelo to v něm dlouho utajovanými hněvy, tváře mu zbrunátněly, žíly na krku naběhly.

“Proboha tě prosím, Petře,” promluvila naléhavě Anežka, zneklidněna návalem vzteku, jakýještě u Benvitze neviděla, “nerozčiluj se tolik, nekaz si první den. Bouda je sešlá”Ale to jim zítra vymluvíš. Na jednu zimu to ještě dávno stačí. Kolik myslí, že ti vynese prodej pozemku?”

“Co já mohu vědět,” utrhl se na ni Petr, “pět milionů, osm milionů, deset milionů… ale nejdřív se musí vyřítit ta drzost, že sem za mými zády vleze nějaká komise.”

“Deset milionů je snad mnoho,” namítla Anežka”Aby ho svedla na jinou myšlenku.

“Cože, mnoho? Ty chceš se mnou smlouvat? Moje vlastní žena? No, to jsem se dočkal pěkného překvapení. Akolikmyslíš, že to má cenu? Milion, co? Chachacha! Paní Berwitzová chce připravit pana Berwitze o devět miliónů! To je podívaná! To je číslo pro jarmark!”

“Mais vous e_tes un fou, mon cher, — neviděl jsi taky rajtovat po manéži noty jako Selnicki?”

“Ne — ale neviděl jsem tam také rajtovat magistrátní komisi, rozumíš”A to mne žere a to mne bude žrát, protože už mám toho všeho štvaní dost…”

“Můj milý,” zvedla se teď Anežka pomalu a vážně, “jestli nepřestanete s tím pošetilým láteřením, odejdu odtud. Já takové řvaní doma nesnesu.”

“Tak,” supěl Berwitz, “tak už ani řvát doma nesmím, když se mi chce řvát, když potřebuji řvát, když musím řvát”Abych se nezadusil. Inu arci, já jsem jen manžel. Kdybych byl páchnoucí lev nebo tygr a zařval, to by pan Anežka Bewitzová ovšem ihned ke mně přiběhla a šmajchlovalamě”Ale žejsemjen manžel, to jejejíjemnocit najednou uražen…”

Než ještě domluvil”Anežka prošla vozem a přibouchla za sebou dveře. Berwitz byl jejich tř esknutím přerušen. Díval se vteřinu na ně, pak zasykl a začal si zuřivě rozdělávat bílý plastron. Rval kravatu tak, zeji natrhl. Držel ji před sebou oběma rukama a díval se na tu trhlinu. Pak zasykl po druhé. A najednou šmejkl nákrčníkem na zem a popadl šedivý cylindr se stolu a šmejkl jím ke kravatě a setřepal s rukou manžety hodil je na klobouk a serval si s krku límec a praštil s ním na podlahu a skočil a dupal po všem, po cylindru, po kravatě, po manžetách a po límci.

Večer o zahajovacím představení předváděl ředitel Berwitz své skupiny koní s tváří černou jako mrak, v noci ve spaní sebou házel, ráno vstal, s nikým nepromluvil, oblékl se velmi pečlivě”A prohlásiv stručně, že jde na radnici, odešel. Anežka jen zvedla hlavu a koukala se, kterou nohou vykročí. Učinil to pravou a Anežka spokojeně pokračovala v zašívání starého kostýmu.

Asi o půl jedenácté dal si Vašek opakovači cvičení s tygry. Dostal je všecky v pořádku na pyramidu i na taburety a chtěl zrovna přejít ke skokům, když náhle zpozoroval, že se nejmladší sumatranská tygřice Ramona zachvěla a zježila. Skoro současně se zježil obrovský Bengali a jeho oči se zeleně zaleskly, něco se muselo stát, co zvířata rozčililo, neboť i ostatní najednou byli neklidní. Vašek na ně promluvil”Ale pomalu ustupoval šikmo pozpátku”Aby Ramoně nebo Bengalimu prodloužil hrozící skok. Alepak poznal, že se nedívají na něho, zeje děsí cosi, co je vedle klece. Na zlomek vteřiny se tam ohlédl a ustrnul. Jako duch stál u mříže Vendelín Malina, bílý ve tvářích, oči podivně vytřeštěny.

“Ramona! Bengali! Sednout! “houkl Vašek ostře na obě šelmy”Abyje zarazil. “Ramona, sednout! Bengali, sednout!”

Zvířata se posadila s nervosní nechutí.

“Proboha, Malino,” pronesl pak Vašek polohlasně, nespouštěje s tygrů oči, “co to děláte, člověče, vždyť můžete způsobit neštěstí…”

Stařec stál nehybně, s bílou tváří vtlačenou mezi mříže.

“Co je, Malino?” vyrazil ze sebe Vašek naléhavě.