Эдуард Басс - Cirkus Humberto

Vladimír se díval do té umírající záře jako zmámený. Probudilo ho, že se něčeho studeného dotkl. Podíval se v podstřeší a objevil tam dvě pušky, které tam zanechali uprchlí obránci. Ruka mechanicky zvedla pušku a z vikýře se rozhřměla rána. Ve strašném tichu byla ta detonace něco hrozného. Krovy nad hlavoumu zaúpěly, půda se rozduněla, mostní oblouky zahoukly ozvěnou, po Malé Straně to temně zaburácelo. Kdesi dole v domě bouchly dveře, bylo slyšet křik a dupot kroků. Ale Vladimír pozvedl ještě jednu z pušek, jež mu stály unohou, vyklopil ji ven, zamířil na granátníka, jejž zahlédl na Kampě”A stiskl k druhému výstřelu. Rachot se po druhé rozlehl pod blednucí oblohou a hejna holubů splašeně zakroužila nad mlýny. Někdo se hnal po schodech na půdu a už lomcoval dveřmi. Vladimír vzal další pušku a vypálil po třetí.

,Bídáci! Lotři! Šílenci! Zadržte!' supěl od vchodu rozčilený hlas jeho otce. Vladimír odložil pušku a obrátil se mu vstříc.

, Vraho ve — cožpak nevíte… Pro smilování boží, Vladimíre, tos ty?' zaúpěl otec zděšeně”Ale úlek byl ihned vystřídán soptivým rozezlením.,Ty, můj syn, mé jediné dítě, ty přivoláváš na nás poslední bídu a pohromu! Cožpaknevíš, že bylo uzavřeno příměří? Že najediný výstřel Windischgrátz odpoví bombardováním? Ale ty to víš, j ak bys to nevěděl, student, pan filosof, pan akademik, důstojník legie, barikádník a buřič! Bylo ti to málo, co se už natropilo škod, chceš ještě zkázu a zničení, ty zvrhlíku zvrhlá, zvrácená! Pryč odtud! Pryč z mého domu! Proklínám tě, proklínám, proklínám!'

Vladimír Smetana sestupoval beze slova po schodech a za ním otec, zachvácený bezmezným šílenstvím vzteku, kterým vybuchlo jeho soužení z posledních dnů. Když Vladimír sešel, z dáli se ozvalo ponuré zadunění.

,Slyšíš je?' řval otec z temna nahoře“ už do nás bijí z kanónů, už máš, co jsi chtěl, už se peklo rozpoutalo.'

Druhá detonace zadrnčela okny a zvenčí bylo slyšet zděšené křiky žen.

,Matko Boží, rodičko Ježíšova,' úpěl starý mlynář, potáceje se se schodů“smiluj se nad námi. Proklel jsem syna, víc už dělat nemohu. Vyhnal jsem ho, ničím vinen nejsem, odvrať od nás zkázu a neštěstí.'

Vladimír Smetana víc neslyšel. Prošel j ako bez ducha předním domem, šel po nábřeží, slyšel teď naplno burácení baterií, slyšel brumlavé vrčení pum, než se nad městem roztrhly, slyšel úzkostné volání lidí, viděl úprk chodců. Ale šel pomalu jako stroj, jediná bytost u nekonečného zábradlí, vysazen přeletujícím střelám. Až u cihelen se zastavil, u začátku rozbitého železného mostu. Pomalu se obrátil a první, co uviděl, byl plamének šlehající z vyschlých šindelů smetanovského mlýna”

Bureš se odmlčel. Vyprávěl to všechno svým zvučným, lahodným hlasem, výjevy z mlýna jim zrovna předehrál, sám uveden v nejvyšší rozčilení. A nyní mu hlava unaveně klesla a oči se zavřely.

“Co bylo dál?” zeptal se po chvilce Kerholec.

Bureš byl okamžik ještě bez hnutí, pak otevřel oči.

“Můj přítel Vladimír Smetana vzal na sebe kletbu i test. Odešel z domu, odešel z města a nikdy již nikdy již se do něho nevrátil. Zapadl ve světě, zmizel a je mrtev. A teď po třiceti letech přišel pro něho dopis. Tuhle leží, pět pečetí na něm, žádná není porušena. A já se vás ptám, krajané a přátelé, zda jej mám otevřít nebo zda jej mám vrátit s poznámkou: Vladimír Smetana zemřel.”

Na tuto výzvu se stůl odmlčel. Všichni podlehli dojmům z příběhu, jejž jim Bureš odhalil, vmýšleli se do ztraceného života, sami se propadli do historií, které znali nebo slýchali o podivném roce osmačtyřicátém. A nyní je svým závěrem náhle volal k přímému, střízlivému dnešku a k závažnému rozhodnutí o budoucnosti. Nebyli s to provést takový myšlenkový skok ve vteřině. První po chvíli promluvil Kerholec”A to ještě oklikou.

“Říkáš, žes byl toho Vladimíra Smetany nejdůvěrnější přítel. Tos ho taky zastupoval v jeho záležitostech?”

“Myslíš jako po jeho… po jeho zmizení? Ano, jednou nebo dvakrát. Nikdo se o něho nestaral.”

“Pak tedy myslím, že ho máš zastoupit i po třetí a dopis otevřít. Nemám pravdu?”

“Pravda. Ať Bureš dopis otevře,” přikývli ostatní. Zmocnila se jich rozčilená zvědavost, co v listě je a jak se ta historie uzavře nebo otočí. Bureš roztrhl obálku. Nešlo mu to lehce, ruce se mu, ty jeho ztvrdlé ruce se mu chvěly. Přečetl si list, jež byl uvnitř, na čele mu vyvstal pot. Setřel jej rukou a podal list Kerholcovi. A Kerholec četl ostatním vyzvání soudu v Praze I”Aby se Smetana Vladimír zde úředně přihlásil k převzetí dědictví po zemřelém Prokopu Smetanovi, mlynáři a měšťanu v Praze I, kteréžto dědictví krom majetku movitého pozůstává ze zděné budovy mlýnské v provozu jsoucí při Poštovské ulici a z usedlosti Smetanky v Košířích s polnostmi a s lesíkem v katastru obce Motol.

“Nu, Bureši…” zahovořil Kerholec, “to ti tedy gratuluji. Tohle je obrat, který nepotrefí žádného z nás.”

“A myslíte,” odpověděl Bureš nejistě, “myslíte… že to mohu… že to smím vzít?”

“A proč ne, u všech čertů?”

“Pro tu mou vinu…”

“Nesmysl. Tu vinu jsi už dávno odpykal. Vede-li někdo třicet let život jako ty pro chvilečku mladického pobláznění, to už si řádně odseděl svůj trest.”

Karasové horlivě přizvukovali a Bureš-Smetana jim nakonec vděčně stiskl ruce.

“Máte pravdu. To hlavní odčinění nemohuprovéstjako potulný chudák na mlýně a na statku, to už mohu městu něco nahradit. Je to tak jasné”A jase třicet let mořil výčitkami. Mysleljsem, žemoupovinnostíje žít v bídě a nuzotě, nést svůj kříž, denně se v duchu bičovat. Ale povinnost člověka není obětovatprázdný život, nýbrž životplný, život co nejplnější. Zajít v neznámu, tím se docela nic nespraví. Ale postavit se na nějaké účinné místo, pracovat pro ostatní a prospívat jim, to je opravdu cesta spásy.”

Bureš se všecek rozhořel a rozsvítil. Radost přešla z něho i na ostatní a za chvílu už mu vesele přiťukli jako novému panu otci pod věží. Jen starý Malina se toho všeho účastnil velmi zdrženlivě, mlčel a podrbával se v šedivých vlasech.

“A co ty, Vendelíne,” všiml si toho konečně Kerholec, “ty nic, ty se neraduj es?”

“Já”Abych pravdu řekl,” pronesl pomalu Malina, “víš, Bureši, já tomu všemu pořád ještě nerozumím, jak to vlastně s tím Smetanou je. Je on tvůj přítel a je mrtvěj”Anebo jsi ty jeho přítel a jsi živej. Jestli jsi ty on, jakpakmůžeš bejt živej, kdyžjsi nám sám před chvílí povídal, že onje mrtvěj. Já si to nemůžu srovnat…”

“I pro pána, ty můj mezuláne dobrotivej,” vybuchl Kerholec v smích a s ním všichni ostatní, “copak to, táta Malino, nechápeš, že to o tom mrtvým byla jen jako povídka, že si to Bureš vymyslel?”

“Pěkná povídka, když má z toho mlejn. To ať jsem třeba mezulán”Ale to mi nenamluvíš, že si někdo vymyslí povídačku a ouřad mu nato oznámí, že tím pádem zdědil v Praze mlejn.”

“No, tohle si Bureš nevymyslel — co vyprávěl o svém příteli, to vyprávěl o sobě. Onje přece Smetana”Ale nechtěl to říc, rozumíš, proto to povídal jako povídku.”

“Inu, to je těžká věc pro starého člověka. Já soudím, že povídky nemají být. To je jenom matení.”

Trvalo to ještě dost dlouho, než to starochovi objasnili a než přistoupil na novou skutečnost, že Honza Bureš, tenťák, je ode dneška Vladimír Smetana, pražský mlynář a statkář, - a než pak vzal na vědomost Burešovo ujištění, že se na jejich poměru tím nic nemění. Ale ještě když se pak rozcházeli do maringotek, vracel se Malina k svým základním pravdám”A uléhaje s Burešem, opakoval: