Эдуард Басс - Cirkus Humberto

Kerholec důvěrně upozornil Vaška na toto tragické tajemství a oba pak s obdivem i s úzkostí sledovali statečného pana Hamiltona, jak se odráží, letí a padá kalným přísvitem, jejž zrak kolem něho rozprostřel, letí a padá, nevěda nikdy jak a kam dopadne. Vrtěli nechápavě hlavou nad jeho předčasným stařectvím, nad nevysvětlitelným vyprcháním té překypující životnosti. Nemohli jako primitivové tušit, co by snad v oné době nebyl postřehl ani lékař: že pan Hamilton trpí vleklou otravou z běloby, kterou si denně natírá pleť”Aby po celém šapitó svítil jeho smích.

V očích Berwitzových Hamilton ještě pořád konal svou povinnost. V očích Vaškových Hamilton, chudák, dělal už jen svou povinnost. A Vašek se ve vší tichosti staral, kde by našel nástupce. Hotový muž s připravenou produkcí se jim náhodou nevyskytl”Ale Vašek nechtěl spoléhat jen na náhodu.

“Náhoda nepřijde náhodou,” říkával Kerholcovi, “náhoda nejraději zabloudí tam, kde je pro ni všecko připraveno. Vytvořme prostředí, v němž nám náhoda může dát nového šaška.”

Kerholec neporozuměl hned této myšlence”Ale porozuměl tomu, co pak Vašek dělal: všecky mladé lidi, které tu měl, hochy z Horní Sněžné i mladší kočí a stájníky, sehnal k společnému vystoupení šaškovskému. Starý Karas musel vyhledat groteskní kostýmy, paruky a masky, co se jich našlo”A mládež byla svolána”Aby si každý vybral svoje ustrojení. Vašek viděl hned, jakněkteři jeví vrozený smysl pro komediantství, jak si rovnou vyberou věci, které vytvoří směšný celek”A jak se hned v tom přestrojení sami přetvořují, jak se naparují a pitvoří, jak lezou nebo poskakují už v jakési představě živé figury. Jiní stáli před kupami kostýmů bezradni, brali si to, brali ono, nic jim nesedělo a všecko na nich bylo cizí a falešné. Ti tedy byli vráceni ke své práci”Ale ta první skupina se jednoho dne vyřítila do manéže, když se měla stavět mříž pro předvádění dravců. Neměli žádný zvláštní úkol, nebylo s nimi nic nastudováno, j en tak tam vlétli, tvářili se, že pomáhají, honili se, překáželi si a zase odběhli. Ale lidé byli na pět minut upoutáni strakatostí jejich hadrů a některými opravdu komickými figurami. A když se to den za dnem opakovalo, už se objevovaly drobné hříčky, maličké zápletky fraškovitých situací, což všecko Vašek bedlivě od gardiny střehl a hned vzápětí ustaloval jako základ pro zítřek. Žádný velký clown se z toho ještě nezrodil”Ale začalo to být číslo: charivari paňáců. A Cirkus Humberto měl víc o jeden prvek živé, nespoutané a stále se obrazující komiky.

Takové podnětné, opravdové a kontrolní práce měl Vašek v cirkuse plno. Když nemohl změnit vnější běh cirkusových věcí, přenechával je Berwitzovi Steenhouwerovi a sám se oddal zlepšování vnitřnímu. Vyznal se ve všech oborech, měl oko od mládí vycvičeno pro dokonalost, v jeho mozku zůstala živá fantasie hocha z lesních samot, který se hravě domýšlí, co jiným zůstává utajeno. A niky nezapomněl na poučky, které kdysi tak hltí se rtů nebožtíka pana Wollschlagra. Koně i šelmy sledoval při produkci i při cvičeních něj en jako cvičitel”Ale především jako vychovatel. Viděl, že každé zvíře má k něčemu schopnosti a v něčem zálibu, už se těch náklonností chytal, už je zesiloval a už si kombinoval, do jaké formy by je měl přiodít”Aby to bylo nové efektní obohacení společné práce. Ošetřovatelé zvěře, kteří se domnívali, že dokonale znají své chovance, i ostatní personál, který věřil, že všechno, co bylo možno vytvořit, je už hotovo a že něco nového může přijít jen zvenčí, ti všichni žasli nad objevy, které během tří čtyř let Vašek v dosavadním stavu učinil”A kolik nových prvků do produkce přinesl.

Stejně pozorně sledoval i své lidi, zvláště mladé, podněcoval je k hledání a zkoušení, pochválil jim každý dobrý začátek, pomáhal, radil, ukazoval. Z hravosti dětí a ze zálib dospělých se rodily nové triky, které Vašek dovedl příležitostně zasadit do produkce, zlepšit jimi efekt, posílit sukces. Nic nesmělo u něho probíhat mrtvě a mechanicky, každá minuta musela být naplněna akcí nebo hrou; pradávné cviky, jež se provozovaly po celé generace jako klasická čísla cirkusáckého kumštu, vycházely nyní z j eho školení v nebývalé plnosti a okrouhlosti. Dbal ovšem i na zevní vzhled, kombinoval kostýmy, hledal harmonii mezi výbavou koňů a ustrojením jezdkyň, odstraňoval všelijaké zastaralé líbeznostiz jejich úborů a získal si úplně srdce paní majorky voň Hammerschmidt, když jí dal na starost, jak podle jejího vídeňského vkusu obléknout dámy a pány při jezdecké čtverylce”Aby vypadali opravdu jako lidé z nejlepší společnosti.

Těšily ho ty drobné neosobní úspěchy”Ale všecky by je dal za jedinou věc, která se zcela vymkla z jeho dovedných, tvořivých rukou: kdyby dovedl své schopnosti přenést na svého synka. S Petříčkem rostlo mu po boku bolestně utajované hoře. Byl to rozkošný hošík, tichý a úsměvný”Ale slaboučký a stonavý. A když se vykřesal z prvních nemocí a začal pobíhat s kluky Kerholcovými kolem maringotek, ukázalo se, zeje nesmírně bojácný. Bál se lidí, vyděsil se i při prudším vykřiknutí”Ale především měl neskonalou hrůzu ze zvířat. Kolikrát se Vašek nebo Helena pokoušeli přivést ho do stájí nebo k opičkám a k papouškům, kolikrát před ním hladili své zamilované koně a psy, kolikrát ho lákali k ovečkám nebo ke kozlu Modrovousovi — marné to byly pokusy, po každé se jeho očička zaplnila hrůzou a zděšením, tvář se semkla ke křečovitému pláči”A mohl-li se jim vymknout, vyrazil a utíkal k stupínkům maringotky, kde se teprve na plošince u dveří cítil trochu bezpečným. Celá rodina byla z toho nešťastna, předháněli se v nápadech, jak přemoci jeho bázlivost, zkoušelo to příklady, domluvami, lákáním, sliby a dary, pohádkami, hrou i hračkami — marně. Zprvu je klamala ta jeho milá a půvabná roztomilost, že si nevšímali vady, která se už projevovala. Vašek, který byl z chovu dravcích mláďat zvyklý pozorně hledat a objevovat základní vlastnosti jejich vrozené povahy, první s bolestí zjistil, že má syna, který se naprosto nehodí k životu v cirkuse. Pak na to přišla babička Anežka, pak ostatní”A všichni bezradní stáli nad děckem a udiveně se ptali, čí je to dědictví v krvi. Po Karasovi to nebylo, po Berwitzích a po Humbertech taky ne. Anežka však připouštěla, že může to být z její rodiny, mužští u Steenhouwerů že bývali urputní puntičkáři v úřadě”Ale nevalní hrdinové mimo něj. Vašek si vzpomněl na historky o příchodu strýce Steenhouwera do Cirkusu Humberto a s lítostí připustil, že u jeho Petříčka je to něco podobného.

Rodina se utěšovala, že to snad lety přejde, že hoch z toho vyroste”Ale Vašek byl skeptický. Nekazil ženě a rodičům naději, mlčel a ochotně spolupůsobil při všelikém otužování Petříčka, sám však si říkal, že strach je základ synovy letory a že zůstane v něm, jako se lekavý tygříčeknestane ničím jiným než nervosním, nevypočitatelným tygrem. Petřík chodil pak už v zimních měsících do obecné školy, od jara ho do podzimu učili doma, otec, babička, strýc Frans. Tu si Vašek nemohl naříkat, byla to bystrá hlava, které šlo učení lehounce a která i za neklidného kočovného života hravě předháněla učivo svého ročníku. Ale také tyto radostné úspěchy utvrzovaly Vaška v přesvědčení, že Petříkneroste pro cirkus a že by zničil jeho duši, kdyby ho násilím hnal k cvikům, které mu byly odporné. Byl z toho pro Vaška trvalý tichý smutek, neboť jako každý táta byl by nejblaženější, kdyby v dítěti viděl ožívat vlastní svoje dětství. Lítost ho přepadala, když se díval na dravé kluky Kerholcovy, jak se drápou na koně, jak se cvičí ve stojkách a ve skocích, jak se dřou při stavbě šapitó. To bylo jeho mládí, to byl podle jeho představ nejblaženější svět dětství; a proto jen s předstíraným nadšením naslouchal ve voze svému synkovi, když zvedl hlavu z knížek a odříkával zpaměti celé jejich stránky. Helena byla tím uchvácena. Byla snad dokonce hrdá na to, že její dítě roste k něčemu daleko vyššímu, než je jejich cirkusáctví. Vašek tuto věc u ní nemohl pochopit. Vysvětloval si, že to má asi po starém Berwitzovi, to dychtění po panské slávě a po okázalejším vystupování. Nebránil jí v tom”Ale cítil, že život Helenin nikdy zcela nesplynul s životem jeho, zeje mezi nimi při vší vnější harmonii nějaká neviditelná přehrada, která jim brání v úplném a dokonalém štěstí. A pak se mu vždy, když si to v duchu rozebíral, vynořila v mysli Růženka. A Vašek, mávnuv rukou, šel do šapitó nebo do stájí dělat a robotit. Tam byl jeho domov nejvlastnější.