Эдуард Басс - Cirkus Humberto

“Nicménějsou kalamity, jsou nesnáze, profesionální nesnáze, rozumíš? Pracovali jsme v Bukurešti, bylo to velmi výnosné”Ale tu noc před odjezdem jsem se zaangažoval v kartách, můj bože, vypadalo to, že odtamtud vyjdu jako boháč… a ráno jsem měl s nouzí na cestu pro celou skupinu až sem. A měli jsme se dostat do Vídně. Angažmá tam jsem prohrál a jiné zde jsem nenašel. To se stává, že ano? Něco šperků jsme zastavili”Ale to se hned projedlo a propilo. Ta děvčata jsou obratná a chytrá, pomohou si vždy ze dne na den a mně taky”Ale jsou tu přece jen v cizím městě… nemohou řádně zabrat… nikdy nevybude na dráhu dál…”

“Kolik potřebuj es?” zeptala se suše Helena.

“Oh, prosím, Helenko, já o nic nežádám! Upozorňuji předem, že o nic nežádám! Jak bych mohl obtěžovat svou Helenku tak hanebnou věcí, jako jsou peníze!”

Paolo to pronesl trochu patheticky, potom však úkosem blýskl po ní očima a snížil hlas.

“Kdybys ovšem chtěla… sama od sebe chtěla… vypomoci starému kamarádu… mon Dieu, takové věci jsou přece mezi kolegy běžné, že ano… tedy snad sto florinků, sto zlatých… papá to ani nepozná…”

“Sto zlatých!” vydechla Helena. “Kde bych vzala sto zlatých!”

“Nu, ovšem, sto zlatých je mnoho, nesmírně mnoho. Já bych je byl také ani nečekal. Ale snad menší částka… snad osmdesát… snad šedesát… snad padesát… pro hocha, který tě miloval… který tě miluje…”

Helena se otřásla. Kdyby tohle aspoň nebyl vyslovil zároveň s cifrou peněz! Zvedla se prudce, zaváhala, pak popošla ke skříni se zásuvkami. Vytáhla jednu a vyňala ode dna dopisní obálku, načež se obrátila k Paolovi.

“Nevím, kolik tam je. Schovávala jsem si tam některé úspory pro dítě. Je to všecko, co já sama mám. Vezmi si to.”

“Prosím, Helenko, od tebe to mohu vzít. Dávné přátelství, že ano? Přepočítávat to nemusíme. Čestný dluh, bude samozřejmě splacen při první příležitosti.”

Paolo nedbale vsunul obálku do kapsy.

“Je mi líto, že jsem tě našel v takové situaci. Neměl jsem ani tušení o špatném stavu podniku. Inu ovšem, papá už je stár a Vašku… Vašku nebyl pravý muž pro tebe a pro Cirkus Humberto. Co uměl, všecko jsem ho naučil já. Já byl ten pravý muž, Helenko”A ne Vašku. Se mnou bys byla bývala jinak šťastna… Paolo umí udělat ženu šťastnou a veselou…”

“Paolo, prosím tě, mlč o tom, co bylo”A nemuč mne!” zaúpěla Helena. “Měl bys… měl bys snad odejít… Vašku se může každé chvíle vrátit..”

“Oh, nerad bych se s ním setkával zbytečně…”

Paolo se zvedl. Helena povstala. Pokročil k ní, podal jí ruku. Přijala ji. Stisklji lehounce, pak pevněji a pevněji. Žár z něho přecházel znovu na ni. A náhle, po chvilce mlčení, přiklonil se k ní a prudce, vášnivě zahovořil tichým, hebkým hlasem:

“Helenko, Helenko, sne mého mládí, jediná vyvolená mého života, jak po tobě toužímjak po tobě prahnu! Jsemv bídě”Alejen proto, že jsem ztratil tebe, která jsi byla mou nejmocnější oporou. Vrať mi ten krásný život, učiň sen skutečností, překonej hloupé předsudky vnějšího světa, které nemohou platit pro nás dva! Já tě miluji a ty mne taky ještě miluješ, vidím to na tvých zavlhlých očích, na tvých řasách, na tvých víčkách! Jak jsi Krásná, Helenko moje, jak jsi vábivá, jak všecka voníš mladou touhou! A já, Paolo, tvůj Paolo, volám celý život po tobě”A teď, když jsem tě našel, když jsme tu spolu sami dva, nemůžeš mne odehnat, vždyť je to velké, nesmírné štěstí, které se k nám blíží…”

“Paolo… Pa-o-lo…” vzlykala Helena v nesmírném vzrušení, jak se k ní stále úže přibližoval.

“Myjsme si určeni, Heleno, jen my dva, nikdo jiní nežmy dva patříme sobě, hleď, jak tě hladím, jak je to krásné… odlož to, co máš v ruce…”

Paolo ji vzal i za levici a lehounce z ní odebral, co v ní svírala. A jist si svým úspěchem, usmál se opovržlivě:

“Punčocha… ubohá Helenka, královna, která musí spravovat punčochy pro takového tuhého komedianta, jako je Dablkau… nebo pro jeho dítě…”

V té vteřině odskočila od něho Helena jako ocelová vzpruha a hlasem, který jí rozčilením přeskočil, vykřikla na něho:

“Pryč!”

Ale Paolo nepochopil, jaké chyby se dopustil, zejí připomněl její dítě. Jako řemeslný sváděč žen se domníval, zeji zlomí svou prudkostí:

“Nikdy!” odpověděl na její “pryč” a vrhl se za ní s rukama vztaženýma. Helena bledá rozčilením couvala ke stolu, uchopila jezdecký bičík a práskla ho po tváři.

Zařval bolestí, zapotácel se, chytil se za tvář, couval ke dveřím.

“Bestie,” syčel pak plnnenávisti, “bít Paola, jen bít a bít! Po tátovi dcera!”

“Ven!” vykřikla Helena už pevně a rozhodně, jako by stála tváří v tvář šelmě.

“Jdu,” zasoptil Paolo, “jdu”Ale splatíte mi to… vy všichni… Dablkauové!”

Dveře za ním zapadly. Helena stála dlouhou minutu jako solný sloup. Pak odhodila bičík a zhroutila se na židli v křečovitém pláči nad koncem svého jediného snu.

Hagenbackové se možná jen řídili biblí, když prorokovali Vaškovi sedm hubených let”Ale jejich věštba se skutečně shodovala s pravdou. Tak nějak na sedm let se to protáhlo, než se rozkývané poměry ustálily a než mohli sensálové burs, prokuristé bank a správní radové akciových společností hlásat rozbřesk nové konjunktury. Ale pro Cirkus Humberto vlekla se šťastná léta nuzování ještě dál, přitažený opasek nebylo možno povolit. Úrok vydatně mrvil jejich dluhy, že se jim plevelily jako kokotice. Obchody se už hnuly, stan býval zas natřiskán”Ale oni pořád jen vyráželi klín klínem. Rozmrzelý a rychle stárnoucí Berwitz láteřil, jaká je to mizérie, že jediné překvapení, které nečekaně přijde, jsou škody a ztráty a nikdy žádný nenadálý zisk. Vašek sledoval průběhjejich obchodů chladnokrevněji a viděl přesně, kde je chyba. Vozili s sebou příliš mnoho zvěře. Berwitz, zamilovaný do svého podniku, nakoupil na sklonku konjunktury tolik drahocenných zvířat, že nyní nestačili na ně vydělávat. Stan se nezvětšil, vstupné se nezměnilo a oni měli šest slonů místo jednoho, vozili dvanáct tygrů místo tří, osm lvů místo pěti, sedm medvědů místo čtyř a podobně byla rozmnožena i drobná zvěř menažerijní. Pane, to bylo chřtánů, které třikrát denně řvaly o nakrmení. Ale nešlo jen o tuny sena, čtvrtky zabitých koní, pytle obilin a hromady řípy a mrkve, přírůstek klecí znamenal víc vozů, tažných koní, víc kočí a krmičů, víc správek, víc mazadel, víc mýtného a mostného — všeho víc ve výdajích a ani haléř víc nad maximum starých příjmů. Tu byl kořínek j ejich vytrvalé tísně”Ale před Berwitzem se o tom nesmělo ani hlesnout. Vašek úsporně hledal prostředky, jak to spravit”A našel jen jeden jediný, který neznamenal ještě spásu”Ale mohl aspoň trochu zlepšit jejich poměry. Ubrat v programu nesměl, připadl tedy jednoho dne na myšlenku, že naopak něco přidá”Ale za zvláštní vstupné.

Tchán se i proti tomu vzpíral”Ale Anežka pochopila, že je to šťastný nápad”A prosadila jej. Mohl tedy kteréhosi dne Vašku vyhlásit, že k dosavadnímu programu přibude kouzelník, který však bude pracovat samostatně, ve zvláštním představení, po skončení produkce. Cirkus přij al novotu s netaj eným reptáním a Vašek viděl, j aká j e to nevýhoda, mít v podniku samé staré lidi, kteří už ztratili duševní pružnost a chtějí mít všecko beze změny v navyklých, ustálených formách. Nejvíce remcal starý Malina.