Эдуард Басс - Cirkus Humberto

V těch letech, kdy návštěvy tak katastrofálně opadly, zůstali humbertovskému stanu věrni jen opravdoví znalci a milovníci cirkusu; a ti s obdivem a překvapením shledávali, že jeho výkony v krisi jdou vysoko nad bývalou úroveň. Mnozí z těchto ctitelů manéže měli své přátele mezi jejímu umělci; navštívili-lije a gratulovali-li jim ke krásnému pořadu, odpovídali umělci s uspokojením:

“Ano, to dělá Vašku.”

Lidé z Cirkusu Humberto uznávali rádi jeho zásluhy. Vyšel z nich a nevzdálil se jim do uzavřenosti direktorského vozu číslo l. Pohyboval se stále mezi nimi, zapjat do jejich života a snášeje s nimi jejich radosti i strasti. A právě tehdy, když bylo podniku zle, zůstával Vašku při nich, sledoval jejich útrapy a zařizoval vše”Aby je umenšil, když se nemohly vyplatit plné gáže, Vašku dbal”Aby rodiny s dětmi dostaly poměrně víc”A bezdětné ukonejšil bohémským žertem a vtipem. Onemocnělo-li některé dítě, Vašku se stále staral, jak se mu daří”A nejednou přivedl na své útraty do vozu lékaře. Někdy byli nehodami všichni rozmrzelí a rozvztekaní a každý v náladě je s tím praštit. Ale přišel Vašku, sám si zanaříkal, zaláteřil a nakonec se zachechtal, jaké jsou panstvo z Nemanic a na Žebráku, — a hle, naj ednou to byla veselá bída a lidé hned měli na ni kuráž. Byl direktorův”Ale mohli s ním o všem pohovořit, na všechno našel radu a pomoc”A když nic jiného”Aspoň laskavou útěchu.

S ním to šlo, prokousávat se nedostatkem a ještě mít v bídě sukces. To ti staří, zkušení cirkusáci cítili, jak zvedljejich produkci”A když je přátelé na jednotlivých štacích chválili, oč mají teď hezčí program, nebyli k té chvále lhostejni.

“Možná, že zítra nebudeme mít co žrát,” říkali si s úsměvem, “ale bude sukces. Nemít co žrát a nemít sukces bylo by horší.”

I za tuto poslední útěchu zlých dob cítili vděčnost k Vašku a nemlčeli o tom. Těžko je říci, kterak se cirkusák s cirkusákem potkává”Ale jak všichni táhnou tím božím světem, všude mají nějaké své skryté křižovatky a veksle jak ta lesní zvěř. Všichni o sobě navzájem vědí, všechno siněkdenějaknavzájemřeknou. Vaškunebyl ještě ničím jmenován a už se o něm pod stany cirkusů a ve vozech menažerií po střední Evropě vyprávělo, že je to nejlepší direktor.

Deset dní zbývalo na podzim z letního zájezdu, když se k nim připojil pan Gaudeamus. Jeho práce se skončila, deset příštích večerů bylo pevně určeno a obstaráno, měl už j en provést vyúčtování. Počítali to se Steenhouwerem denně hodinku nebo dvě a pak se pan Gaudeamus volně potuloval po cirkuse. Po dlouhé době viděl zase zblízka práci Vaškovu a poznával způsob jeho jednání. Pan Gaudeamus spatřil už mnoho věcí a pamatoval značný počet manéžových veličin, které zatím čas zakryl oponou nevděku a zapomenutí. Čím více teď sledoval Vaška, tím větší obdiv k němu cítil.

“Víte, Vašku, že máte přímo zázračný optimismus?” řekl mu jednoho dne po zkoušce.

“To mě těší,” odpověděl Vašek, usedaje vedle něho na bariéru lóže.”A co to vlastně je?”

“Optimismus? Jak bych vám to řekl? Je to hluboká vír nebo prostě zásada, že se všecko nakonec podaří a že se clo věk nemá dát otrávit dočasnými neúspěchy. To je tajemství toho úžasného rozmachu Ameriky. Každý Američanje optimista,který prostě věří na svůj úspěch a nepřipustí si, že by mohl ztroskotat. Vyj sté takový Amerikán. Z vás to přímo září důvěrou v budoucnost. Každý jiný by se za těch poměrů, za jakých vy děláte Cirkus Humberto, už dávno vzdal. Ale vy bojujete, jako by se nic nestalo.”

Vašek se díval, jak Helena nasedá na koně pak obrátil hlavu ke Gaudeamovi:

“Vy tedy myslíte, že má člověk naslepo věřit? A nezdá se vám, že by to byla tuze laciná jistota?”

“Snad mi nechcete, Vašku, tvrdit, že pochybujete o budoucnosti Cirkusu Humberto?”

Vašek pokynul vesele Helence, jak se rozjela”A zase se obrátil.

“A kdybych pochyboval?”

“Jakže, vy připouštíte ztroskotání?”

“Vám to mohu, barone, říci, vy umíte mlčet: jsem dokonce přesvědčen, že ztroskotání je blízké. Nemuselo by přijít, kdyby se tchán dal rychle pohnout k pronikavé změně našeho stavu zvěře. Ale nemůžeme s nímhnout. Upjal se k jedné záchranné myšlence a odmítá každou radu. Víte, co zamýšlí: prodat konstrukci a vydělat na pozemku. A la Kranz. Nevím, jestli se mu to povede tak, jak bychom to potřebovali. Nepovede-li se mu to, nadejde katastrofa vzápětí, nevydržíme to. Povede-li se mu to, bude konec poněkud oddálen”Ale zase neodvratný.”

“Slyšel jsem však, že vaše spekulace s fakirem se velmi osvědčila?”

“Ano”Ale tímjsme se uchránili jenom na čas. A držíme se nad vodou za takového odříkání, že to trvale nepovažuji za možné. Všecko se teď rychle opotřebovává, každá věc v tomto podniku už volá po renovaci”A na to nevybude ani s deseti fakiry. A musím přece počítat s tím, že dříve nebo později přijde nějaký náraz, nehoda, neúspěch, nezdar. Maličkost stačí a budeme na hromadě.”

“Chápu, Vašku, to je mi jasné, když to říkáte vy. Ale řekněte mi, kde berete sílu, že pořád zůstáváte tak pevný, klidný, úsměvný? Optimista nejste, to už vidím. Co to tedy je?”

“Povinnost, barone, není nic?”

“Povinnost?”

Pan Gaudeamus si rozpačitě pohladil své nabarvené vousy. Povinnost… ovšem… sám kdysi přísahal císaři pánu a pak měl o tom promluvy k nováčkům… Ale kde to všecko j e, j ak daleko zpět, ve světě, který už pro něho neexistuje. Je to možné, že by ještě dnes”A dokonce v cirkuse, žil civilista, který se cítí jako voják pod přísahou? A dokonce pevněji pod přísahou… než prokázal kdysi… rytmistr Max voň Schónstein?

“Hm… Vašku… vy jste tedy jeden z těch zázračných kapitánů z námořních povídek, kteří neopustí velitelský můstek, když loď klesá do vln”A raději zahynou se svým korábem?”

Vašek se na něho podíval a jeho oči se zaostřily jako krahujčí.

“Omyl, barone,” řekl po vteřině, “maličký omyl v přirovnání. Má loď není tento Cirkus Humberto. Můj koráb je můj kumšt, barone”Atennetone.”

Den po té rozmluvě přišel pan Gaudeamus znovu za Vaškem.

“Přemýšlel jsem, mladý příteli, o tom, co jste i včera řekl,” zahájil rovnou rozhovor, “a musím vám říci, že mi to imponovalo. Takhle zápasit”A možná, že bez naděje, saprlot, k tomu je třeba charakteru. Jen jedno si nedovedu vysvětlit: jakjste se mohl s tak lehkým srdcem rozloučit s existencí Cirkusu Humberto? Vy přece jste už připraven na to, že tento podnik zahyne…”

“Ano- Ale ne s lehkým srdcem, barone, ne s lehkým srdcem. Je mi z toho naopak velmi smutno a vidím, že mi to dá v budoucnu velmi starostí.”

“Tomu dost dobře nerozumím. Počítáte se zánikem cirkusu, věříte ve své umění a jistě se nemýlíte. Ale nač tedy smutek a strachy?”

Vašek neodpověděl. Otázka baronova se strefila do jeho nejskrytějšího myšlení. Nerad o tom mluvil doma, natož před cizími. Ale často už cítil potřebu s někým se vyhovořit”Aby prostě slyšel svůj hlas, vyslovil své myšlenky a zbavil se té tíže. Zde ten člověk byl takový dobrý důvěrník, srostl s nimi, přece žil mimo, byl zkušený muž a měl je rád. Už včera mu Vašek řekl víc, než původně chtěl, — ať tedy ví všecko.