Эдуард Басс - Cirkus Humberto

Vašek probíral situaci se všech stran a pořád neviděl východiska. V jednu chvíli dostal špetku naděje. Vzpomněl si na Berwitovu větu o prodloužení úvěru. U obchodníků to selhávalo”Ale nešlo by opatřit úvěry peněžní? Obrátil se s tím zase na radu k Hagenbeckům. Vyložil starému pánu důvěrně, jak věci vypadají”A poprosil ho”Aby se pozeptal v bankách, zda by jim nemohly vypomoci úvěrem. Starý pán zavrtěl pochybovačně hlavou”Ale slíbil, že promluví s ředitelem své banky. Vašek čekal netrpělivě několik dní. Pak si ho pan Hagenbeck zavolal a s politováním mu oznámil, že banka tento návrh odmítla.

Vašek byl tedy zase tam, kde předtím. A týdny míjel a splatnost směnek se blížila. Steenhouwer přiomínal Berwitzovi, že nutno připravit peníze. Berwitz byl nevrlý a skleslý. Představení stačila jen na běžné výdaje a ne na tento dluh. A kalendář ukazoval, že shrne-li příjmy z posledních dnů na vyplacení směnek, nebude mít na gáže a krmení. Jednou dopoledne se Berwitz oblékl do černého kabátu, připjal si malé řády, vzal cylindr a odešel. Museli s obědem na něho čekat, když se vrátil, byl skleslejší než předtím. Při jídle nepromluvil. A když se paní Anežka odvážila otázky, kde to byl, místo odpovědi se obrátil k Vaškovi.

“Nemám rád, když se pleteš do věcí, po kterých ti nic není. Neměl jsem sice lepší pořízení než ty”Ale nijak mě nepotěšilo, když j sem se v bance dověděl, že j si se už ty ucházel o úvěr pro můj podnik.

Takové věci se za zády majitele a ředitele nedělají, i když jsi můj zeť.”

Bylo to řečeno velmi zle a nevrle a Vašek po prvé se cítil dotčen.

“Tatínku…” řekl vyčítavě, “chtěl j sem vám pomoci…”

Berwitz přikývl.

“Já vím. Já vím. Říkal mi to i Hagenbeck. Ale nedělá se to, pamatuj si to. Aspoň ne v mém podniku. I v tom musí být pořádek.”

“Nemůžeš to mít Vašku za zlé,” mírnila ho paní Anežka, “mně to Vašku řekl, co chce udělat, když s tebou nebyla řeč. Já mu to schválila. Kdybys ses byl zmínil, kam dnes jdeš, byla bych ti cestu uspořila. Vašku dělal pro naši záchranu, co mohl. Ostatně, kdybys mu byl, jakjsem já chtěla, vyplatil věno, dnes by tu byla výpomoc. Takhle nevím…”

Paní Anežka zmlkla”Ale Vašek zaostřil pohled v usilovném přemýšlení.

Pátého dne po tomto hovoru přišel ráno strýc Steenhouwer.

“Směnky jsou tu. Opatřils nějaké peníze, Petře?”

Berwitz seděl s tváří zabořenou v dlaních a sklesle odpověděl:

“Ne.”

“Co mám tedy dělat?”

“Prolongace?”

“Nemožná. Chtějí zaplacení.”

Berwitz bezmocně pokrčil rameny — ať je tedy zažalují.

Steenhouwer se nejistě ohlédl a obrátil se k odchodu.

“Počkat,” zvolal Vašek. “Ráno není ještě celý den. Řekněte jim, strýce”Ať přijedou v poledne.”

“Nač to? Je to něco plátno?”

“Ano,” prohlásil Vašek pevně. “Před polednem přinesu peníze.”

Berwitz zvedl hlavu a prudce se ohlédl na Vaška. Vašek však už si oblékal kabát”A než kdo co řekl, vyběhl ven. Všichni stanuli nehybně a dívali se jeden na druhého, zvenčí bylo slyšet Helenku, jak se mazlí s Petrem Antonínem.

O půl dvanácté vešel Vašek do účtárny, kde Berwitz se Steenhouwerem netrpělivě přešlapovali.

“Máš?”

“Tujsou.”

Vašek blaženě odpočíval, co Steenhouwer potřeboval na vyplacení.

“Chlapče… chlapče…” šeptal šedivý Berwitz dojatě a po prvé mu bylo k slzám“ Jedeš to opatřil?”

“Prodal jsem velbloudy, tatínku,” odpověděl Vašek pevně a vesele. “To jediné, co jste mi dal věnem, to jediné, co byl můj majetek a ne váš.”

Rozměrné úřední psaní v tuhé obálce s pěti pečetěmi bylo odevzdáno na staroměstské poště v Praze a na hlavní poště vloženo do pytle se zásilkami do Německa. Pytel byl ve vlaku hned za hranicemi otevřen, jeho obsah rozdělen a tento dopis položen na hromádku určenou do Hamburku. V Hamburku pak škrtli jeho bližší adresu a poslali jej do Gdaňská. V pevnosti Gdaňsku zaváhal nad ním úředník, nemá-lijej odevzdat vojenské censuře”Ale pak ho napadlo podívat se do jakési pomocné knihy pod písmeno C, načež opět škrtl adresu a předepsal dopisu cestu do Varšavy. Psaní s pěti pečetěmi překročilo carské hranice, dospělo do Varšavy, povalovalo se tam na stole dva dny. Několik úředníků si na něm prohlédlo známky, razítka i pečeti”Až se konečně jeden z nich vzmohl k prohlédnutí jakési listiny psané azbukou”A škrtnuv německé Warschau, připsal tiskacími písmenami Lwów. Psaní pak putovalo poštovními vozy na jihovýchod, překročilo opět hranice rakousko-uherského mocnářství a uvízlo na Ivovské poště. Odtud bylo novým škrtem vypraveno příštího dne do města Černovic v zemi Bukovině. Dospělo tam s pečetěmi značně otlučenými, rohy zulámanými, na několika místech natrženo. Tam se dostalo konečně do rukou vousatého listonoše, který si je vytáhl z ostatní pošt, prohlédl na líci i na rubu, načež se zamyslil a položil je stranou. A když byl hotov s roznáškou, vzal zvlášť tento umačkaný, poškrábaný dopis v úřední obálce a nesl jej dolů do města, na volné prostranství při řece Prutu, kde se klenul stan s nápisem Cirkus Humberto. Listonoš chvilku okouněl, pak šel k vozu s pokladnou, oznámil staré dámě v okénku, že přináší důležitý úřední dopis, že s ním šel zvlášť”Aby byl dodán okamžitě”A že by snad za to mohl dostat na večerní představení volný lísteček. Stará dáma prohlížela dopis velmi nedůvěřivě, pak prohlásila, že jí se to netýká a že si má vyhledat pana placmistra Kerholce.

“Placmistr Kerholec, prosím, milostivá paní,” opakoval si vousáč listonoš, “nicméně si dovolím připomenout, že s tím extra běžím… a jakou cestu to psaní vykonalo… ráčej se kouknout na štampilky… Hamburk, Gdaňsko, to je v Říši, Varšava, to je v cářství ruském, Lemberg, to je království haličské… tedy kdyby snad ráčili malou biletku… docela malou… na dnes večer… aby si clo věk trochu odpočinul…”

Paní Hammerschimdtová obrátila oči k nebi, hrabala se chvilku v deskách a pak mu podala ušmudlaný lístek. Listonoš salutoval a ukláněl se a šel hledat pana Kerholce. Našel ho uvnitř u manéže a odevzdal mu dopis. Pan Kerholec přijal list, zašel s ním ke vchodu, na slunce, četl adresu, vrtěl hlavou, četl znovu adresu a všecky přípisky, kudy list šel, koukl se na pečeti, znovu zavrtěl hlavou a strčil dopis do kapsy. Večer pak, když byl před nonírnami raport a všechno běžné se již vyřídilo, zamlčel se Kerholec a najednou vykřikl:

“Vladimír Smetana!”

Jeho pohled přelétl jako ostříž celou skupinu mužů a rázem utkvěl na jednom, který sebou prudce trhl.

“Taktojsity, Bureši! Myslil jsem si, že to jiný nebude. Přišlo ti psaní od soudu.”

A Kerholec vyňal z kapsy list a odevzdal jej Janu Burešovi. Bureš jej vzal velmi váhavě a prohlédl si opatrně obálku. Pak pokýval hlavou a zůstal nerozhodně stát.

“Je to přece pro tebe, ne?” zeptal se Kerholec.

“Je,” přikývl Bureš.

“A proč jej neotevřeš?”

“Není asi o co stát,” řekl Bureš a prohrábl si dlouhé vlasy.

“Nujen se toho neboj. Pekelný stroj v tomnení.”

“A přece…” odpověděl Bureš a zadíval se do neurčitá. Pak strčil dopis do kapsy a pomalu, zamyšleně vyšel ven. Před stanem chodil dobrých deset minut jako mátoha”Až pro něho přišel jeden z mladých tenťáků v osmičce, že má už jít k večeři. Bureš se vrátil do stanu, kde stál Vašek v rozhovoru s Kerholcem, který mu oznamoval něco zajímavého.